Poprvé jsem o počítačích slyšel od otce. Ten se nějak dostal ke knize rakouského spisovatele Roberta Jungka Budoucnost začala včera. Jungk knihu napsal v roce 1952 a jistě brzy na to se musela otci dostat do ruky. Docela určitě mi o ní vyprávěl ještě ve Slapech a tam jsme bydleli do roku 1953!
Vyprávěl mi o strojích, které dovedou myslet. Tu knihu jsem nikdy nečetl, nikdy jsem se k ní nedostal – do češtiny byla přeložená jiná Jungkova kniha, Jasnější než tisíc sluncí. Ale o téhle knize jsem pak už nikdy neslyšel, jen od otce, který mi vyprávěl o věcech z knihy vyčtených, jako by to byla pohádka. Fascinovala mě představa myslícího stroje! Povídal jsem si o stroji na myšlení s tatínkem a on my vyprávěl o Raymondovi Lullovi, to byl španělský učenec, který o stroji na myšlení snil už na konci třináctého století. Pak přišel Stanislaw Lem a já jsem se propadl do úplně jiného prostoru. Superpočítač byl už v Astronautech, samozřejmě v Mracích Magellanových. Ve sbírce Invaze z Aldebaranu jsem našel povídku Kladivo. Jestli něco pod strašnými hvězdami je plagiát, pak je to Kubrikova Vesmírná odysea, ten hlavní konflikt člověka a počítače je opsaný z této povídky!
U nás vyšla v roce 1961 v edici Kapka, mimochodem, jsem šťastný, že moje první sbírka Vejce naruby vyšla taky v téhle edici, ve které vyšla například Marťanská kronika... Nikdy nepochopím, proč ji Mladá fronta neobnoví.
Mého otce hluboce zajímaly otázky spojené s logikou, s myšlením. V roce 1961 vyšla u nás v Malé moderní encyklopedii (výborná edice, škoda že zanikla!) kniha od Rosse Ashbyho Kybernetika. To byla jedna z knih, která mi změnila život. Byla to jakási učebnice kybernetického myšlení. Spolu jsme ji luštili učili se absolutně jinému způsobu myšlení, než je to běžné, kuchyňské.
Přišly polovodiče, přišla vysoká integrace. V realitě to nebylo jako ve sci-fi, že někde ve sklepě nějaký geniální a také šílený vědátor něco objeví. K počítačům se, jak bych to řekl, schylovalo. A myslím, že právě to způsobilo zánik komunistické diktatury. Ti lidé byli nevzdělaní a pověrčiví. Drželi se svého materialistického náboženství a báli se představy myslícího stroje. Nepochopili, že právě v tom směru leží jednadvacáté století. A klidně přihlíželi, jak jim ujíždí vlak.
Trvalo to samozřejmě hodně dlouho? než jsem přišel s počítači do kontaktu prakticky. Když jsem v druhé půlce šedesátých let studoval, v Československé tiskové kanceláři zaváděli psaní na počítači. Jak já byl tenkrát konzervativní! Psát bez psacího stroje, dívat se na nějakou obrazovku? Ta myšlenka mě šokovala, odpuzovala. A zároveň mi vrtala v hlavě. Dlouho se nedělo nic. Pak přišly mikropočítače. Mluvilo se o nich, už se o nich taky psalo v našich novinách. Koncem sedmdesátých let začalo sci-fi hnutí. Jádro bylo na školách přírodovědeckého směru.
Od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsem se stýkal s lidmi, pro které byla kybernetika denní chleba. Začal jsem psát, nejdřív o sci-fi, pak samostatné povídky. Dostal jsem nápad, který byl jádrem románu Pole šťastných náhod. Princip byl jednoduchý, jako je magnetické pole, může být pole, ve kterém platí jiné zásady pravděpodobnosti. Ale protože je v přírodě parita, pole šťastných náhod musí být vyváženo polem nešťastných náhod. V té době jsme přestal pracovat v novinách, utužily poměry, byla tam nesnesitelná atmosféra, zkrátka, odešel jsem na volnou nohu. A začal jsem sbírat materiál pro Pole šťastných náhod. Chtěl jsem se podívat do výzkumného ústavu matematických strojů, měl jsme tam kamaráda Zdeňka Rampase. Ale ani jeho přímluva nestačila. Nakonec jsme se uchytil ve výpočetním středisku Akademie věd v Kobylisích. Tam je dějiště Pole šťastných náhod a taky o něm píšu na začátku Tmy. Já tam pracoval dva měsíce jako operátor. Opravdu jsem tam pracoval a dokonce jsem tam dostával plat. Tehdy jsem fakticky netušil, co to vlastně dělám. Byl jsem trochu jako ten chaplinovský hrdina v Moderní době. Běhal jsem s kotouči magnetických pamětí: čtení, zápis, čtení, zápis. Nepochopil jsem nic, ale zamiloval jsem se. Ivan Kmínek, tehdy hodně oblíbený autor sci-fi, mi říkal: vykašli se na to, kup si sinclaira, na něm se naučíš víc než v tom Ládví! Ale neměl pravdu, ten Ivan.... Na scinclairu není nic mystického, ale v tom Ládví, to byly monstrózní stroje, o jakých jsem četl v Lemovi. Turingův stroj...
Sinclaira jsem nikdy neměl. Jistě, viděl jsem ho, pohrál jsem si s ním, ale neoslovil mě. Byla to hračka. Pak přišly výkonnější stroje. Atari, to byla taky velká móda. Michal Žantovský a Ota Hofman, to byli první literáti, které jsem znal, a kteří psali na počítači. Hofman měl, pokud se pamatuju, atari, Žantovský armstrada. Ale to byly všechno prkotiny, malé osmibitové stroje. V jednaosmdesátém roce přišla IBM s PC systémem. Jendo takové písíčko jsme měli dokonce v tom Ládví, jako terminál toho našeho ústředního Mozku Lidstva! No a někdy v pětaosmdesátém roce jsem koupil pašovaný počítač, opravdové PC od firmy Abacus. Nemělo to disk, jenom dvě disketové jednotky na pět a čtvrtkové diskety o kapacitě 360 kB. Na jedné disketě byl program, na druhé data. Naprosté peklo! Neměl češtinu. Naštěstí se objevil textový editor ChiWriter. To byl grafický editor a každý si do něho mohl přidělat jaké chtěl fonty. Takže měl češtinu! Problém byl s tiskem,. Každou řádku tiskl na jehličkové tiskárně natřikrát. V češtině to byla horní půlka velkých písmen a háčky a čárky nad samohláskami a tečky nad i, pak písmeno a pak ocásky pod y aj. Opravdu, peklo. Nedalo se na tom psát. Jenže pak někdo přinesl Gibsonova Neuromancera a já ho začal překládat. Přece bych nemohl Neuromancera překládat na psacím stroji, třebaže jsem tenkrát už měl elektrickou olivetku! Text jsem předal Jiřímu Walkerovi Procházkovi, on tenkrát pracoval v nějakém bytovém družstvu jako počítačák. A že toho Neuromancera vytiskne, samozřejmě na perforovaných papírech! Tři tiskárny utavil, než se to povedlo.
Další větší práce, to byla Encyklopedie vynálezů Julese Verna. Tu jsem už nepsal na ChiWriteru, ale ve WordStaru, to byl předchůdce české T602. Ale první moje větší věc napsaná na počítači, to byla až jednička Milénia. To ovšem bylo v devadesátých létech. V osmdesátých létech se psalo převážně na psacím stroji. Redakce byly pod tlakem tiskáren. Ty vyžadovaly rámečkové papíry, normalizované stránky, strašná buzerace to byla. Trvala ještě v devadesátém roce, když jsem zakládal na půdě Mladé fronty Ikarii. Tiskli jsme ji v Melantrichu. Neochota, lhostejnost, nezájem o kšeft, ten socialismus nehodlal kapitulovat před nějakým cinkáním klíčů! Od jara 1990 jsem už pracoval v Mladé frontě. Skamarádil jsem se tam s počítačáky. Ti měli v redakci v Panské ulici v posledním patře na půdě brloh. Asi pět písíček, propojených sítí. Hráli si tam s nějakým programem, říkali tomu Ventura. Chápal jsem, že to slouží k počítačovému zlomu. A když tenkrát dosahovala buzerace tiskárny vrcholu, šel jsem za Jirkou Dostálem, ten tomu oddělení šéfoval, a zeptal jsem se ho, jestli by dokázal zlomit Ikarii. Zkusíme to, řekl. On a Zdeněk Lejsek a pár dalších kluků se tenkrát pinožili čtrnáct dní s jedním číslem Ikarie. Vzali to jako výzvu. Naučili se Venturu. Donutili osvitovou jednotku umět česky. Ikarie byla první české periodikum, které vzniklo čistě elektronickou formou, sazba i obrázky! No a ty zkušenosti pak posloužily k tomu, aby i Mladá fronta byla první český deník, který se vyráběl elektronickou cestou.
Přispělo to k jeho úspěchu. Byli jsme o kilometry napřed. Síť, databázový systém. Byli jsme v celé redakci jen dva, kdo tomu rozuměli, já a Honza Jelínek. Učili jsme kolegy psát na počítači. A hlavně, učili jsme je nebát se počítače. Byli jsme první redakce, která se vzdala horké sazby, tedy linotypových sázecích strojů.
To byl i sociální otřes. Nechali jsme sazeče přeškolit na počítačový zlom. Všichni to zvládli, s malými výjimkami. Byla tam přechodná doba. Linotypová sazárna tehdy byla už mrtvá, opuštěná, ale stroje tam stály. Vedl jsem tam jednou jednoho Francouze, aby se podíval na linotypovou sazárnu, nikdy ji neviděl. A kde se vzal, tu se vzal, objevil se šéf té sazárny. Povídal si s námi a ten Francouz se opřel o jednu tu linotypku a spálil se. Já jsem se divil.
„Jindro,“ povídám, „ty to tu máš zapnutý?“
„Co kdyby to někdo potřeboval,“ odpověděl. Málo kdy jsem slyšel něco tak smutného. Až toho večera, kdy jsem měl službu a byl jsem na zlomu a přišel za námi Zeman, jeden z těch metérů, kteří se tenkrát nenaučili lámat na počítači. Byl na šrot ožralý. Zůstal stát na prahu, kymácel se a povídá:
„Vy kurvy... Vy kurvy! Zradili jste řemeslo!“
O internetu jem dlouho jenom slyšel. Vrátil se tenkrát Jarda Veis s Ameriky. Kdo nemá mailovou adresu je jako by nebyl, hlásil. No dobře. Pak přišel rok 1995. Na Bohemiaconu v Ústí nad Labem jsem se seznámil s Pavlem Šuchmanem, Pavlem Krynickým a Tomášem Svítilem z elektrotechniky. Byla to parta doktorandů z Dejvic, pracovali na na rozpoznávání řeči. Pozvali mě, abych se přišel na internet podívat.
„Co to dělá?“ ptal jsem se.
„Najde ti to, co chceš.“
„Chci něco vědět o Williamovi Gibsonovi,“ povídám.
Tenkrát nebyly žádné googly a yahoo, ale nějak se Pavlovi podařilo najít stránku o Gibsonovi. Vytisknul ji, dal mi ten papír, já ho dal do kapsy a ztratil. Tím jsem vstoupil do téhle nové řeky.
Brzy jsem začal na internetu pracovat. Oni ti kluci vydávali AmberZine, to bylo jedno z prvních českých internetových periodik, jeho torzo se dá dones na internetu najít! Já tam tenkrát vytvořil Rukojeť sběratele vewneovek. Už to moc nefunguje, linky se polámaly, ale adresa http://www.zine.cz/mirror/AZOld/zones/verne/o/z.htm fungovala ještě včera, tedy v únoru 2008.Udělal jsem dokonce anglickou verzi! Pamatuju se, jakou potíž mi dělal problém, jak to zařídit, aby obrázky byly všechny stejně velké. Když tak na to koukám, moc se mi nepodařilo ten problém vyřešit.
Tenkrát na sklonku toho roku 1995 jsem měl přednášku na Miniconu, tehdy už v Technickém muzeu, na téma internet. To jsem celý já, nic jsme o tom nevěděl a už jsem o tom dělal přednášky! Nicméně, jedna teze byla správná: že webová stránka, aby se udržela, musí být každý den obměňovaná. A napadlo mě, že bych mohl založit deník. Neviditelný pes! Ten název vyplynul z podvědomí jaksi automaticky, asi jako Vejce naruby. Poetika nonsensu! Racionální jádro to má. Když byl převrat, náš tehdejší pes vlčák Gordon vystihl, že se mění poměry. Jednou přijdu domů a koukám, ten pacholek se válí v posteli! Když jsem vešel do ložnice, zakryl si tlapami oči. „Revoluce skončila, koukej vypadnout,“ křiknul jsem na něho, ale ten pohled na psa zakrývajícího si tlapami oči mi z paměti nevymizel a on se stal logem, které používám dodnes.
á tenkrát v tom roce 1995 spolupracoval se studenty. Vyvěsit na akademickém webu stránku o Vernovi, to bylo v pořádku, ale nemohl jsem tam rozjet deník, dnes by se řeklo blog! Pak mě oslovil Tom Vild, tehdy webový grafik z Euneru. A že čte Zakázané technologie a jestli by je nemohl převzít na svůj web. Slovo dalo slovo a on mě seznámil s lidmi z Eunetu a tam vznikl Neviditelný pes. Z Eunetu přešel na Internet Servis a pak na ICZ a momentálně je na serveru Lidových novin.
Neviditelného psa si odnesu do hrobu. Bude to už dvanáct let, co ho dělám. Za tu dobu se vystřídali tři redaktoři: Martin Hlaváč, Jita Splítková a Jirka Wagner. Každý z nich přispěl svým dílem k rozvoji Psa a vzpomínám na ně s vděčností, že byli ochotni toho tolik věnovat tak pošetilému projektu. Samozřejmě, pod křídly mohutné mediální kvočny, jako je Mafra, se Psu dobře daří, máme teď pětatřicet tisíc návštěv denně a to je víc, kolik měly Lidové noviny čtenářů za první republiky v době Basse a Čapka!