Jak jsem letěl v balónu

V neděli 2. září se v Praze na Opatově konala velká sláva – městská část Praha 11 tam slavila 33té výročí založení. No a nakladatelství Albatros, konkrétně jeho pan PR pan Suk, tam vyjednalo křest mnou zpracované verneovky Pět neděl v balóně. Po křtu jsem měl nasednout do balónového koše a odplout za jásotu nadšeného davu.

Dav se dostavil, i jásot byl, křest se konal, ba i autogramiáda s ekonala, dokonce i balón do balíku srolovaný se tam vyskytl, jenže taky chybka se vyskytla: vítr foukal směrem na Prahu a to bylo nedobré. Balóny byly připravené dokonce dva. Patřily firmě Stifler Baloons, jeden měl pilotovat pan Jan Smrčka, druhý jeho dcera Zuzana Smrčková. Nezbylo tedy než odjez proti větru a pak vzduchoplout. Odjeli jsme tedy kousek dál, někam k Modleticům, kde rejpají napojení Pražského okruhu na brněnskou dálnici. Já letěl se slečnou Zuzanou, hlavní cestující byli pán a paní, manželé, přičemž pán dostal ten let jako dárek k šedesátým narozeninám. Já měl za sebou vzduchoplavby tři, dvě v Masai Mara v Keni v Africe a nejnověji doma, na trase náves Zvole – humna za zámkem Štiřín. Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko, vítr foukal jen velmi mírně a velebně nás nesl, pravda, zase k Praze, ale byli jsme dostatečně daleko. Minuli jsme Osnici, tam bydlí rodina mé ženy, její rodiče a bratr se švagrovou a švagráčaty. Jeden z těch chlapečků letěl s námi při onom památném letu ze Zvole, druhý už taky letěl, když jsme loupili let Martinovi Krbovi jako dárek, onomu bráchovi. Oni věděli, že mám letět a jak jsem se pak dozvěděl, pozorovali oba balóny a chlapečkové komentovali přelet slovy „holt člověk má k balónům jiný vztah, když už je sám vzduchoplavec“, což samozřejmě měli stoprocentní pravdu.

Letěli jsme až do západu slunce, tedy asi hodinu, někdy do sedmé večerní a něco, a přistáli jsme na poli nedaleko obce Vestec na staré benešovské silnici. Těmi místy vede nouzová betonová cesta. Na ní parkoval bílý ruský kamion naložený léky a ten šofér se asi hodně divil, co to sem letí za obludy. Přistání bylo perfektní, koš se ani v jednom případě nepřekotil (když jsem přistával v Masai Mara, koš se v obou případech překotil). Jeden výtisk Pěti neděl v balonu jsem vezl sebou a rád jsem ho pak slečně Zuzaně věnoval. Společnými silami jsme pak plášť balónu srolovali a nacpali do pytle a koš i pytel naložili na valník tažený džípem. Pomáhal nám i pan S., občan z Vestce, který sám létá už spoustu let na motorovém rogalu a nabídl mi, že mě sveze (má dvousedadlové rogalo) a že mu mám na jaře zavolat. Což udělám, protože na motorovém rogalu jsem ještě neletěl a všechno se má zkusit. No a už byla skoro tma a ti, co letěli poprvé, byli křtěni. To je obřad navazující na počátky balónového létání, kdy měl první posádku montgolfiéry tvořit chlap odsouzený k smrti, leč francouzští šlechtici prohlásili, že toho bohdá nebude, aby malý výskok pro člověka ale velký výskok pro lidstvo vykonal kriminálník, takže se přihlásil šlechtic a po něm jeho kamarád nešlechtic a toho vzápětí Ludvík XVI. povýšil do šlechtického stavu, takže se i dnes prvovzduchoplavci takto pasují na šlechtice. Pan Smrčka jim, klečícím, sypal na hlavu hlínu ve jménu země, pak jim pálil vlasy, což velice rozplakalo nejmenšího prvovzduchoplavce, zkrátka byl to obřad dlouhý a složitý a do něho pak se ozval nějaký přihlížející pán:

“No jo, ale vona todle je normální silnice, koukejte, kolik tady teďko stojí aut...“

Ale on si jen zabědoval, nenadával, takže obřad se odbyl se vším všudy, i s přípitkem sklenicí sektu na závěr. Ljuba pro mě přijela autem, nezabloudila a když pak jsme na té betonce couvali, nestalo se nic, o čem by se dalo žertovně psát, takže lze říci, že román Pět neděl v balonu byl důstojně pokřtěn.

Už se těším na křest Tajuplného ostrova, co si na něj albatrosí pan Suk vymyslí. Navrhoval bych ztroskotání na Střeláku.