O arkadském cyklu

V polovině devadesátých let jsem začal psát román Měsíc mého života. Jsou to vlastně tři propojené novely, svázané motivem "průkopnictví". Ta první je o skutečných průkopnících, druhá o jakoby průkopnících, tedy o "filmování" průkopníků, a třetí, to je degenerovaný pojem průkopnictví, posunutý do davového třeštění, jakéhosi nacismu. Knížka vyšla v roce 1988. Celé to prostředí habitatu Arkádie na Měsíci i tři hrdinové, Kuba Nedomý, Dědek Čuchák a Su Wang-Li, mi přirostli k srdci. Od té doby jsem napsal několik povídek s těmito hrdiny, ta zatím poslední byl Lunární potápěč ve sborníku Orbitální šerloci (editoři Antonín K. K. Kudláč a Tomáš Němec, MF 2006). No a úplně poslední je ta, kterou máte v tomto sborníku. Z prostředí Měsíce jsem napsal i román Reparátor (1997), který je ovšem dějově posazen hodně dopředu a moji tradiční hrdinové se v něm jen kmitnou. Přál jsem si ale napsat románové pokračování příběhů o Kubovi a Dědkovi Čuchákovi. Vždycky jsem si říkal, že by to měla být detektivka. V těch dvou figurách je princip "geniálního detektiva": Kuba je přímý drsný chlapík a Dědek je něco jako Cliftonovo kladívko: protože je kyborg, má v podstatě nadpřirozené vlastnosti. Na téhle ideji jsem pracoval dost dlouho a dnes je to tak, že Dědek Čuchák komunikuje přes věc, které říkám komlink, s vypravěčem, tedy s Kubou. Dále má absolutní paměť, dovede vnímat na jiné frekvenci než člověk, takže dokáže analyzovat pohyb, emoce apod. a vidí v širším spektru. No a má i jiné ad hoc vlastnosti, když je třeba.

Klíčový pro vývoj byl právě román Rock mého života. Předchozí povídky, které jsem napsal, byly hodně zkušební. V cyklu jsou třeba dvě parafráze na Clarkovu Hlídku. Je tam vysloveně humoristická povídka o inteligentních stromech. V některých krátkých textech ani Kuba s Dědkem nevystupují, a přece se to odehrává v Arkádii na Luně. Taková je třeba titulní povídka Zepelínu na Měsíci. Ovšem přelom – pro mě – v tomhle lunárním cyklu je Rock mého života.

V první verzi z ledna 1998 Kuba přijíždí do nóbl habitatu Alhambra jako najatý strážce iluzínové hvězdy Moniky Fabianové. Fabianová bude zavražděna a Kuba narazí ve vagónu "čehosi jako vlak" na mladičkého pitomu, který si hraje na teroristu. Kuba se ho snaží otcovsky zpacifikovat a dostane se v důsledku toho do basy. Tohle je motiv, který je pro mě, jak se zdá, neodbytný. I v Rocku mého života je Kuba dokonce tři roky v base - je to příprava na román Ultimus, který se má celý v base odehrávat. Nedovedu říct, proč se tak usilovně snažím Kubu dostat do basy! Tahle verze se zachovala, docela se mi líbí. Sám Rock mého života šel jinudy, ale i ten rudiment, co zbyl, má jakousi šťávu a určitě se k němu vrátím. Mimochodem, ten iluzín je motiv, který jsem zapracoval i do nejnovějšího románu Celebrity. Ten se odehrává na Zemi, více méně v současnosti, ale popisuje se v něm vznik iluzínu jako technického prostředku. Takže pro mě je i tenhle román tak trochu součást arkadského cyklu.

V base se odehrává i druhá verze Rocku, která se také odehrává v Alhambře, taky je tam Monika Fabianová, ale hrdinou už není Kuba, ale "infonaut" Abakus. V té době, v roce 1998, zuřil všude internet a já v něm byl po uši a obyčejný Kuba Nedomý pro mě byl moc obyčejný, takže jsem chtěl mít figuru infonauta, síťového Robina Hooda. Taková figura se objevuje i v povídce Odpadlík a v jedné verzi Tušení podrazu, románu pro rok 2007. I to je nějaké naplnění snu. Jsem bloody fucking user, žádný počítačový guru, a tak si trochu sním o chlapíkovi ve stylu Johnny Mnemonica.

Rozhodně jsem na to nebyl pyšný, že jsem na románu ztroskotal. V té době jsem napsal Tmu, to samozřejmě byl z mého hlediska úspěch, ale na řadu let to bylo poslední velké vypětí. Věnoval jsem se víc žurnalistice, hlavně internetu, byl tu Neviditelný pes a od roku 1999 deník o digitální fotografii Digineff. Na Lunu a na cyklus jsem nezapomněl a dokonce jsem začal psát třetí verzi Rocku, její texty nemůžu najít.

Elvis Presley se už vyskytuje v té první verzi, ale tahle třetí měla být přímo o něm. Začínalo to tím, že někdo chce prodat Kubovi Nedomému starožitnost, Elvisův Cadillac. Dokonce mám ten Cadillac doma, tedy modýlek, hračku, stojí mi na repráku od počítače. Jenže se ukáže, že ten Cadillac je kamuflovaný hardware zakázané technologie vyvíjení lidí "in vitro" - a že Elvis žije díky tomu, že se neustále replikuje. Na konci příběhu se měl Elvis ukázat živý a zdravý. To byla ta zásadní fabulační chyba, byl to druh příběhu, kterému říkám "čáry máry fuk", tedy že se vypouští mlha a nakonec se vytáhne králík z klobouku. Znáte to. Autor i čtenář se trápí s nějakým tajemstvím a pak se ukáže, že „von je Mimozemšťan“ a divme se, jé. Takže to zamrzlo.

Od roku 2004 jsem se trápil s románem, který nakonec vyšel jako Tušení podrazu. Původně se měl jmenovat Urban legends, jeho motivy se měnily, poslání se měnilo, až mi z toho vyšlo něco úplně jiného, román v jiném stylu. Tomu stylu říkám „mys-fi“, tedy mystifikační sci-fi. No a jak jsem se s tím pral, někdy o Vánocích roku 2005 jsem dostal ten nápad: žádné "čáry máry fuk", králík z klobouku, mlžení a na konci Elvis! Ten tam musí být hned na začátku, ten Elvis Presley, nejlíp jako mrtvola. A Kuba řeší, kdo ho zabil a proč ho zabil a jak to s ním je. Psát jsem začal 1. ledna 2006 a do konce března byl román, se kterým jsem se trápil osm let, hotový.

Ona ta všechna trápení asi měla přece jen smysl. Jednak jsem si ujasnil, jak to s tou Lunou je. Pro mě funguje jako utopický svět, ve kterém vládnou jiná pravidla než tady na Zemi. Je to svět racionální, i já jsem racionální, jinak bych sci-fi nepsal (a možná psal fantasy). Dodržují se tam pravidla a zdá se, že tam nefunguje Parkinsonův zákon o samovolném množení byrokracie. No a pak jsem jakž takž zvládl techniku románu.

Povídka, kterou se chystáte číst nebo dočetli nebo prolistovali, to je spíš novelka než short story. Objevuje se v ní moment zápolení s nějakou silou v pozadí. Ten se mi silně zjevil už v Tušení podrazu a je přítomný i v navazujícím románu Celebrity (Albatros Plus 2009). Ač věru nejsem, nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu komunista, zkušenost mě naučila hluboké nedůvěře v průmyslové korporace a nijak nepodceňuji jejich vliv na politiku. Bohužel, zcela se naplnila slova Václava Bělohradského, který docházel v roce 1990 k nám do redakce MF Dnes a dával nám – po svém návratu z emigrace - „politická školení mužstva“. On říkal, že se do politiky stahují ti nejhorší lidé, protože ti skutečně slušní a kvalitní jsou v průmyslu, v obchodě, ve vědě a v kultuře, co by proboha v politice dělali? Tehdy jsem mu věřil tak asi z 25 procent, teď na 125 procent. A Kuba s Dědkem, to jsou ti normální lidé, jako jsme vy a já, kdo máme chyby a děláme blbosti a nejsme žádní supermani (Dědek, ač má supervlastnosti, rozhodně není superman, je to prostě Dědek Čuchák) a zloději veřejného prostoru nás serou. Čímž se mi lunární cyklus zvolna posouvá z pokusu o utopii do parafráze normálního pozemského života.

Na rok 2010 chystám román Hvězda mého života. Je napsaný, chybí mu poslední redakce. Dějově zapadá těsně za první třetinu Měsíce mého života. Název si vymyslel můj kamarád a betatester mých textů Jiří Knébl. Naznačuje, že v něm půjde o „hvězdu“, popisuje se v něm, jak se Kuba sešel se Su z rodiny Wang-li a jak se dal dohromady s kyborgem, aby spolu prodávali a vyráběli starožitnosti. Vlastně největším vývojem prošla právě Su. Původně to byla lehce dekadentní bardáma od Modré laguny, ale v Rocku jsem ji postavil jako bojovnici a šermířku. Je to vliv mé ženy Ljuby Krbové, takto bojovnice wu-šu. No a Hvězdou cyklus zdaleka nekončí. Mám rozepsaný už zmíněný Ultimus, ten chystám na rok 2012. A do té doby se mi snad splní sen, rád bych potkal výtvarníka, který by byl ochotný a schopný Arkádii a svět Luny vizualizovat. On dnes každý raději kreslí Conany a magické princezny než nějaké kupole a graviplány, ale třeba na někoho narazím.

Tak ať se vám na Luně líbí. Hu!

Lunárního cyklus:
román MĚSÍC MÉHO ŽIVOTA (1988)
povídka Zepelín na Měsíci (ZEPELÍN NA MĚSÍCI, 1990)
povídka Ano, jsem robot (ZEPELÍN NA MĚSÍCI, 1990)
povídka Lov na krysu (ZEPELÍN NA MĚSÍCI, 1990)
román REPARÁTOR (1997)
povídka Varianta číslo tři (BŮH s.r.o., 1997)
povídka Hlídka 2 (BŮH s.r.o., 1997)
povídka Hlídka 3 (PRAVDA O PEKLE, 2003)
povídka Kukaččí vejce (PRAVDA O PEKLE, 2003)
novela Lunární potápěč (ORBITÁLNÍ ŠERLOCI, 2006)
román ROCK MÉHO ŽIVOTA (2006)
novela Prázdniny v mezisvětě (Hvězdy české sci-fi, 2010)
román HVĚZDA MÉHO ŽIVOTA (2010)
román ULTIMUS (v přípravě) * Lunární cyklus se odehrává, jak jinak, na Měsíci a někdy bývá označován i jako Arkadský cyklus podle názvu měsíčního habitatu, kde žijí hrdinové Jakub Nedomý a kyborg Dědek Čuchák. Ti jsou také hlavními hrdiny většiny románů a kratších prací. Série se rozrůstala poměrně pomalu, ale nyní jí autor věnuje velkou pozornost, o čemž svědčí i dva aktuálně připravované romány. Jednotlivé příspěvky v Lunárním cyklu se liší svým laděním. Najdeme zde krátkou humornou hříčku, lehce depresivní drama i detektivky psané v akčním rytmu. A právě taková je i následující novela Prázdniny v mezisvětě, kde nechybějí ani výše zmínění hrdinové. Ondřej Neff (narozen 1945), syn spisovatele Vladimíra Neffa, vstoupil do žánru na přelomu 70. a 80. let minulého století faktografickými knihami PODIVUHODNÝ SVĚT JULESE VERNEA (1978) a NĚCO JE JINAK (1981). Od té doby vytvořil dlouhou řadu teoretických a beletristických knih, povídek, ale také rozhlasových her, komiksových scénářů, překladů či převyprávění Verneových románů. Popularitu si získal díky nápaditým a čtivým povídkám, které se dočkaly i zahraničních vydání. Nyní se však věnuje převážně románové tvorbě, nežánrové žurnalistice a digitální fotografii. Kromě Lunárního cyklu patří mezi Neffova nejznámější díla také série Pán modrého meče (1984-1991), trilogie Milénium (1992-1995), román ve dvou verzích TMA (1998, 2003) a v neposlední řadě romány TUŠENÍ PODRAZU (2007) a CELEBRITY (2009).