Jak vznikly 3 povídky

Doprovodný text k Suchánkově comicsu Děsivé radosti

Konec dobrý, všechno dobré

Mezi fotografy se pohybuji doslova celý život, nicméně fotografická tématika mi v literární práci unikla. Povídka Konec dobrý, všechno dobré je v tomto smyslu výjimka. Patří k těm povídkám, u kterých si jasně vybavuji prvotní popud, nebo, chcete-li, inspiraci.

To jsem takhle seděl u kafe s partou reportérů a do toho přišla zpráva o záplavách kdesi na Slovensku. Že to tam spláchlo celou vesnici a že je spousta mrtvých a že je to tragédie a boží dopuštění.

„Tak, chlapci, nafasujte holínky a pláštěnky a jděte balit na Slovensko,“ povídám.

Dívali se na mě útrpně, až se jeden slitoval s vysvětlením.

„To jo,“ pravil, ale až tak za dva, tři dny.“

„Jak to? Zpravodajství se má dělat začerstva, nebo ne?“

„Jak které,“ vysvětloval ten shovívavý. „Kdyby hořelo, tak ano, za čerstva, protože fotit hromadu ohořelých trámů nemá smysl a požár se musí fotit, dokud hoří. Jenže tohle je záplava, a ty mrtvoly jsou dole v bahně. Teď by na fotce byla jen hromada bláta, chápeš? Musíme počkat, až ty mrtvoly vyhrabou a pak to má smysl fotit. No a bude jim to trvat tak dva, tři dny.“

Vysvětlil a dál pil v klidu svoje kafe.

Mě to nezaskočilo, nicméně zaujalo. Fotoreportér přijde do styku s lidskou bídou ve všech podobách, podobně jako hasič, policajt, doktor z úrazovky. Každé to povolání má svoje profesní zásady. Onehdy se na internetu objevila fotka z Haiti. Bylo tam zemětřesení a vypukly nepokoje a rabování a policie střílela do lidí. Na té fotce byla vyfocená mrtvola dívky právě zastřelené. U té mrtvoly se vkleče tlačilo osm fotoreportérů. Snažili se ji zachytit z podhledu, aby na pozadí byl vidět oheň a dým a postavičky rabujících lidiček. Já se nad tím nepozastavoval. Motiv v popředí a zajímavé pozadí, to je alfa omega dobré fotky. Nějak se to vyfotit musí a pokud někdo je šmejd, tak ten fotograf, který vyfotil své kolegy a dal fotku na web. Udělal ho jistě ze vzteku, že ho vyšťouchli a nepustili k mrtvole.

Takže tohle byla ta inspirace, ten podnět. Jakpak by asi reportér z budoucnosti fotil v Osvětimi? A co kdyby jen nečekal na událost, ale sám ji způsobil?

Tohle už byla fabulace, protože ti moji kamarádi fotoreportéři opravdu tu povodeň na Slovensku nevyvolali, aby si mohli zafotit mrtvoly vytažené z bahna.

I ta profese spisovatele má svoje zásady a jedna z hlavních zní, že v povídce má být konflikt. Nebo aspoň napětí, přinejmenším pnutí.

Proti profesionálovi fotografovi jsem postavil profesionálku moderátorku. Pak už ty motivy naskakovaly samy od sebe. Když televize, tak samozřejmě reklama, bez ní televize nemůže ani být. Čím banálnější reklama, tím lepší. „ Tím se s vámi, vážení diváci, loučím. Sponzorem tohoto pořadu je výrobce tradiční kávy Babák. Káva Babák, to je káva, na které si pochutná i pan král z pohádky,“ loučí se v povídce. Carla Biermannová. V comicsu je to ale jinak a Michal Suchánek volil jiný aktschluss, jak se dříve tak hezky říkalo. „Příště u nás přivítáme pana Johna, prvního muže na světě s implantovaným koňským penisem,“ loučí se Carla s diváky. O změně závěrečné promluvy jsem s Michalem nehovořil, ale dovedu si představit, co ho k ní vedlo. Potřeboval vizuální asociaci, čili něco, co si čtenář představí obrazově a je to hodně, až trapně banální. Káva Babák je pěkná věc, ale idiot s koňským penisem je představa více šokující.

Co ale Michal zachoval a z čeho mám radost, že se nevytratilo, je celkový ideový podtext příběhu. Ten stojí na politické korektnosti, této zvrácenosti, která se vynořila z kterési škvíry pekla a nabývá na síle.

Když mi bylo patnáct a asistoval jsem ve fotolaboratoři pana Bohumila Straky, mého prvního učitele fotografie, miloval jsem Marťanskou kroniku od Ray Bradburyho. Vyšla česky v roce 1959 a z jejích povídek mě nesmírně přitahoval Usher II, hodně nemarťanský příběh. Rezonuje v něm motiv z 451 stupňů Fahrenheita, to pálení, ničení knih. Píše se tu:

„ A tak je před třiceti lety, v roce 1975, jednoho nedělního rána pěkně postavili v jedné knihovně ke zdi. Vyrovnali je do řady: svatého Mikuláše, Bezhlavého jezdce, Sněhurku, Bystrozrakého i slepičku s kohoutkem – ach, to byl nářek! – a všechny je postříleli.“

Fascinovala mě ta vize. Připadala mi obludná. Proč by měli střílet Sněhurku? Proč by měli rozsekat kosti Dlouhého a Širokého a ptáka Ohniváka roztlouct na kaleidoskop?

Teď to chápu. Tom Sawyer, notorický rasista, už u popravčí zdi stojí a přivlečení Pipi Dlouhé punčochy se dá čekat každým dnem. Také náš Kocour Mikeš zaslouží utracení. Cituji: vedení Roma Realia spolu představiteli Hnutí romského odporu, Aliance romských komunit a Futurum Roma vyjadřují znepokojení nad opět nekontrolovaným přístupem školství ČR a rasistickým přístupem české kultury, konec citátu. Řekne někdo, vaše starosti na moji hlavu? Ne. Trhněte Mikeše mezi dveřmi. Erbenova Kytice už na indexu v padesátých létech byla, její návrat se jen otázka času.

Tohle je hlavní zdroj mé vůdčí tvůrčí emoce při psaní povídky Konec dobré, všechno dobré, a jesm šťastný, že ho Michal uchopil, vizualizoval a zvýraznil. Naše kultura v obecném slova smyslu se krok za krokem připravuje o prosperitu a o duchovní svobodu. Kdysi jsem si lámal hlavu, jak se to v Evropě mohlo stát, že po renesanci, po tom báječném, veselém, produktivním a inspirativním období nastala doba ideologické tmy, generované jak katolíky, tak i protestanty. Jak se to mohlo stát, že se lidé nechali sešněrovat do svěrací kazajky bigotismu?

On ten mechanismus nefunguje tak, že někdo řekne: Moc si vyskakujete, tak vám přistřihneme brka.

Vždy musí být ušlechtilý motiv. Služba Bohu. Nebo ochrana menšin. Zkuste někomu bránit v ochraně jakékoli menšiny! Ustřihnou vám pytlík a implantace koňského penisu není na pořadu dne.

Jitro pro strašnou radost

Michala Suchánka jsem si nenašel já, to on si našel mě. Zavolal mi jestli by mi nevadilo, že by si zkusil comics podle mých povídek. Zajímalo mě, podle kterých a hodně jsem se podivil hlavně Jitru pro strašnou radost. Že chtěl dělat Konec dobrý, všechno dobré, to jsem chápal. Krásná hlka, fotoreportér, koncentrák, esesáci, to se může dobře kreslit. Ale Jitro? Vždyť se tam píše o sexu s mimozemšťany a když tam píšu o mimořádně hnusném barúsovi, tak se snadno napíše: Tihle rosolovití pavoučnatci věru nebyli krásní na pohled. Do comicsu se to ale musí nakreslit!

„To mě právě láká,“ řekl mi tenkrát Michal. „Chci to zkusit.“
Byl jsem na to hodně zvědavý. Ukazoval mi svoji představu Odony. Pěkná Odona, jenže to je soft mimozemšťan. Ženská, jen ta ňadra má tři. Ale jak si poradí s barúsem?

Jenže pak plynul čas, na Suchánka a jeho zápas s barúsem jsem zapomněl. Jednou si takhle listuju v Refexu, bylo to v dubnu 2012, a s úžasem čtu, že výtvarník Michal Suchánek si po večerech kreslí comicsy podle mých povídek. Jeho přítelkyně Alžběta Trojanová poslala pár ukázek na reddit.com s přípodotkem:

„Myslím, že začíná ztrácet víru ve svůj projekt. Možná ztrácí i rozum. 🙂 Reddite, co si myslíš? Nějaké pozitivní komentáře?“ Následovala vlna nadšených reakcí a možná i smlouva se zahraničním vydavatelem, psal Reflex. Jak dopadla smlouva se zahraničním vydavatelem nevím, hlavně že dopadla s vydavatelem domácím a kniha je tu a barús je v ní vymalovaný jedna radost.

Michal si povídku vybral pro její vizualitu. Přitahovalo ho totéž co mě, totiž temná atmosféra megapole ve stylu Blade Runnera. Teď už je zjevné, že se k téhle vizi svět šine. Chvilku to vypadalo, že budoucnost bude, jak bych tak řekl, hygienická. Teď už je jisté, že hygiena nehrozí. Skleněné mrakodrapy budou obklopené brlohy a chatrčemi a přílepky a lidským hemžením.

Mimozemšťany ne.

Asi bych měl vyjevit, jaký k nim mám vztah. Nejde o to, zdali věřím nebo nevěřím na mimozemšťany. Letos v létě jsem měl zážitek, na jaký hned tak nezapomenu – spal jsem pod širákem na poušti Kalahari. Nikde ani světýlko. Kalahari leží v Botswaně a ta je velká jak Francie a Kalahari je 85% její plochy. Bez světýlka. Takže nebe nad pouští je nerušené. Já tam ležel a koukal nahoru a bylo mi jasné, že oni tam někde musí být. Jenže je nikdy nepotkáme, naštěstí.

O fatálních důsledcích kontaktu jsem napsal dlouhou esej se scénáři, jak by kontakt probíhal. Vždy by skončil katastrofálně. Nemám iluze o žádném multikulti, natož pak o interstelárním multikulti.

Naštěstí, opakuji, se nikdy nepotkáme, tedy nestřetneme.

Ledaže by ano.

Moje logika jde touto pěšinkou: kdyby to bylo možné, už by tu dávno byli. Za osm miliard let existence Vesmíru od Velkého třesku se někde musela vyvinout supercivilizace. Pokud by existoval způsob mezihvězdného transportu, musela by tato civilizace na něj přijít. Zároveň by zmapovala vesmír a zachytila v něm všechny hvězdné systémy s obyvatelnými planetami. Přestože žijeme na okraji Galaxie, nemohli bychom jejich pozornosti uniknout. Tudíž by tu už dávno byli a jelikož tu nejsou, není žádná možnost fyzického putování mezi hvězdami.

Ledaže by ano, musím opakovat ještě jednou.

Musel by to být transport na jiné než hmotné bázi v nejširším slova smyslu- Supercivilizace v různých místech Vesmíru by nezávisle na sobě musely přijít na jakési zařízení, říkám mu Kladka. To by bylo něco jako rádio, tenhle hrubý příklad jsem si stanovil, abych sám sobě vysvětlil, jak to myslím. Abyste si mohli povídat přes rádio, musí být minimálně dvě stanice. Dokud budete Robinson na ostrově bez rádia, rádiové vysílání bude existovat, ale bez vaší účasti. Takže Vesmír je možná plný kontaktů, ale ty jdou mimo nás, protože nejsme supercivilizace, na tohle tajemství jsme ještě nepřišli, nemáme to pomyslné rádio a tudíž jsme jako Robinson na ostrově.

Budiž, třeba to přijde a třeba to bude takové, jako na Michalových obrázcích a v mé povídce.

V ní ale principiálně jde o nněco jiného, než o Mimozemšťany a Michal to dobře pochopil, protože myšlenku hodně zdůraznil hned v úvodní scéně Armana a Odony v posteli.

Jsem totiž feminista, hodně dobře maskovaný feminista. Tudíž dobře chápu, že chlapi jsou leckdy vdle jak ta jedle, když se snaží odhadnout, proč s nimi ženská je.

Oni si myslí, že ženská s nimi je, protože pochopila jejich unikátní kvality. Mužnost ve všech projevech, inteligenci, vtip, ale taky rozhled po světě, orientaci v krizi, důvtip při jednání s jinými lidmi.

Ono to ve skutečnosti může být důvod úplně jiný.

Znal jsem jednu krásnou mladou ženu, která milovala hnusného blbého tlustého chlapa, protože smrděl. Takže příběh Armana a Odony je o jednom takovém nedorozumění.

Na to téma jsem napsal ještě jednu povídku, patří do Arkadského cyklu, třebaže v ní nevystupují moje oblíbené figury Kuba Nedomý a Dědek Čuchák. Jmenuje se varianta číslo tři a jde v ní taky o sex, ale ne s mimozemšťanem, nýbrž androidem. Marcela Simonová se tak vydá na tuze tenký led konfliktu se zákonem, protože ji to vzrušuje a tudíž baví.

Sex s mimozemšťanem a s androidem, to jsou mi témata! Nicméně to druhé, sex s androidem, e krok za krokem stává realitou. Nedá se tomu zabránit, stejně jako se nedá zabránit vývoji autonomních strojů s lidskou podobou.

Až to bude technicky dokonalé, bude třeba vykonat jeden finální krok, aby to bylo úplně dokonalé.

Bude nutno sex s androidem zakázat, stejně jako v tomto příběhu je zakázaný sex s mimozemšťanem.

Nápad za všechny prachy

Tuhle povídku mám rád, protože je to pořádná kosmická techno povídka, jakou bych si přál číst, kdyby mi bylo šestnáct. Ovšem musel bych být šestnáctiletý z roku 1961 a ne z roku 2015, protože to by mě nebavily žádné rakety a žádná kosmická smetiště, seděl bych u počítače a střílel mafiány z brokovnice.

V souvislosti s Jitrem pro strašnou radost jsem se zmínil o Blade Runnerovi, tedy o filmu. Filmy ze semdesátých let mě hodně jako autora zasáhly. Najednou jsem viděl to, o čem jsem zatím jen snil. V Blade Runnerovi to byla megapolis a ve Vetřelcovi Ridley Scotta nám ukázali kosmickou loď. Psal se rok 1979 a tehdy jsem se opatrně pouštěl do povídek. Vznikaly příběhy pro moji první sbírku Vejce naruby. Vetřelec se dostal i do našich kin. Byl to poslední film, který v kině viděli moji rodiče, maminka pak umřela (nikoli následkem shlédnutí filmu) a tatínek o tři roky později. Vrátili se tenkrát z kina, oči navrch hlavy. Máme sedla na ruku moucha. Strašně se lekla, až porazila židli.

Jo, Vetřelec uměl vzbudit emoci.

Přitahoval mě v něm motiv fachmanství. V Nostromovi necestovali učenci, ale dopraváci. Byl to parník v kosmu. Loď byla mašina, nic víc. Jistě to uvnitř smrdělo, ale ti uvnitř to necítili, protože byli v tom smrádku pořád.

Tuhle atmosféru jsem chtěl mít na palubě Avie PX-216 taky.

Pak je tu taky zdroj v atmosféře drobného šejdířství a technologické ilegality. Žili jsme tenkrát ve světě, kde všechno zábavné bylo nějak zakázané, omezené a nedostupné. Výpočetní technika k nám prosakovala škvírami v ochraně hranic. Pašerák byl vnímán jako Jánošík nové doby. Jediná zdravá ekonomika byla šedá až černá. Sci-fi mě tenkrát přivedla do přítmí ilegality. Tehdy se k nám pašovaly videokazety a také videodesky, pašovaly se a na černo kopírovaly. Nevím, kolik sci-fifilmů jsem tenkrát přeložil, velmi neuměle, podle odposlechu. Nevím to, ale sedmdesát jich mohlo být určitě. Přátelé veksláci měli napojení na policii a od kamarádů policajtů dostávali echo, že se chystá zátah na video. Tehdy jsme roznášeli kufry s kazetami do úkrytu ke kamarádům.

Vyprávím o tom jen abych zdůvodnil svoji sympatii k rošťáckým hrdinům téhle povídky. Poprvé jsem ji zveřejnil ve své první sbírce Vejce naruby. Tehdy skutečnou sci-fi nikdo nic moc nepsal. Spíš to byly parodie na sci-fi, rozmanité variace na Nesvadbovo neurčité fantastično. Byla za tím starost, aby autor nevypadl z kategorie dobré literatury. Na to jsem kašlal. Dobře jsem věděl, jak ošemetná je to kategorie a jak záludné bývají důvody, proč koryfejové punc kvality udělují a odnímají. V té sbírce jsem chtěl mít všechno, od fantasy před horor až do té kosmické drsárny. Tady ji máte, vykreslenou od Michala Suchánka. Je to krátká povídka a zamýšlel jsem ji jako doplněk sbírky. No a Michal, jak mi prozradil, taky chtěl mít nášup k těm dvěma hlavním chodům.

Mám tu povídku rád, jako mám rád všechny své povídky, ale musím uznat, že ty první dvě, to jsou něco jako ohaři, kdežto tohle je voříšek. Jeden zdroj inspirace byl Vetřelec, to už jsem přiznal. Druhým zdrojem nebyl nikdo menší než Arthur C. Clarke a jeho nápad, že by se elektronická zařízení mohla sama od sebe spojit a přeměnit se do podoby bytosti s abnormálními vlastnostmi. No a to je téma téhle povídky. Říkám tomu sekundární inspirace neboli plagiát, ale co by spisovatel neudělal pro to, aby svoji sbírku jaksepatří zakulatil!

Když už jsem se dostal k třetí části knížky, rád bych se vyznal z přátelství a obdivu k Michalu Suchánkovi. Opravdu patřím k jiné generaci než on a dobře si uvědomuji, že spotřební literatura, a to je bezpochyby i sci-fi, je hodně generační záležitost. Píší to sourodáci pro sourodáky. Čerpají ze společných zdrojů a hovoří společným jazykem. Takže mě víc než potěšilo, že moje práce, a některé jsou třicet let staré, přiměly Michala Suchánka aby sedl a pustil se do tak šílené práce, jako je tvorba comicsu.

Mně comics rozhodně není cizí. Vyrůstal jsem na starých ročnících junáckých časopisů, takže Rychlé šípy a dětské comicsové grotesky z Disneyho produkce se na mne mohutně podepsaly. Když to pak začalo být možné, začal jsem psát scénáře pro Káju Saudka a jestli něčeho moc lituju tak toho, že indispozice čím dál víc Káju odváděla od soustavné práce. Moje scénáře byly hodně pečlivé, nejen textové, ale i ve formě storyboardu, tedy ve formě předkresů, jak se mají jednotlivé tabule vyvíjet. Však jsem taky Michalovi nabízel, že se do práce zapojím.

Velmi zdvořile odmítl a já nenaléhal. Tudíž tento trojcomics je plně v jeho režii. Vycházel důsledně ze situace a převedl ji z verbální polohy do obrazové. Přitom neuklouzl k nějaké samoúčelnosti. Drží příběh na krátké uzdě a nenechá se jím smýkat.

Takže jsem mohl jenom zpovzdálí pozorovat, jak ti příběhoví koníci pěkně poskakují.

Jetsli bych si něco závěrem přál, pak to, aby Michal ještě někdy sáhl do mé literární mošny, je toho tam celkem dost. Ale i kdyby se to nestalo, budu rád, že jsme se aspoň jedinkrát, na půdě téhle knihy, setkali.

(28.8.2015)