Ondřej Neff, pravděpodobně nejvýznamnější český spisovatel sci-fi kdysi definoval fantastický žánr tak, že „něco je jinak“. V současnosti pak tuto poučku aplikuje na řadě samostatných románů, které spojuje pouze autorský styl, umístění děje do současnosti a v menší míře i některé další motivy a prvky (např. mocná společnost Mobilia).
Co by kdyby byl znovu zaveden trest smrti? To je chystaný Rekvalifikační kurz. Co by kdyby bylo možné snímat emoce? To jsou loňské Celebrity. Co by kdyby šlo číst myšlenky? To je Tušení podrazu. Svérázná pocta klasikovi Ludvíku Součkovi a přitom román typicky neffovský.

„Zájem o knihy Ludvíka Součka je malý a vyhýbá se nejmladší generaci.“ Pod toto tvrzení jedné z postav románu se nedá nepodepsat. Ovšem to nemusí znamenat, že by jeho téma bylo nějak vyčpělé či neaktuální. Tušení nejrůznějších souvislostí, posedlost mysticismem nacismu a konspirační úvahy, to jsou i dnes oblíbené ingredience nejednoho pisálka, a což teprve když se jich chopí někdo, kdo zná Součka a jeho dílo skrz naskrz a patří k spisovatelské elitě Čech?

Zápletka románu je jednoduchá – mladík David Kacer je najat firmou Mobilia jako tester zařízení zvaného auril. Na první pohled se jedná o nejmodernější mobil, na druhý o přenosnou umělou inteligenci, na třetí o stimulant paranormálních schopností a na čtvrtý… Inu, jednoduché zápletky jsou od toho, aby se komplikovaly. Motiv tajemného zařízení se přirozeně propojuje s pátráním po ztraceném rukopisu poslední Součkovy knihy (její nalezení je Kacerovým zkušebním úkolem i soukromou posedlostí), odhalováním dávných nacistických i komunistických výzkumů a ono již zmíněné „všechno je jinak“ přichází ke slovu na téměř každé stránce.

Neff vede své postavy s jistotou zkušeného spisovatele, přiřazuje jim pochopitelné motivace i uvěřitelné reakce, exceluje při popisu Prahy (té současné i dávno minulé ze Součkových dob) i v odkazech na Součkův život či dílo a vše koření ironickými poznámkami, pábitelskými promluvami některých rázovitých figurek, úsečným a místy zcela absurdním jazykem korporací a počítačových nadšenců i odkazy a poznámkami na komunitu fanoušků fantastiky.

Nadhled, vtip a mrazení v zádech

Dokonce si zacituje i sám sebe (pasáž o Součkovi z Něco je jinak), pochválí si svůj výlet do sdíleného světa JFK, nechá číst postavy Ikarii či Neviditelného psa. A nic z toho nesmrdí sebechválou, ale odkazuje k nadhledu, který je pro jeho práce typický. Román tak funguje jako zábava nejen v rovině odkazů na fandom (poznámky o conech), nesnesitelný patos některých děl fantastiky (prohlášení Kacera, že porušení zákona je možné pro potření většího zla), ale i když komentuje myšlenkové pochody postav či českou společnost (především zmínka o „přirozené nekompetentnosti úřadů“ si zasluhuje pozornost).

Ovšem Neff se rozhodně nespokojil s tím, že by napsal text pouze zábavný. Jeho Tušení podrazu dovede vyvolat pocit marnosti a úzkosti, že každý z nás je pouze figurkou ve hře někoho jiného, jakousi obdobou instruktážních kreslených panáčků, kteří jsou znázorňováni v těch nejkrutějších kontextech. A i když se David Kacer svému osudu vzepře, nabízející se optimismus je oslaben žánrovým mantinelem konspiračního thrilleru (nebo raději podle Neffa „mystifikační fikce“), kde Zlo je poraženo pouze dočasně a jeho hrozba stále trvá. Jednou z rovin románu je tak skutečnost, že boj o svobodu a život nikdy nekončí.

Stejně důležitou rovinou textu je však varování před tím, jak naše vnímání reality deformuje současná snadnost dohledání informací, způsob, jakým se stáváme závislými na nejrůznějších technologiích, ale i před tím, nakolik se proměnilo vnímání času a vztahů mezi minulostí a přítomností (o budoucnosti nemluvě) a co z toho vyplývá pro naší společnost. Z tohoto hlediska je využití součkovských motivů i něčím jiným, než jen pouhou poctou či hříčkou. Na jednom místě Neff podotýká – a bohužel správně – že Souček, padesátá léta, nacismus, to jsou pro většinu mladších generací pojmy na stejné úrovni mlhavosti jako Bílá hora.

Jenom teď a tady, ve virtuální realitě

Lidé jsou zahlcení často nepotřebnými informacemi, které jsou snadno dostupné a mají vysoce persvazivní účinek. V důsledku toho se jejich vnímání zužuje na aktuální prožitek, horizont vnímání toho, co je ještě aktuální a tedy důležité je zúžený a v konečném důsledku se jedná o život v svého druhu virtuální realitě, která je však ze své podstaty nestabilní. To si ostatně uvědomuje i David Kacer, který přepsáním několika vět v informačním systému mění realitu a dobře ví, že není schopen odhalit, co z informací, jež mu auril zprostředkoval, je pravdivé a co nikoliv. Zároveň se ukazuje, že ani neustálý přísun informací (v podstatě se tak dá vykládat i čtení myšlenek) nemusí usnadnit komunikaci s druhými lidmi, ale naopak může být velice snadno zneužit. Právě to je ono titulní tušení podrazu: že naše vnímání je neustále monitorováno a ovlivňováno.

Neffova varování přitom nikdy nevyznívají lacině. Odráží se v nich nejen jeho dlouholetá zkušenost s publicistikou, rozvíjením internetu a samozřejmě sledováním světa kolem nás. Důvodem je již zmíněný ironický nadhled, který je v Tušení podrazu ještě podtržen propracovanou grafickou podobou knihy. Ta obsahuje i řadu koláží, které simulují vizuální výstupy aurilu. Nutno říct, že jejich „reálnost“ je takřka hmatatelná, což posiluje nejen využití známých reálií (stránka seznam.cz, design map vyhledávaných googlem atd.), ale i autoritativní komentáře. Mystifikátor Souček by měl radost a Neff si hlasitě řekl o pozornost pro své „mys-fi“ romány.

Borisk Hokr in Knihožrout 13.7.2010