Až do Tmy jsem považoval tuhle Milénium 2 za mou nejlepší věc. Možná lepší než Měsíc mého života... Dejme tomu, že jsou si hodně blízko, přinejmenším jak je hodnotím a jak je mám rád. Ten Měsíc přece jen mi je bližší, protože jsem v něm uvedl na scénu Kubu Nedomého a Dědka Čucháka a Su Wang-li v prvním plánu a doktora Kurze a Luigi Mantellu v druhém plánu, tedy partu, se kterou se dá pracovat.
Rozdíl je v tom, že jeviště Měsíce, respektive Arkádie je univerzální. To je svět, který může mít spoustu podob, kdežto Sarden je jen jeden, bláznivé město, obývané vyděděnci a boháči. Představoval jsem si ho trochu jako Západní Berlín v době studené války. Hodně mě ovlivnily comicsy, hlavně Moebius a Enki Bilal. Západní Berlín oddělený zdí fungoval skoro třicet let. Tam se odehrálo příběhů! V Sardenu by to šlo teoreticky taky, jenže je tu velký rozdíl. Arkadie, respektive měsíční habitaty v té podobě, jak je popisuju, to je prostě hypercivilizace v nějakém prostředí, konkrétně měsíčním. Ve zcela obecné linii. Arkadie funguje jako každé město na Zemi. Má svoji správu, má svoji strukturu, ale celkem se tam žije jako všude jinde. Moc jsem se zaradoval, když jsem přišel do města Des Moines. Jeho Downtown je tvořen domy pospojovanými visutými chodbami – můžete tam žít celý život a nevyjdete z baráku! I parky tam mají pod střechou. Snadno byste si mohl představit, že venku je vakuum. Stáhněte gravitaci na šestinu a jste v Arkádii. Sarden je příliš úzce definovaný. Je to fiktivní město „někde v Evropě“, které vzniklo poté, co polovina obyvatel Země zmutovala na rasu inteligentních plazů umranů. Nastala mezirasová válka. Tady by možná byl nějaký prostor pro další příběh. Jenže by to asi byl normální válečný román. To že je někdo člověk a na druhé straně je umran, to je jen technický detail. Byl by to příběh o vražedné nenávisti, nic víc. V tom Sardenu se prolínají zájmy lidské a umranské civilizace. Jenže tohle je příliš specifický konflikt.
Je samozřejmě spousta cyklů, založených na principu soužití galaktických ras. Upřímně řečeno, mě nikdy nenapadlo, že bych měl pokračovat v nějakém sardenském cyklu. Na tom konfliktu mi připadá zajímavý moment změny. Jednička Milénia končí mutací poloviny lidstva, tedy změnou. Ve dvojce se vypráví o transmutaci, o proměně člověka v zabijáckou bytost nadanou nepřirozenou sílou a zuřivostí. Pak se ukáže, že fakticky jde o zbraň, která – zase – má způsobit mutace na planetě Karhoru. Právě ten princip změny je svazující.
Jsou dvě roviny změny. Změna v Miléniu, to je zásadní změna herního plánu. Lidská společnost se promění v duální společnost lidskou a umranskou. To je zásadní proměna herního plánu. Jenže jakmile je ten plán proměněný, žádná změna nenastává a co s tím potom? Jistě, daly by se odvyprávět další příběhy, ale byly by to v podstatě na zeleno obarvené příběhy s multirasovým obsahem. Zaměňte umrany za černochy a naopak a jsme na stejném.
Milénium 2 j můj první román, kde jsem se dokázal fabulačně ukáznit a udržet linii příběhu. Jsou tady samozřejmě dvě až tři linie, ale ty se prolínají a vzájemně podporují. Linie Salzmanna, někdejšího policisty, známe ho z prvního dílu, který byl v Noci Milénia proměněn v umrana. Pak je tu Alf Likt, mladý bohatý hejsek, který se dal na cestu karate.. No a konečně je tu Elynor, záhadná žena, ze které se vyklube agentka antiteroristické organizace. Román začíná rozpuštěním Skupiny. To byl speciální oddíl, zaměřený na likvidaci transmutovaných zabijáků. Skupinu jsem zrušil hned na začátku, protože jsem potřeboval jsem konflikt. Když něco funguje, získáte z toho těžko nějaký konflikt, kdežto když to zrušíte, konflikt je nasnadě. Členové Skupiny byli vybaveni komunikačním náramkem. To bylo něco jako mobilní telefon. V době, kdy jsem román psal, ještě mobily neexistovaly, natož abych mohl pomyslet na něco, jako je auril v Tušení podrazu! Ta technologická potřeba tady byla a komunikační přenosné aparáty jsou součástí výbavy sci-fi už dlouho. V tomhle románu ovšem ten komunikační náramek, o který přijde Salzmann, hraje velkou roli. To byl správný postup. Salzmann přijde o náramek a pátrá po něm. To je jeho charakteristický rys, buldočí úpornost, s jakou po zlodějce Alici jde. Ta ho zavede až k řešení celé zápletky.
Určitě v jistém smyslu je Milénium dvojka detektivka. Rozkrýváme tajemství po vrstvách. Ze začátku nevíme, kde se dropauti, tedy mutované bestie, vůbec berou. Pak zjistíme, že to souvisí s drogou jménem string. Ta se vyrábí v laboratoři siCaldovy gangsterské organizace. A jdeme ještě dál. Nakonec se ukáže, že to všechno byla armádní technologie a že pravým původcem toho všeho jsou umrani, kteří se chystají na válku s Karhorem.
V tom je, myslím, slabina té fabule. Dejme tomu, že je to detektivka. Ovšem záhada v detektivce, dejme tomu vražda nebo loupež, má být v dimenzi představitelnosti. Každý si dovede představit, co je to zavražděná babička, protože každý má babičku, dokonce dvě babičky. Válka se vzdálenou planetou je cosi mimo představu. Není to nic hmatatelného. Opět tedy trik s králíkem v klobouku Na obranu téhle knihy budiž řečeno, že se za tím králíkem jde soustavně a bez odboček a že tam cestou nepřibývají motivy. Detektivka tohoto druhu v podstatě musí být pikareskní román, putování za nějakým cílem, a zde jsou různá jeviště. Sarden, gangsterské podzemí, epizoda s bezdomovci, chrám svatého Sebestiana, tajná laboratoř připomíná počítačovou hru, s jejími úrovněmi, i když v době kdy jsem román psal, jsem měl zkušenost jen s velmi jednoduchými hrami, jako byl osmibitový Batman a později Perský princ.
Kritici vytýkali té knize „americkost“. Samozřejmě je tu vidět vliv americké tvrdé školy detektivky. Miloval jsem Dashiell Hammetta a taky Mickey Spillanea. To byl americký autor té nejtvrdší školy detektivky, zemřel teprve před dvěma lety! V Americe byl obrovsky populární. Já jsem se zasloužil o vydání dvou jeho románů, Já porota a Má je pomsta. V Americe superbomba, tady to propadlo! Zkrátka, Salzmann je opravdu odvar amerických drsoňů. Možná, že k tomu přispělo i to, že jsem aspoň půlku té knihy napsal v Americe, kde jsem byl na podzim 1993.
Drsnou školu jsem měl rád jako čtenář už dávno. Já si přál napsal román intelektuálního typu. K finální podobě jsem se propracovával hodně složitě. Původně se měl odehrávat v Paříži a mělo to být drama složité rozervané osobnosti. Ale pak jsem si řekl, jsi složitá rozervaná osobnost? Nejsi. Tak se do toho nepleť. Dodnes si vybavuju tu úlevu! Hned se práce rozběhla. Ševče, drž se svho kopyta, to by si měl zapsat za uši i spisovatel.
Postavy knihy mají svoji dávku rozervanosti. Mají svoje bazální traumata, jak tomu říkám. Ale moc upřímné to není. Projevuje se to vnějškovostmi. Salzmann chlastá a chodí do kybo – bordelů, Likt je karatista. Ale je to v podstatě maska. Po letech mi přijdou směšné ty psychoterapeutické deklamace. Nalistuju třeba tohle, čtu: Jdeš svou cestou a necháš si třeba nabít hubu, vždycky svou hubu a z důvodů, který si zvoláš ty, říká Salzmannovi černoška Tubie. Na jiném místě zase citýruje Elynor Likta a Salzmanna: Myslíte jen na sebe. Na vlastní dušičky. Držíte svoji nezávislost jako upejpavá holka panenství. Není žádná nezávislost. Zase Salzmann říká Elynor: Patříte ke koumákům, co jsou až po uši ve víře, že můžou s každým mávat jako s hadrem. Jako praporem s velkém pé ve prospěch dobra s velkým dé. Co vám dalo právo to dělat?
Jsou to deklamace. Třeba: Nezáleží na tom co a proč děláte! Že není rozdíl mezi siCaldou a vámi, říká Elynor. Chci se přesvědčit, jestli je nějaký rozdíl mezi Struanem siCaldou a mnou, odpovídá Likt. To jsou žvásty! Vnitřní pocity a postoje se musí projevit v akci. Salzmann i Likt si počínají jako naprosto běžní aktéři kriminálního příběhu a jen občas se postaví na předscénu a deklamují. To je směšné. Nikdo se nechce přesvědčit, jestli je nějaký rozdíl mezi ním a šéfem gangsterské tlupy. Nikdo o někom nebude vykřikovat, že mu nic nedalo právo mávat s lidmi jako s hadrem. To jsou jen řeči. Podstatné jsou jenom činy. Konkrétní děje. Chválabohu, je jich v knize dost. Jsou tam i dobré momenty, jako když se Irena Kassarová stane dropautem a siCalda ji postaví proti Liktovi. A samozřejmě závěr, kdy transmutuje i Elynor a Salzmann ji zaroluje do samolepicí tapety.
Román je mechanismus, nějak funguje a kvůli něčemu nefunguje. Snažím se dobrat chyb, to je konkrétní. A někde hodně zahrabaný je podtext.
Tak třeba tohle Milénium 2 má jako podtext nejasnost lidské situace. Něco děláme a nevíme, jestli je to dobře nebo špatně. Elynor je policistka nebo spíš tajná agentka. Musí způsobit smrt mladé ženy, dokonce dítěte, aby si získala siCaldovu důvěru. S pomocí Salzmanna a Likta nakonec odhalí tajnou laboratoř. Jenže pak se ukáže, že celá ta Liktova Skupina je řízena umrany a že je pouhý vojenský pokus, že se tu odlaďuje tajná zbraň. Na které úrovni je „správnost“? Mluví se tu o preventivní válce. To je téma dodnes aktuální. V roce 2008 pořád ještě pokračuje válka v Iráku, která začala jako preventivní úder. Husajnův Irák, to byl Karhor. Bylo správné na něj zaútočit? Je jedn, jak se na to dívám. Podstatné je, že to stoprocentně nevíme a nemůže to vědět ani ten, kdo válku takzvaně podporuje a kdo je proti. To je zvláštní situace, ve které žijeme. Tohle je, myslím, bazální trauma moderního člověka.
21.2.2008