Motto:

Mimověk přinesl sebou autenticky nový a tudíž nečekaný druh znečištění životního prostředí: znečištění vzpomínkami.
Francoise Trubaudová: Fytogeneze smrti, Paříž 2263

Pan Kriegel a jeho lidé přečkali noc v sídle falešného Namury. Tarda uzavřeli do maličké místnosti, používané jako laboratoř, zoufalého, pološíleného bolestí. Brzy po druhém výstřelu z děla ho vyvedli na světlo. Potácel se a bylo mu na omdlení. Na dvoře usedlosti vydal pan Kriegel pokyny, jeho lidé vytáhli z truhlice připevněné ke kozlíku vozu krabici s potřebami pro první pomoc a ošetřili zneuctěnému rytíři ruku. Nevěděl, co se s ním děje, vnímal jen to, že bolest náhle odešla a nezanechala po sobě žádnou stopu. Poněkud se zklidnil.

Bylo to tu všechno tak všední, tak domácky obvyklé, že mu z mysli čerstvé prožitky vyšuměly - jako když kdysi zamlada vidličkou míchal sklenici šampaňského.

Namurova, či spíš Lissetova podzemní rezidence byla ukryta pod obrannou tvrzí u jedné z hlavních výpadových cest do území Smrtů, které se rozkládalo na zvlněných planinách od Veleslavínského k Ďáblickému hřbitovu jako jeden veliký vojenský tábor, trvalá hrozba nad Prahou. Tvrzi velel pan Kubišta, zeman panství zvaného Zpodmostu, leník řádu rytířů konvertistů Malvazinského hřbitova. Byl to bodrý krevnatý chlapík, ozdobený prošedivělými frňousy pod kvetoucím nosem. Dělal dojem, že se nezajímá o jiné záležitosti, než o produkci kuchyně a otázky čistě vojenské. Ve skutečnosti to byl jeden z největších producentů surovin pro výrobu immortinu v pražské pánvi. Staral se o své, dohlížel na nepočetnou, ale výkonnou armádu nevolníků, kterou ovládal železnou rukou, a obchodní záležitosti přenechával Lissetovi a jeho lidem. Nevolníci ho nenáviděli, ale báli se ho snad ještě víc, než Loskota a jeho tlupy. Říkali mu Rukavička. To proto, že rád namáčel ruce do krve bičovaných "lenochů", což byli ti, kteří nesplnili nařízenou dávku odchycených zvířat, v poslední době spíš zviřátek. A protože i myší a hrabošů ubývalo, Rukavička stále častěji krášlil svoje ruce oblíbenou červenou ozdobou.

Nad pankráckou plání vystupovalo slunce a tvrz se probouzela k životu. Pan Kubišta rázoval po blátivém nádvoří, dupal sloupovitýma nohama obutýma do vysokých jezdeckých bot, máchal rukama a pobízel čeleď k větší horlivosti práskáním dlouhého biče. Většina ran šla do vzduchu, ale sem tam nějaká přistála na lenochově zádech. Noční stráž opouštěla svá stanoviště plamenometů a na její místo nastupovala podstatně méně početná posádka denní: Smrtové takřka nikdy neútočili ve dne - pokud vůbec někdy od spásonosného Bratislavského kongresu, který znamenal konec občanské války ve střední části Evropy. Pan Kubišta se ovšem řídil zásadou, že dobrý Smrt je zpopelněný Smrt a choval se tak, jako by čekal útok hned po večerní ráně z děla .

"Pohyb, pohyb, padám, padám, jste jako mátohy, věčnost čeká na nás na všechny, ale nemusí to být hned, věčnost má dost času a může počkat," hulákal na zbrojnoše, kteří podle jeho soudu málo horlivě dusali po schodech vedoucích do plamenometných stanovišť. Neztrácel však ani ze zřetele nevolníky, kteří v dílnách připravovali feromonové pasti, ale i nářadí a nástroje, nezbytné k jarní orbě. Zima byla už ta tam, třebaže byl ještě únor, a brzy bude nutno vyrazit do polí.

Když spatřil Tarda ve společnosti cizinců, vysekl mu patřičnou poklonu.

"Dobré jitro, pane rytíři! Z vás by si měli všichni tihle lenoši vzít příklad. Zatímco se takové hovado válí v pelechu jako nějaký vepř, vy pracujete. Tak je to správné, tak to má být."

Jeho zkušenému oku neuniklo, že pochva vyčnívající zpod Tardova vyrudlého pláštíku se nějak povážlivě volně klimbá, jako by byla prázdná, ale i tentokrát zůstal věrný zásadě nestarat se o nic, co bezprostředně nespadá do jeho kompetence. Pozdravil i pány Francouze.

"Udělali jste jistě dobré obchody, naše zboží je kvalitní, jak jistě uznáte, prvotřídní obilný koncentrát..."

Obchod s obilními kostkami byl pláštík Kubištových i Lissetových nočních aktivit. Pan Kriegel navenek vystupoval jako obchodník s potravinami a poctivě se držel této hry.

"Doufám, že sklizeň v běžícím roce více dobrá bude, nemáte už toho mnoho co k nabídnutí, pane zemane!"

"Naše sklady nejsou ještě prázdné, pane Kriegele," burácel zeman a prásk!, šlehl po zadku nešikovnou ženskou, která upustila košík, nejspíš proto, aby vznečené cizince upozornila na své vnady. "Zoráme další pruh půdy u cesty pod Letnou, už je zase bezpečněji, smrťouni jsou v poslední době chválapánubohu krotcí, však jsme jim dali loni na podzim na pamětnou. Mistr Tříoký má z Kubišty vítr, to mi můžete věřit."

Zeman tlachal a pan Kriegel tlachal a nezasvěcený se mohl domnívat, že oba skutečně hovoří o zemědělství. Tarda jejich komedie pomalu uklidňovala. Bylo to všechno tak běžné, tak rutinně normální! Kubištova tvrz bránila vstup do Prahy a čeleď obdělávala pole; to všechno byla pravda. Skupiny cvičených nevolníků lapající poslední zbytky zvěře do feromonových pastí a z míšního moku ulovených zvířat vyráběly surovinu k výrobě immortinu, kterou pan Kriegel vykupoval a nechal odvážet na další zpracování do oblastí za železnou oponou, to byla další pravda, pravdivější než ta první. Pořádná zvěř však už široko daleko žádná nebyla. Pan Kubišta zvaný Rukavička by přišel o hlavní zdroj příjmů už dávno, naštěstí pan Kriegel dovezl speciální feromonové pasti pro drobné hlodavce, jako jsou myši, rejskové, ba dokonce krtci. Jejich mícha poskytovala kvalitní materiál, ale v množství pramalém. Toto byl hlavní obsah hovoru pana Kriegela se zemanem Kubištou, hovoru ne nějak zvlášť vážně vedeném, protože oba věděli, že realita je taková, jaká je a že pan Kubišta a jeho lidé na ni nemají prakticky žádný vliv: ovšem jen zasvěcený člověk mohl pochopit, o čem ti dva vlastně hovoří.

Výjev to byl tak dokonale všední, že po chvilce Tardovi připadaly prožitky této noci neskutečné, snové. Pouze prázdná pochva mu připomínala, že přišel o konverzní meč, že už tedy nemá právo na návrat do tvrze řádu a že jedna kapitola jeho života skutečně navěky skončila.

Úkosem pohlédl na Diteru, která se držela vzadu jako nějaká mimořádně odpuzující Popelka. Byla to lidojedka? O Loskotově tlupě se povídaly ty nejhorší věci. Ale jemný a civilizovaný Francouz pan Kriegel... Tardo věřil, že v laboratořích pana Kriegela zkoušejí získat immortin z moči pokusných zvířat. Byli by ale schopni udělat takový pokus... s ním a Diterou?

Tardo tomu nechtěl věřit.

Kdyby měl učinit - po vzoru starověkého Robinsona - bilanci, strana záporů by nicméně byla hustě popsaná. Přišel o konverzní meč, zbraň sice pochybné hodnoty a výkonu ve srovnání s novodobými technickými vymoženostmi. Byla to ale památka po předcích, Tardo si ji nevydobyl, jako mnozí jiní rytíři konvertisté, nýbrž získal doslova zadarmo, neboťji docela prostě zdědil. Promrhal tedy i to poslední, co promrhat mohl. Tím samozřejmě ztratil právo návratu do domovské tvrze. Ztratil právo? I kdyby se ze šlamastyky dostal, měl by udělat všechno proto, aby se panství Malvazinských vyhnul na sto honů. Rytířské řády byly v tomto ohledu neúprosné: Komturové a jejich pomocníci byli ochotni za jistých okolností odpustit vše, avšak ztrátu konverzního meče nikdy, tím spíš, že o něj Tardo přišel v prostředí tak zavrženíhodném a za okolností hanebných: jestliže pan Kubišta byl do temných aktivit své tvrze plně zasvěcen, komtur Malvazinských, muž nad jiné čestný, ba svatý, neměl o nich potuchy. Tardo navíc pohněval Lisseta, falešného Namuru, a nikdy už od něho nedostane ani kapsli immortinu. Už tím je odsouzen k něčemu horšímu, než je sama smrt, totiž k touze po smrti. Nyní ho odvádějí a má sloužit k jakýmsi pokusům. Tardo přestával věřit, že to ušpiněné děvče je skutečná lidojedka, čím déle o věci přemýšlel. Kdo by také po zralé úvaze uvěřil takovému nesmyslu? Ani za těch nejhorších dob, kdy lidé doslova umírali hlady a rvali se mezi sebou hůř než zvířata a současně odráželi útoky Smrtů, za dob kdy se vytvářel tento šílený svět rozdělený stovkami železných opon, Tardo - ani nikdo důvěryhodný, s kým se setkal a o věci mluvil - nebyl svědkem jediného případu kanibalismu. Jenom hlupák tedy mohl uvěřit tomu, že by pan Kriegel a jeho lidé, sice gangsteři a pašeráci a tudíž lidé mimo zákon, obyvatelé světa na té správné straně železné opony, lidojedství podporovali, ba dokonce že by to udělali z pouhých vědecko - obchodních důvodů, uvažoval Tardo. Nějaké pokusy s ním však budou rozhodně dělat, proč jinak by se pan Kriegel o něho zajímal? Asi chtějí zkoumat tělo immortinového notorika. Tardo byl ochoten věřit i tomu, že při pokusech a výzkumech bude vystaven nebezpečí jeho život.

To vše byly zápory. A klady?

Jen jediný, zato závažný. Tím, že si ho pan Kriegel odváží, Lazarus Tardo se stal přece jen příslušníkem skupiny obyvatel Evropy, toho ostrovního císařství technické civilizace v moři barbarství. Ať se s ním stane cokoli, bude na tom lépe, než jako svobodný občan tohoto zakletého světa, i než jako rytíř konvertista, ve zdejších bědných poměrech vyvolený z vyvolených. To ho naplňovalo nadějí, ba dokonce štěstím, a uvědomoval si, že by tyto příznivé pocity nebyly o mnoho slabší, i kdyby měl uvěřit neuvěřitelnému, že je skutečně určen za potravu špičatým černým zubiskům odpuzující ženské bestie, zvané Ditera.

Pan Kriegel i Tardo se rozloučili s bodrým zemanem. Na dvoře už byly připraveny tři vozy, každý tažený koňským dvouspřežím. Tardo už mnohokrát viděl Kriegelovu vozbu, ale nikdy se jí neodvážil přiblížit - natož aby ho napadlo, že se někdy v nějakém z těch skvěle vypolštářovaných a odpérovaných vozíků poveze. Pan Kriegel zdořile pokynul Tardovi, aby nastoupil jako první do prostředního z nich. "Nepokoušejte se utéct, moji lidé jsou připraveni stříleti," špitl mu však varovně. Za nimi nastoupila k pramalé Tardově radosti i Ditera. Pak Kriegel vydal několik pokynů, jeho muži se rozmístili do zbylých dvou vozů, tři se usadili na šéfově kozlíku. Jeden z nich jménem Massini se chopil opratí, Borgulo, další osobní strážce pana Kriegela se postavil na stupačku vzadu. Tardo si nevšiml žádných zbraní, ale nepochyboval o tom, že jsou těžce vyzbrojeni. Vozkové práskali biči a vozba se rozjela k fortně.

Jestliže Kriegelova strohost značně ochladila Tardovu teď už poněkud vřelejší náladu, chování Jacka, strážce brány, ji docela zmrazilo.

Jacek by vždycky přátelský, jeden čas dokonce sloužil na Malvazinské tvrzi a za občanské války bojoval s Tardem v jednom oddílu. Zdravil ekipáže obvyklým pozdravem "Šťastnou cestu", ale jeho zrak věsti, že na Tardovo štěstí by nevsadil ani zlámanou grešli. Jako houžev vysušený chlapík, snědý s modrýma očima, krabicovitým vousem splývajícím až na prsa, díval se na Tarda se smutkem v tváři, jako by se s ním loučil navždy. Čeleď tvrze zřejmě nebyla od Lissetova království v podzemí někdejší stanice metra tak izolovaná, jak by se zdálo na první pohled a naopak dobře věděla, co se dole děje.

"Máte tvářnost klidnou a vyrovnanou, můj příteli," oslovil Tarda pan Kriegel, když vůz projel bránou.

"Jsem starý muž. Nemám mnoho co ztratit," lhal Tardo. Už zase v něm byla malá dušička.

"Ztratil jste hodně. Konverzní meč, postavení v Řádu..." pokračoval Kriegel. Tardo pohlédl úkosem na Diteru. Ta hleděla netečně vpřed. Zdálo se, že se jí zhola nic netýká.

Na Tarda znovu padla tíseň. Má vůbec nějakou naději? Třásly se mu ruce. Uvědomil si, že bez immortinu se tu složí na podlahu tohoto nehorázně dobře pérovaného vozu. Kéž by ho zase začala bolet polámaná ruka, jen kdyby ten příšerný hlad po narkotiku pominul! Pan Kriegel, jako by mu četl myšlenky, sáhl do kapsy a s ironickou úklonou mu podal lesklou kovovou krabičku. Stiskl neviditelné pero, víčko odskočilo a Tardo spatřil několik tuctů růžových, kovově lesklých tabletek.

Borgulo, který se pevně madel, aby z vozu nespadl, se nepatrně ušklíbl. Ditera si toho všimla.

"Co je to?" zeptala se podezíravě.

"Immortin prvotřídní kvality," odtušil pan Kriegel. Tardo zrudl a natáhl ruku. Ditera ale byla rychlejší a přikryla krabičku dlaní.

"Je to nějaké svinstvo," řekla. Tvář měla netečnou jako masku. Koníci odpočítávali kopyty čas. Levé zadní kolo vozu povrzávalo.

Kriegel se na stopařku vztekle podíval.

"Kdo oprávnil vás plésti se do věci?"

"Vidím dobře, jak se ten holomek šklebí," kývla směrem k Borgulovi a řekla Tardovi: "Pane rytíři, nikdo nerozdává immortin jen tak pro nic za nic."

"Chci, aby pan rytíř počítal se v mé přátele. A vy mějte ve starostech svoje pověření."

Tardo dobře nechápal, co se děje - kromě toho, že mu cizinec nabízí cestu do ráje a Ditera mu stojí v cestě. Natáhl roztřesenou ruku vpřed.

Borgulo si uvědomoval, že udělal chybu.

"Šéfe, mám..?" nabídl své služby. Nezdálo se však, že by překypoval horlivostí. Kdyby se měl se stopařkou porvat, nebyla by to asi nejsnadnější práce. Ditera ale jenom pokrčila rameny a stáhla ruku. Tardo bez okolků a jediného slova díků hrábl do krabičky, štipci prstů uchopil hned tři pilulky, položil si je na jazyk a se zavřenýma očima vychutnával blaženství.

Z dálky, přes sametové záclony, k němu doléhal Kriegelův hlas.

"Vám je lépe už, já doufám."

"Děkuji..., děkuji," poníženě šeptal rytíř. Teď už mu bylo všechno jedno. Ať si ho ta lidojedka třeba sežere, ocitl se v ráji a chtěl ten báječný pocit do poslední špetky vychutnat.

"Opravdu nemáte zač. Potřebuju vás dát trochu dohromady, než..."

Ditera se na něho pozorně zadívala.

"Vy se nepleťte do ničeho," varoval ji Kriegel znovu a podíval se na hodinky po starodávném způsobu připevněné na zápěstí.

"Pane Tardo, podle mě jste udělal velikou pitomost. Opravdu bych ráda věděla, co je to za prášky."

I přes růžovou mlhu narkotické rozkoše se dívčina slova zasekla Tardovi do duše. Ditera mluvila nejčistší češtinou, nikoli tím zvláštním jazykem, jakým se vyjadřoval Kriegel, jazykem zbarveným vůní báječného světa za železnou oponou, jazykem stejně skvělým, jako byl jeho oděv i bryčka, ve které se vezli. Mluvila řečí domácí, krutou a smrdutou, navíc řečí té ponuré spodiny, která se pohybovala na pomezí světa živých a mrtvých a parazitovala na obou. Zatímco živým patřil den a mrtvým noc, tito lidé se pohybovali světem za šera a nevěděli, co je to zákon.

"Děvče pohledné je vskutku, nejsem - liž pravdivý?" ušklíbl se Kriegel na Tarda.

Rytíř obtížně hledal slova.

"Prosím..., prosím..."

"Děkuji..., a prosím. Umíte ještě něco jiného říkat?"

"Nechte ho bejt. Je z toho vašeho prevítu tuhej jako šutr, copak to nevidíte?" řekla Ditera.

"Jak to mluvíš na mne?" křikl na ni Francouz.

"Tak pozor, pinďourku. Ty sis mě najal, ale nekoupil. Nevyskakuj na mě, nebo ti ukousnu půlku prdele."

Massini se užasle otočil. Ditera už zase lhostejně hleděla vpřed. Kriegel se na Massiniho zamračil a hněvivým gestem ho vybídl, aby si hleděl svého. Vozka, zřejmě uražený, práskl zcela zbytečně a ne moc obratně bičem. Na koně to nemělo žádný vliv. Tardo se tupě usmíval a hlava mu bezvládně klimbala při každém zhoupnutí měkce pérovaného vozu.

"Nejsem blbá, pinďourku. Vyval všechno. O co ti jde? Co to bylo za řeči, že mám toho feťáka sežrat?"

Kriegel chvilku mlčel a pak pravil tak důstojně, jak jen dovedl:

"Několik věcí si přeji. Jedna jest přednost."

"Která?"

"Nehovoř mi pinďourku."

"Nebudu, když ty se přestaneš do mě srát," řekla Ditera, aniž na Kriegela pohlédla.

Tardo se slabomyslně zasmál, ale nejspíš ho rozesmálo něco, co se vyvalilo z hlubin žumpy jeho paměti.

"Nějaké informace jsou mi potřebné," pokračoval Kriegel. Dívčina nabídka mu připadala rozumná a rád na dohodu přistoupil.

"Od něho?" kývla Ditera na zdrogovaného rytíře.

"Chytrá," pochválil ji Kriegel.

"Jo," řekla Ditera. "Loskot mi říká Bedna. To znamená hlavu, chápete? Takže mi začíná bejt jasný, co jste mu dal za dryák. Rozvazovač jazyka. Slyšela jsem o takových věcech."

Přešla na vykání a Kriegel se přizpůsobil. Nepodepsaná dohoda vstoupila tímto v platnost.

"Takže vejslech. Na to potřebujeme plac. Kde bejváte?" pokračovala.

"V hotel Fórum," řekl Francouz. Ditera kývla.

"To je ten novej, z kamene. Tak tam to nepude. Je to tam samej suňák."

"Co můžete vy věděti o SUN?"

"Vím, co potřebuju. Tajná policie vašeho fešáckýho světa. Pěkný hajzlové, tyhle suňáci. Je jich tu v poslední době plno. Sháněj se po..."

"Po čem?"

"Říkají mi Bedna. Nedávám zadarmo...nic."

Kriegel se zamračil. Prostě ho nenapadlo, že by SUN mohla mít svoje lidi i v Praze, v téhle prokleté všivé díře zapomenuté světem, která je tak tak vyznačená na mapách. Co to může být za lidi, že byli ochotní sloužit tady? On sám, po každém návratu domů, strávil čtyřiadvacethodin ve voňavé sprše, aby ze sebe vymyl špínu a puch zdejšího pekla. Je jich tu v poslední době plno, tak to řekla ta ohava. To znamená, že Sylvie di Masoti tušila správně. Něco je ve vzduchu; něco je na spadnutí. A klíč je v Praze. Možná v rukou - nebo spíš v hlavě - zkrachovalého narkomana Lazaruse Tarda.

"Tak dobře. Toho člověka je mi potřebou vyslechnout. Co mi uřekne, chci vědět samotný. Máte nějaký návrh pro mne? Ale pozor, máme..." podíval se znovu na hodinky. "Máme tři hodiny času."

"Potom ten prevít začne působit?"

Kriegel nepřítomně kývl. Spíš bych se měl poradit s hostinským, uvažoval. Je to rozumný člověk. To on doporučil Diteru. "Vypadá efektně, jako lidojedka," řekl mu s úšklebkem člověka, který se vyzná v tlačenici. Kriegel po něm chtěl, aby mu sehnal člověka, který dokáže udělat na zdejší lidi pořádný dojem. Ne žádného Smrta, spíš nějakého gaunera, lupiče, vraha. Hostinský mu přivedl Diteru, stopařku Loskotovy tlupy. Chytrý člověk, ten hostinský a má zajímavé styky. Měl bych... Je vůbec možné, že by to byl agent SUN? Úkosem pohlédl na dívku. Kapala z ní špína a páchla tak, že přebila osobitý parfém koňského spřežení. Ale oči měla klidné a bystré a když se Kriegel na ni z boku díval, nemohl si nevšimnout jejího takřka ušlechtilého profilu. Měla klenuté čelo, rovný nos s jemným chřípím, pevná ústa a poněkud vystouplou bradu. Mohla by to být krásná dívka, pomyslil si, kdyby se ovšem umyla. A nechala si spravit ty strašné černé zuby. Lidojedka. Odporné...

"Člověka jsem ještě nežrala," pohlédla na něho, "ale syrový zvíře jo. To jste myslel vážně, s těma chcankama?"

"Naši technici pokusy konají. V laboratorních podmínkách to funguje se zvířaty," odpověděl Kriegel. Dívka ho poněkud zmátla. Četla mu snad myšlenky?

"Když na mě tak čumíte, nejspíš o mě přemejšlíte. Ale na mě není nic na přemejšlení, pane fajnovej. Jsem obyčejná holka, co žije v těchhle sračkách, to je všechno."

"Sami jste si je udělali," neubránil se Kriegel poznámce.

Poprvé se zasmála. Přestože měla zuby zkamenělého žraloka, její úsměv nebyl zcela bez půvabu.

"Tak konečně jste řek něco, co dává smysl."

Tardo se sesul na sedačce a vydal ze sebe táhlý bučivý zvuk.

"Je jako prase," podotkla. "Musíme ho někam uklidit - i kdybysme ho nechtěli ždímat. Nejlíp by bylo," pokrčila rameny, "hodit ho do vody. To bysme udělali radost vodním Smrtům."

"Co to je, pro jméno Boha?"

"Vodní smrťáci? Žijou v zatopený části metra. Pěkná verbež. Když už o nich mluvíme... Máme tři hodiny času? Možná, že mě něco napadá."

"Co?" zeptal se ne právě chytře Kriegel, celý tumpachový při představě oživlých mrtvol, obývajících vodní hlubinu. Nikdy ho nenapadlo, že je něco takového možné. Technicky vzato, nic divného na tom není. Konvertovaný mrtvý přece nežije v pravém slova smyslu. Může existovat kdekoli - ve vodě, ve vzduchoprázdnu, v jedovaté atmosféře.

Jen v ohni ne. Oheň ho spálí.

"Nechte se překvapit, pane fajnovej."

Měl bych jí říct, ať mi raději říká pinďourku, než pane fajnovej, napadlo Kriegela. Rozhodl se ale, že tuhle osobu nebude raději dráždit.

Bylo to rozumné rozhodnutí.