V Pevnosti vychází od září 2008 moje Dílna, tohle je čtvrté pokračování.
ASTONOVA LITERÁRNÍ DÍLNA
Pokračuje workshop o stavbě krátké povídky. Dílnu vede Ondřej Neff čili Aston. Posílejte mu své práce v rozsahu do 6000 znaků i s mezerami. On vybere, okomentuje a napíše vlastní variantu pět s komentářem, proč udělal co a jak. Bude to poučné a věříme, že i zábavné, pro vás i pro něho. Dílna vychází každý měsíc, dokud to neomrzí nás, vás nebo Astona.
Redakce
Oheň očišťuje
Denisa Majáková
Chladný večer, temný. Oproti ostatním se zdál přívětivý a přátelský. Aspoň ze začátku. Do té chvíle, než se vysokými zelenými smrky rozezněl štěkot psů. Lovců pronásledujících svou kořist, bez jakékoliv lítosti, bez možnosti na druhou šanci.
*
Zima. Měla jsem si vzít něco teplejšího. Už tu čekám hodnou chvíli. Té kojné to trvá. Už dávno mohla zakopnout a zpomalit. Jak ji asi mají lovci najít. I když jsem nechtěla, budu se do toho asi muset vložit. Ach jo. Proč jen má hrabě tak neschopný lovčí, ti by neulovili ani slepici. A ti jejich psi! Učiněný ovečky a to se jim v městě přezdívá bestie. Dobrý vtip. Taky na ně nemuselo přijít. Kdyby si naši hloupí Krisťáčci dřív všimli, že všechny stopy končí u kojné, už hoří. Jenže oni ne, tolik stop sem jim tam připravila, ale asi to pro jejich tupý hlavy nebylo dost. Teď tu musím trčet a čekat až ji chytnou a popraví. To je otrava. Už toho mám dost. Jde se pomoci spravedlnosti.
*
Drobné tmavovlásce se zablýsklo v očích. Vstala z kamene a bez meškání se rozběhla po jehličí tam, kde cítila energii kojné. Energie se sice vzdalovala a ztrácela na intenzitě, ale i tato stopa znamenala pro dobrého lovce výhru. A pro toho nejlepšího? Tu největší pohromu pro jeho oběť.
Žena lehce našlapovala bosými chodidly, vyhýbala se stromům i větvičkám na nich, aby nezpůsobila hluk a nesvedla lovce ze stopy. Nezanechávala za sebou stopy.
*
„ Ale, ale. Kdopak to tu je? Že by, že by? Cha, cha. “ zasmála se tmavovláska v nových šatech. Zdála se mi povědomá. Ale odkud? A co tu dělá? Ten její pohled! Na tom teď ale nezáleží, musím utéct. „ Nech mě být, nemám čas. “ odsekla jsem a chtěla utíkat dál. Nemohla jsem. Necítila jsem své nohy, ani ruce. Špatně se mi dýchalo. Nedokázala jsem nic říct. Netrvalo dlouho a svalila jsem se na zem jako pytel obilí. Přistoupila ke mně. Obrátila mě na bok. Viděla jsem ten její děsivý úsměv. Tiše zašeptala. „ Nikam nepůjdeš. Nemůžeš zmeškat schůzku s hranicí. Uvidíme se, hezké sny, taky jsou tvé poslední. Na brzkou shledanou. “ Její obraz se mi začal rozmazávat. A pak, byla jen tma.
*
Kněz říká rozsudek. Upálí mě a přitom jsem nevinná. Pane bože, vždyť to není správné! Proč mi nikdo nepomůže, ani ty ? Copak všichni věří, že jsem toho maličkého zabila? Neublížila bych mu, milovala jsem ho jako svého. Prohlížím si oči přihlížejících. Žádný z nich mi nepomůže, vím to. Všichni se na mě dívají s nenávistí, pohrdáním. Přejí si to? Asi ano. Otočím se na svou paní a vidím ty oči. Hnědé oči, oči samotného ďábla. „To ty sem patříš! “ vykřiknu.
*
Už hoří, chudinka malá. Ani netuší, co jsem zač. Že jsem tomu prckovi ukradla energii a jí vlastně taky. A dalším bude její milovaná paní. Cha. To miluju. Najíst se a ještě se pobavit při ohníčku. Ty její kukadla. Ani netušila, vlastně nikdo netuší . . .
Komentář:
Nápad je to pěkný, nicméně zpracování má jednu, myslím, zásadní vadu. Třebaže jde o kratičkou povídku, nevyznáme se v ní. Jsou tam totiž dva vnitřní pohledy, jednak pohled kojné, která je zřejmě jakýsi upír, a pak té prchající matky, která vinou kojné zabila své dítě. Navíc tu není rozvinutý žádný vztah mezi nimi, prostě se jen konstatuje, že to tak je a basta.
Nejspíš by bylo třeba v tom udělat pořádek. Musíme si rozmyslet, co je důležitější, který pohled nabízí víc dramatické možnosti – pohled zabijácké kojné, nebo matky? A co s tím vším? Tady se nakonec dozvíme, že matka jde na hranici kvůli té kojné, a co z toho? Navíc, v poslední větě se verbálně vysvětluje, co se vlastně stalo .- verbálně, nikoli v akci. Zkusme udělat variantu.
Kojná
Neviňátko s očkama blaženě zavřenýma tisklo hubinku do měkkého polštáře prsu naditého sladkým mlékem. Kojná mu podpírala hlavu levou rukou a pravou si podpírala zdroj dětské slasti.
Byli ohleduplní.
Když si přišli pro paní, nejdřív vtrhli i sem, do komory s klenutým stropem, osvětlené řežavými uhlíky v krbu a kalným světlem vnikajícím skly vitrážového okna. Byli v ráži. Už se zmocnili té ženy, té vražednice a podali si ji jak se patří, její muka začala už zde, v domě, ve kterém zavraždila vlastního manžela. Křičela, když ji znásilňovali, jeden po druhém, všech osm žoldnéřů a když přišla řada na osmého, ten první byl zase při chuti a tak to trvalo dlouho a nahoře maličký podřimoval a papal a kojná ho při tom pohupovala na klíně.
Byli ohleduplní.
Vrazili dovnitř a když ji spatřili, zarazili se. Věděli, že v domě je dítě a samozřejmě že je i to napadlo, že zabijí zmetka, plod prokletého lůna. Kojná, když rozkopli dveře, zvedla hlavu a upřela na ně oči.
Měla zvláštní pohled. Jako by někde v pozadí planuly ohně, snad to byl odlesk uhlíků v krbu, snad to byl vnitřní žár. I ten nejdivočejší, dole se otočil třikrát a chtěl by zase, doběhl jen doprostřed místnosti a zarazil se.
Odkašlal a zamumlal nějakou omluvu.
Kojná se maličko usmála, že rozumí a že jí vpád nevadí.
Vycouvali.
Žena dole ještě křičela, už skomíravě, dusila se vzlyky. Pak zahrčely obruče katovy káry po kočičích hlavách.
Kojná s dítětem osaměla.
Usmála se, ale jinak, než když obdařovala vlídností svého kojence.
Bylo v tom vítězství, ba triumf. Ohně v očích byly už docela zřetelné a kdyby se katovi pacholci teď vrátili, nepochybovali by o mimopozemském původu těch ohňů a pokud by měli trošku rozumu v hlavě, chytli by také kojnou a přistrčili by ji na káru k žene vražednici a odvezli ji do péče mistra popravčího, aby si s oběma taky trochu pohrál a pak je spálil na jedné hranici.
Jenže se nevrátili.
Kojná opatrně odtrhla ústka dítěte od svého struku, osušila mu rtíky a pak odnesla robátko do postýlky. V noci, krátce před půlnocí, se bude na Šibeničním vrchu konat Sabat. Tam se odebéře a bude zvěstovat svému pánovi, že splnila všechno, co jí přikázal. Nezamlčí ani to, že to bylo snadné. Stačilo využít jeho daru. Ohně v očích vysílají takovou vůli, že jí neodolá nikdo.
Ani žena, kterou oheň donutí probodnout muže, jehož milovala, ani rozdivočelá soldateska.
Probodla muže...
Kojná se zasmála. Hledali nůž, když vpadli dovnitř. Nemohli ho najít, rádi by se pochlubili a možná, že by s ním i trochu čarovali, vždyť to byl nástroj vraždy. Jak by ho mohli najít, když ho ukrývala mezi ňadry?
Zalovila v tom hlubokém údolí a vytáhla zahnutý nůž se střenkou z kozlího rohu. Prohlížela si ho. V lesklé čepeli spatřila svoji tvář. Přiložila si ji k očím, aby se podívala, jak jí pěkně svítí oči.
Nic neviděla.
Neviděla ani to, že se dítě vztyčilo v kolébce, do níž ji položilo. Poděsila by se, protože takto malinké děti se neposadí, natož aby vstaly.
Miminko vstalo a opřelo se ručkama o okraj.
Otevřelo očka.
Ohně zaplály, zasršely, až to zapraskalo a v místnosti začpěla pálená síra.
Kojná vykřikla a otočila se.
Spatřila ty ohně namířené na ni a pochopila, že jsou to Jeho oči, že on ji oklamal a obelstil, že si s ní zle zahrál, ještě hůř, než soldáti s tou nešťastnou ženou.
Vykřikla, zuřivě zvedla ruku s dýkou a vrhla se vpřed, aby Satana zabodla.
Sotvakterá snaha je marnější...
Ohňům neunikne nikdo. Ani slabá žena, ani zuřiví knechti, ani kojná, která se tolik, ach, tolik snažila být Jemu po vůli.
Máchla rukou a vrazila si dýku do hrdla.
Dítě vesele zaskřehotalo, škytlo a maličká bublinka mu vyhrkla v koutku úst.
Měla barvu krve.
Takže takhle nějak bych to viděl, ale samozřejmě jde i jinak. Teď se podívejme na další povídku:
Jan Procházka
Holubí hrad
Hans Mein Igel zastříhal ušima.
„Nad velikou řekou,“ řekl svým chraplavým hlasem, „stojí na skále hrad. Nazývá se Holubí Hrad. Pod ním teče voda. Zlé místo. Nejezdi tam, Sulimo. Zlé místo pro tebe, ten Holubí Hrad. Nejezdi tam, vrať se domů.“
Záviš nepromluvil a bylo vidět že se pohroužil do svých myšlenek. „Já,“ přerušil konečně tísnivé ticho Záviš, „jsem člověkem meče železného. Já vím, co mne čeká, znám svůj osud. Znám ho už bezmála čtyřicet let, od chvíle, kdy jsem poprvé vzal do ruky meč. Ale teď už se neohlédnu. Nebudu se dívat, co jsem nechal za zády. Nevrátím se ze zvolené cesty, pane Hansi Mein Igeli.“
* * *
Od té chvíle uběhl týden nabitý událostmi. Záviš Sulima narazil na početnou tlupu lapků a střet s nimi nepřežili tři z jeho čtyř zbrojnošů. Čtvrtého, smrtelně zraněného zakopal sám Záviš Pod stromem. To se stalo před dvěma dny.
Dál jel Sulima sám. Teď už druhý den bloudil hustým lesem. Padla mlha a Záviš musel sesednout a opatrně vést koně vpřed.
Najednou cosi zaslechl. Šplouchání vody. „Konečně řeka, Koniáši. Teď už snad bude líp.“ svěřil se svému koni.
Mlha jakoby ještě více zhoustla. Kůň a jezdec se prodírají mlhou a pobřežním porostem. A náhle, jakoby zázrakem se z mlhy vynořila brána.
K smrti vyčerpaný Sulima se opřel do vrat, brána se s děsivým vrzáním otevřela a muž vysíleně vklopýtal dovnitř.
Pak ho obestřely mrákoty.
Blouznil, vykřikoval jméno své ženy a dcer. Kolem něj se něco dělo. Démoni a strašidla, kostlivci, vampýři. Podivná skupina tančila kolem jeho zemdleného těla šílený chrovod. „Vstaň Sulimo. Tancuj Sulimo.“
Náhle tanec ustal. Po hlavním schodišti přicházela na nádvoří žena. Zahalena v rudý plášť v pravé ruce žezlo zdobené kozlí hlavou, v levé držela bič.
Démoni a strašidla se rozprchli jako když střelí.
„Povstaň válečníku a pokloň se. Já jsem Hekaté, bohyně smrti, války a chaosu. Já jsem Hekaté a shromažďuji své vojsko které povedeš TY !!!“
Záviš se ztěžka postavil, opíraje se o meč jako o hůl mrzákovu.
„Nikdy se ti nepokloním. Nikdy ti nebudu sloužit!!!“
„Už dávno mi sloužíš Sulimo!!“ prásknutí bičem. „Každá bitva, ve které jsi bojoval, byla tvou obětí mně!“ Další prásknutí bičem.
„ Nikdy ti nebudu sloužit!!!“ zařval znovu Záviš a vzchopil se k útoku. Klopýtavě doběhl až těsně k bohyni. Zvedl meč nad hlavu a ... prásk! rána bičem mu vyrazila meč z ruky.
„Je konec Sulimo, jsi můj!“ sklonila se k němu bohyně.
„Je konec Hekaté, já patřím smrti, ne tobě!“ S těmi slovy vytáhl zpoza opasku zdobenou dýku a bodnul kolmo vzhůru.
„Ne!“
Bohyně se s řevem a krvácejícím obličejem zapotácela.
V tu chvíli tnul Záviš podruhé. „Jsem svo...bo...dný...“ zaznělo skrze bublání krve z jeho proťatého hrdla.
* * *
Skrze pootevřenou bránu vběhlo na nádvoří cosi velkého, černého a chlupatého. Zastavilo se to u Závišova chladnoucího těla.
„Ano, byl jsi člověkem meče železného, Sulimo. A tvůj osud se naplnil. Tys ho naplnil.“ řekl do ticha Hans Mein Igel...
Z téhle povídky moudrý nejsem. Proč tam chodil, proč nechtěl Hekaté sloužit, proč ho tam Mein Igel poslal?A jak stříhá ušima? Ono mi to připadá, že je to celé složené z více méně nesourodých „fantasy výkřiků“, který by bylo možno dát do pytle, protřepat, vysypat a nic by se nestalo.
Nicméně, v jistém smyslu povídka je příbuzná té předchozí, také v ní jde o to, že někdo nevědomky vykonává něčí vůli. Když si to ujasníme, dalo by se na tom snad něco postavit. Třeba toto:
Zůstat svobodný
„Naposledy tě prosím, Sulimo. Nejezdi do Havraního hradu.“
„Víš dobře, že musím, pane Igeli. Cítím, že je to moje povinnost.“
„Povinnost? Věřil jsem, že ti záleží na tom, abys byl svobodný!“
„Povinnost a svoboda se nevylučují,“ řekl Sulima už ze sedla svého hřebce Koniáše. „Sbohem, pane Igeli!“
Rytíř se díval za odjíždějícím bojovníkem.
„Spíš na shledanou, Sulimo. Jednou mi vysvětlíš, jak jsi to myslel, že se povinnost a svoboda nevylučují,“ zamručel a když jeho žák zmizel za zátočinou, zavřel vrata tvrze.
* * *
Velká síň Havraního hradu byla kluzká krví. Boj trval už dlouho a oba bojovníci, Záviš Sulima a Hekaté, černá velitelka legie démonů ovládající hrad, krváceli z mnoha ran. Nezdálo se však, že by je to oslabovalo.
„Proč jsi přišel, Sulimo? Víš, že nemůžeš zvítězit!“
„Nevyhnutelnost prohry je otroctví, stejně jako nevyhnutelnost vítězství.“
„Tolik lpíš na svobodě?“
„Ano,“ řekl Sulima.
„Škoda. Jsi odsouzen k prohře a tím i k otroctví,“ zasmála se Hekaté a švihla bičem. Meč vyletěl ze Sulimovy unavené ruky a zazvonil na dlažbě. Trhnutí zbavilo Sulimu rovnováhy a uklouzl po krvavé skvrně.
„Nejsi svobodný,“ syčela mu Hekaté do tváře, když dopadl na podlahu. „Budeš mi otročit do konce dnů.“
Jako zázrakem vykvetla Sulimovi v dlani benátská čepel. Stačil maličký pohyb a vrazil ji protivnici do hrdla.
„Tak přece jsi vyhrál!“ zachrčela umírající čarodějka. „Skrýval jsi nevyhnutelné vítězství. Zůstáváš otrokem, Sulimo, otrokem vlastní touhy vyhrát.“
„Mýlíš se, Hekaté,“ usmál se smutně. Pak se vztyčil a vrazil si dýku do srdce. Pak upadl na tvář a proudy krve obou soupeřů se mísily do velké černavé louže.
* * *
Tiše postál Hans Igel nad mrtvými těly.
„Pochopil jsem, Sulimo,“ řekl smutně. „Svobodu vítězství i porážky sis zachoval do poslední chvíle. Proč ti nejlepší z nás musejí odcházet tak brzy?“
V hlubokém zadumání odcházel ze síně, ve které jeho žák vybojoval svůj boj o svobodu. Žák lepší učitele, uvažoval rytíř Igel.
Mířil ke dveřím a netušil, že za jeho zády se šikují roty démonů a skřetů a chystají se k útoku.
Ach jo, tyhle fantasy... Pošle mi někdo pořádnou scifárnu? Něco jako že voni letěj raketou a přistanou na planetě a tam jsou zelený mužíci s anténou na hlavě? Anebo pošlete co vás napadne, na adresu ondrej@neff.cz. Výsledky prvních workshopů mám na mém webu http://neff.cz.