PŘIZNÁVÁ LEGENDA ČESKÉ SCIENCE FICTION, ONDŘEJ NEFF

Neúnavný propagátor internetu a digitální fotografie a jeden z našich nejlepších sci-fi spisovatelů se s razancí sobě vlastní opět vřítil do luhů a hájů tuzemské fantastiky. Tentokrát s sebou přinesl motorovou pilu, ztracený rukopis Ludvíka Součka a zabijáckého robotického nindžu. Elfové a draci se budou muset mít na pozoru, protože jak to tak vypadá, česká science fiction dostala v návratu Ondřeje Neffa nový impuls...

připravili: Tomáš Němec & Jiří Popiolek

tomas.nemec@pevnost.cz

jiri.popiolek@pevnost.cz

Do sci-fi jsi autorsky vstoupil v osmdesátých letech minulého století. Mohl bys mladým čtenářům Pevnosti přiblížit, jaká to byla doba?

Pro mě nebyla sci-fi jen záliba nebo hobby, byl to doslova celý můj svět. Ono to všechno začínalo nenápadně už v sedmdesátých létech. Tehdy jsem se pohyboval v ponurém prostředí sběratelů pokleslé literatury. Scházeli jsme se v kavárně U Nováků ve Vodičkově ulici v Praze každou sobotu. Prodávaly se tam a kupovaly knížky, které nebyly v antikvariátech vidět. Chodili tam specialisti na kovbojky a na detektivky. Já byl specializovaný na Vernea a s ním na science fiction jako takovou. Vznikaly první seznamy české sci-fi - podklady pro moji pozdější knihu Něco je jinak, což byla vůbec první mapa naší literární fantastiky. Doba jako taková stála neuvěřitelně za hovno, ale tohle intenzivní sci-fi žití bylo prima, zvlášť v osmdesátých létech. Tehdy také vznikl fandom, zakládaly se kluby, vycházely fanziny, pak přišlo video a s ním sci-fi filmy.

Rád na to vzpomínám, ale nerad o tom mluvím - sám nesnáším vzpomínače. Ale když už mám na někoho vzpomínat, tak na těch pár nakladatelských redaktorů. Ti dali českou sci-fi autorsky do pohybu. V Albatrosu to byla Milena Karlová a Hanka Krubnerová, Milena dělala naučnou literaturu a díky ní vyšly teoretické práce Něco je jinak a Všechno je jinak, v tehdejší době knihy s obrovským významem. No a Hanka řídila Karavanu, takže není o čem diskutovat. V Mladé frontě to byl Vojta Kantor, ten dal dohromady klíčově důležité antologie Lidé ze souhvězdí Lva a Železo přichází z hvězd. Tehdy vlastně žádná česká sci-fi nebyla! Svoji knížku měl za sebou Jarda Veis a myslím taky Zdeněk Volný, ale jinak to byla pustina - a Vojta dával dohromady lidi, kteří by snad mohli nějakou tu sci-fi napsat. Tak jsem se dostal k psaní povídek i já, vždyť do té doby jsem prakticky žádnou nenapsal! Samozřejmě nemůžu zapomenout na Vlastu Talaše, ten založil sci-fi rubriku v časopisu Zápisník, a na Iva Železného, který začal chrlit mamutí antologie světové sci-fi a jeden čas to byl hlavní zdroj našich duševních živin.

Znal jsi se také s ikonami české fantastiky, Ludvíkem Součkem a Josefem Nesvadbou. Jak bys tyto mistry fantazie charakterizoval? Co měli společného, v čem se lišili, jací byli?

Součka jsem znal zřejmě nejdéle, od začátku šedesátých let - já byl tehdy študentík a on začínající autor. Co měli společné? Schopnost vytvářet absolutně vlastní světy, každý podle svého, bez ohledu na panující módu. Souček se zhlédl v záhadologii a Nesvadba řešil svoje psycho otázky.

Souček byl rozený provokatér - a myslím, že i ta jeho záhadologie byla šprajc. Vzpomínám, jak jsem ho jednou uváděl jako moderátor v besedě s dětmi z Klubu mladých čtenářů na Hradě. Nějak šla řeč o UFO a já coby moderátor povídal: "Víc vám k tomu řekne tady doktor Souček, on na UFO tak trochu věří." Načež Souček vstal do své výšky 250 cm a povídá: "Jak to, tak trochu věří? Já byl svědkem jeho přistání!" No a pak těm dětem vykládal nějaké bludy, a v místnosti to pleskalo, jak jim vypadávaly oči na podlahu.

Nesvadba taky dovedl provokovat, ale mnohem jemněji, chytře, bez bombastiky. Škoda, že v osmdesátých letech nerad chodil mezi lidi. To až na sklonku života rád s lidmi besedoval a fascinoval je šířkou svých znalostí. On si pamatoval všechno a každého od roku 1926, kdy se narodil, až do své smrti.

"PODLE MÉHO RUKOPIS TUŠENÍ SVĚTLA NĚKDO ZNIČIL, A TUDÍŽ UŽ SE NIKDY NENAJDE"

Ludvíku Součkovi jsi věnoval svou poslední knihu, román Tušení podrazu. Jaký jsi k tomu měl důvod? Máš pocit, že jméno Souček má ještě co říci současnému čtenáři?

Tušení podrazu mělo dlouhý vývoj. Původně se mělo jmenovat Urban legends a můj hrdina David Kacer se chtěl prokousat ke zdrojům tzv. "městských legend", jako je ta ptákovina o dědkovi, co jel na kole a měl v nůši kosu a potkal motocyklistu a ta kosa mu usekla hlavu a bezhlavý motocyklista jel dál a chlap v autě, který ho potkal, z toho zcvoknul. A tak dále. No a tenhle Kacer narazí na záhady kolem Součka, a tak to jelo dál až ke krušnému konci. Druhá verze románu se jmenovala Úplné pokrytí a Souček už tam na konci vystupoval. Nějak sám od sebe se mi vecpal do románu. Asi ho mám pořád v sobě. Potvora, klube se ven jako vetřelec.

Jak je to se čtením Součka, opravdu nevím. To by asi museli posoudit nakladatelé a knihkupci. Moje generace, i ta mladší, se k němu jistě ráda vrací, protože je to chytré čtení, a hlavně je psané s humorem. Ten, myslím, v současné sci-fi chybí, a tak mě vůbec nepřekvapilo, že jsem si na Fantasy Planet v komentářích k Jeruzalémskému masakru přečetl výtku, že si z toho dělám prdel. Třeba taková Operace Kili je výtečná recese, ale podobnou povídku by asi dneska sotva někdo napsal.

David Kacer, hlavní hrdina Tušení podrazu, pátrá po ztraceném rukopisu Ludvíka Součka. Jaká je tvoje teorie, co se s Tušením světla stalo? Je možné, že se ještě někdy najde?

Spousta lidí záviděla Součkovi jeho úspěch - a hned s tím dávala do souvislosti prachy. Když umřel, hrozilo "nebezpečí", že po něm bude vydělávat paní Součková, vdova. Byl jsem u toho, když jeden takový smělý jinoch vracel komín Součkových knih do nakladatelské knihovny. "Tohle všechno bylo připravené k reedici! Nic nevyjde. A baba má po prdeli," řekl tenkrát. Takže si myslím, že tohle byl mechanismus té "ztráty". Někdo prostě rukopis zničil, a tudíž se už nikdy nenajde. Epizoda s podklady pro Tušení světla, kterou popisuji v mém románu, je ale autentická - já jsem tu složku viděl, ukázala mi ji paní Součková, když jsem ji brzy po smrti jejího manžela navštívil. Mezi námi, soudě podle těch obrázků to žádná bomba nebyla - převažovaly výstřižky z časopisu 100+1. Navíc v dnešní době vycházejí záhadologických spisků tuny a Souček by mezi nimi zapadl. Ono mu to fungovalo jen za železnou oponou, kde byl jednooký mezi slepými králem. Ovšem kdyby Souček žil, on by se jistě dovedl prosadit jinak. Byl to mimořádně nadaný a pracovitý člověk.

Mám pocit, že se v české fantastice objevuješ jako nějaký leviatan, který se vždy vynoří nad vodu, vychrlí gejzír imaginace a zase se na několik let ponoří pod hladinu. Proč tomu tak je?

Je to optický klam vycházející z faktu, že jsem měl od poloviny devadesátých let pauzu. Tedy, já začal pořádně publikovat tak od roku 1985, trvalo to přibližně deset let, pak přišel internet, a ten mě pohltil. No a zase vyplivl, takže nejsem leviatan, ale nějakej vyblitej Jonáš! Zcela vážně: už se nemíním potopit. Mám spoustu projektů a chci je postupně realizovat. Teď jsem Ondrovi Müllerovi odevzdal do Albatrosu novelu Rudolfínská mystéria, která by měla vyjít ve sborníku o alternativní české historii a ze které chci udělat pořádnej román pro rok 2008. Pak bude další svazek do série o Arkádii a tak dál. Dokud mě neodnesou ufoni, jako odnesli Součka.

Navíc, já si neseděl na rukách ani pod tou vodou. To ponoření bylo relativní. Vyšla mi povídková sbírka a nasbíraly se texty na další, dělal jsem seriál Zakázané technologie, a ten by taky vydal na knížku, jenže ji nikdo nechce vydat, přestože z každého toho pokračování by se dala snadno napsat povídka! Kolikrát jsem si říkal, že to udělám, jenže jsem nějak neměl potřebu ty nápady oplácávat slovy. Celou druhou půli devadesátých let jsem navíc vydával Klony, což byly sborníky přednášek a povídek. Takže jsem se rozhodně neflákal.

V poslední době je tvoje literární produkce vpravdě impozantní: vyšlo, či by mělo vyjít devět (!) reedic (Milénium 1-3, Měsíc mého života, Tma, Marsovská tetralogie) a tři nové knihy (Rock mého života, Tušení podrazu a Agent JFK 10: Jeruzalémský masakr). Nemohla by ti taková nadprodukce jako autorovi spíše uškodit?

Reedice jsou reedice a novinky by mi uškodily, kdyby byly blbý. Za Rock mého života jsem dostal Cenu Akademie SFFH. A jak lidi přijmou Tušení podrazu a Jeruzalémský masakr, to uvidíme. Zatím na mě ještě nikdo neplival.

Jednou z reedic je i Tma, která vzbudila zvlášť u knihkupců a sběratelů rozpaky, protože nikomu nebylo úplně jasné, jak to s ní ve skutečnosti je: šlo o nové vydání první Tmy nebo snad Tmy 2.0? A jaký je mezi původním a novým textem rozdíl?

Mně bylo jasné, že spoustu lidí naseru, ale to je daň za jeden blbej nápad, který se "zprvu zdál dobrým", tedy - nápad nazvat přepracovanou Tmu jako Tma 2.0. Ono to vycházelo z namyšleného předpokladu, že čtenář se bude dychtivě zajímat, co ten Neff smolí, a bude tedy sledovat verzi 2.0 a verzi 2.1 a tak dál. Pravda je taková, že na to čtenář zvysoka prdí, takže jsem se pokorně vrátil k původnímu názvu a napříště Tma bude jenom Tma - bez čísel. Je to myslím jedna z mých nejzávažnějších knih, sociologická sci-fi, kterých u nás moc není. Takže jsem v tom udělal - snad - jasno, v té Tmě.

Mezi původní verzí z roku 1998 a tou současnou je obrovský rozdíl, dalo by se říci propastný. Už konstrukčně - a teď navazuju na svoje povídání o technice psaní, které mi v Pevnosti vydáváte. V první Tmě vystupují hrdina Honza Kryl a slabomyslná Kateřina. Ta dívenka se v ději úplně vytratí, nezasáhne do něj. To je strašná stavební chyba! V nové Tmě je to silná figura: začíná jako dítě sotva odrostlé batolecímu věku, které znásilňuje jeho vlastní fotr. Samozřejmě, že taková zkušenost ji psychicky vyšine… a samozřejmě, že ve zrůdných podmínkách Tmy z ní vyroste superzrůda, a samozřejmě, že v závěru sehraje klíčovou roli! Kdyby to někoho zajímalo, mohl bych udělat analýzu chyb z první verze a jejich nápravu ve verzi druhé. Mohlo by to být poučné - pro mě rozhodně bylo.

"PÁTÉ DOBRODRUŽSTVÍ RADA HAAGERA URČITĚ NAPÍŠU, ALE O ČEM BUDE, ZATÍM NETUŠÍM"

Rockem mého života jsi se vrátil ke svým nejpopulárnějším hrdinům Kubovi Nedomému a Dědkovi Čuchákovi, a jak jsi již několikrát naznačil, mohly by na tento román navázat další ze stejného světa. Čeho se tedy fanoušci kolonizovaného Měsíce dočkají? Vyjdou souborně i povídky z tohoto cyklu?

Povídky chci rozhodně jednou vydat, ale zatím jich myslím není dost na sbírku, ledaže bych do ní zařadil Lunárního potápěče. Ale s tím nespěchám. Letos (snad) a nejpozději příští rok na jaře chci napsat ještě jednu novelu z arkadské série do antologie Hvězdy české sci-fi. Možná, že s ní už by povídky dosáhly potřebného počtu stran pro knihu, jenže mám dohodu, že novela jinde nevyjde po dobu pěti let od vydání ve Hvězdách. Jinak první další román tohoto cyklu bude o tom, jak se Kuba dal s Čuchákem a Su dohromady a jak se stal starožitníkem a jak to bylo s pokusem o Dědkovu vraždu. A někdy v budoucnu bych rád napsal román z doby honu na androidy - ten motiv je v několika arkadských povídkách a myslím, že si zaslouží rozpracovat. Sci-fi je křivé zrcadlo reality a všelijakých honů na někoho je vždycky dost.

Měsíční habitat Arkádii přitom pojímám jako moderní utopii. Nezastírám, že jsem hodně konzervativní v tom smyslu, že jsem individualista a kolektivistické tendence mi jdou na nervy. Vytýkám státu, jak se vyvinul do současné podoby, že se nestará o to, o co by se podle mého názoru starat měl, tedy o rámec, ve kterém bude svobodné individuum uplatňovat svoje schopnosti - stát musí samozřejmě vytvářet i regulativy, aby si lidé vzájemně nešlapali na paty. Základem je samozřejmě právní řád, fungující, efektivní soudnictví, minimalizovaná byrokracie, pobídka pro snahu a odstrašení pro asociální chování všeho druhu, od parazitizmu po kriminalitu. Děje se opak. Stát vytváří dojem, že pro občany něco dělá, a ve skutečnosti jsou to jen zástěrky, klamy, podbízení financování z peněz vydřených z těch, kdo něco dělají. Rád bych v Arkádii dospěl k popisu společnosti, která funguje podle mé představy. Přiznávám, že problém mám s institucí sociálního zajištění. Samozřejmě bych nikoho nedržel trvale na podpoře v nezaměstnanosti, ale co když někomu stroj utrhne nohu? Nebo zešílí? Nebo mu uteče žena s kytaristou a on se dá na chlast? To ho vyvedeme z habitatu a "otevřeme poklopec", jak se říká popravě, při níž se prořízne skafandr? V tomhle nemám jasno. Třeba mi někdo poradí.

Téma kolonizace a osidlování jsi také okrajově zpracoval v Marsovské tetralogii, jejímž hrdinou je bojovník s mečem, Rad Haager. Jak tyto čtyři romány vznikaly?

V Marsovské tetralogii je hlavně motiv vyvrženosti. Rad Haager je vyvržený z komunity vyvrženců, je tedy naprosto sám a má jediného kamaráda, a to je pes. Začal jsem to psát v době, kdy jsem psa neměl, ale jako vyvrženec jsem se cítil hodně dlouho, vlastně až do doby, než jsem zapadl do komunity sci-fi a později do komunity kolem informačních technologií. V prvním dílu cyklu mě zajímal motiv umělého prožitku - že si někdo dá kroužek, jakýsi interface, na hlavu a prožívá cizí život, který je zajímavější a intenzivnější než jeho vlastní, takže působí jako droga. Byl to na svou dobu dobrý nápad, ale neměl jsem tenkrát s psaním románů zkušenost. Udělal jsem tu chybu, že jsem honil moc zajíců najednou. V Marsovské tetralogii jsem také zpracoval motiv čarování. Zaujal mě tehdy nějaký cestopis o Austrálii, kde autor potkal kouzelníka a on mu vyprávěl, jak postupně ztrácí svoje schopnosti tím, jak do kraje přicházejí bílí lidé. Ne, že by tam nějak škodili, stavěli silnice nebo tak něco. Prostě přišli… a schopnosti začaly slábnout. Taky se tam objevuje motiv zpravodajství, který mám i v arkadském cyklu.

Zmínil jsi, že se chceš na Mars a k Radu Haagerovi ještě jednou vrátit v pátém románu. Máš už představu, o čem bude? A na kdy si na něj máme v Edici Pevnost nechat místo?

Pátý díl určitě napíšu v příštím roce, ale o čem bude, zatím netuším. Musím si nejdřív ty čtyři knížky přečíst, já je neměl v ruce dvacet let! Mluvil jsem o zpravodajství. Kolikrát jsem si říkal, že jsem měl tenhle motiv využít pořádně. Snad to udělám třeba zrovna v tomhle pátém dílu, ale fakticky ještě nevím.

"PRO MĚ JSOU INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE FANTASTIČTĚJŠÍ NEŽ NĚJAKÝ DĚDEK S HŮLKOU A ŽENSKÁ S MEČEM"

Jsi znám svou nechutí k fantasy, přesto právě Marsovská tetralogie má množstvím motivů (bojovníci s mečem, techno-čarodějové) k tomuto žánru blízko. Uvědomuješ si, že jsi řadu lidí přivedl k fantasy právě ty, ortodoxní scifista?

To není nechuť. Nic proti fantasy nemám - jenom ji neumím ani číst, ani psát. Jsem "technical boy", jak praví Gibson. Přesto mě nějak fantasy přitahuje, asi jako když se někdo stydí jít do bordelu a kouká dírkou ve dveřích. A fantasy by asi lidi zlákala i bez mého vlivu! Je to nádherný prostor pro oproštění se od blbé hnusné reality. Je to místo, kde se čaruje, a vůbec se nedivím, že je tam lidem tak dobře. Se mnou je potíž v tom, že mi je dobře na světě a nepotřebuju nikam utíkat. Pro mě je svět informačních technologií fantastičtější než nějaký dědek s hůlkou a ženská s mečem. Ostatně, ženskou s mečem mám doma, Ljubu Krbovou - a promítám si ji do Su v arkadském cyklu. V Měsíci mého života byla Su jenom hospodská, kdežto teď je to bojovnice. Je to náhoda, že já, vyznavač karate, se dal dohromady s vyznavačkou wu šu.

Dovedl bys vyjmenovat alespoň tři fantasy tituly (knihy či filmy), které tě dokázaly zaujmout? A uvedl bys proč?

Rozhodně by to byli Zloději času od Terryho Gilliama z roku 1981. To je v podstatě povídkový fantasy film, na svou dobu neuvěřitelně vizuální. Nevím, jestli se do toho žánru dá počítat Brazil, zase od Gilliama, z roku 1985, ale rozhodně tam patří Excalibur z roku 1981 od Johna Boormana. Jak vidíš, vynechávám Pána prstenů. Tyhle tři klády mě šíleně nudily, a z toho je vidět, jak beznadějnej případ v žánru fantasy jsem! Přiznám, že mě neméně šíleně nudila i kniha: líbil se mi Hobit, ale Prsteny mě umořily. Ovšem chápu, že právě ta důkladnost lidi přitahuje. Je to - paradoxně - kouzlo realistického vyprávění.

Jednou ze svých posledních knih, Jeruzalémským masakrem, jsi vstoupil do seriálu Agent JFK a zároveň jsi uzavřel první desítku vydaných dílů. Pokud se nepletu, je to tvůj první účast v podobném projektu tzv. "sdíleného světa". Jak jsi si psaní užíval? Plánuješ zavítat i do konkurenčního Marka Stonea?

Byla to báječná práce, za čtrnáct dní to bylo hotový. Je tedy fakt, že jsem měl ježíšovskou tématiku zmáknutou. Přemýšlel jsem o ní už dlouho a úplně původně jsem si myslel, že John Francis Kovář osobně Ježíše ukřižuje - že přijde do světa, kde Ježíš bude tlustej ženatej rabín z pěti dětmi, a že z něho udělá mučedníka. Ještě že jsem do toho nešel, já úplně zapomněl, že v podstatě tohle napsal Michael Moorcock v novele Hle, člověk. Mám Jeruzalémský masakr rád a hlavně jsem šťastnej, že jsem se vyhnul nějakému hloupému rouhání. Nejsem věřící ve smyslu touhy po rituálu. Jako miminko mě pokřtili, takže jsem papírově katolík, a celkem si toho vážím, je to stará dobrá firma, vypálili jsme Jeruzalém a upálili desetitisíce ženskejch za to, že měly pihu na prdeli. Na to se nedá zapomenout. Ale do kostela nemusím jinak než jako turista. Nicméně něco ve mně mi brání se pošklebovat příběhu o utrpení Ježíše Krista a v Masakru je alternativní utrpení podáno, myslím, s úctou. Což je úspěch v knize, která je tak šílená, jak jen to bylo možné.

Co se týká Marka Stonea, určitě do toho půjdu, ale zase - ne dřív než příští rok. Projektů je hodně a já nechci těkat od jednoho ke druhému.

"MÁM POCIT, ŽE SOUČASNÁ ZAHRANIČNÍ SCIENCE FICTION JE PEKELNĚ UŽVANĚNÁ"

Vznik Agenta JFK vyvolal ve scifistických kuloárech bouřlivou debatu na téma "Úroveň české fantastiky". Prezident ČS fandomu Zdeněk Rampas dokonce ve svém televizním vystoupení řekl, že se česká sci-fi nedá s tou zahraniční srovnávat. Jak to vidíš ty?

Neprožívám to. Myslím, že v každé zemi je anglo-americká sci-fi, pak ta jejich domácí a občas se něco chytne z jiného zahraničí. Úroveň české fantastiky za těch posledních dvacet let nebetyčně stoupla, to nepopře ani Rampas. Dokonce mám dojem, že ta zahraniční, co jsem četl, a moc toho v poslední době číst nestíhám, je pekelně užvaněná. Srovnej si tloušťku knih od lidí, jako byli Asimov a Heinlein ze Zlatého věku, s tím, co se píše dneska. Na jaře jsem se fiknul do ruky a chodil jsem po doktorech a v čekárnách jsem přečetl Krále Krysu od Chiny Miévilla. To je dnes špička. Bože, tohle by vystačilo na osmdesátistránkovou novelu, kdežto Miéville popsal stovky stran o tom, jak někdo žere hovna! Pravda, napsal to tak sugestivně, že jsem si někdy říkal: taky bych si dal!

Debata o kvalitě sci-fi je dlouhá, tradiční. Některé scifisty žere a žralo, že jsou "jenom" scifisti. Tomu postoji nerozumím. Jsem scifista, no a co? Vzpomínám, jak geniální fotograf Josef Sudek vyprávěl: "Tuhle jsem potkal Zrzavýho, a ten mi povídá, pane Sudek, proč děláte tu fotografii, vždyť to není umění! A já mu řek, pane Zrzavej, škrábe vás to?" Takhle podobně se dívám na tu "bouřlivou debatu" já. Připomíná mi obdobně pitomou debatu ze začátku devadesátých let, kdy giganti, kteří léta fungovali ve sci-fi, najednou psali do Interkomu úvahy "Proč nečtu sci-fi". Tak ji nečti, vole, proč to vysvětluješ, koho zajímá, co čteš a co nečteš?

Po letech jsi se objevil na předávání cen Akademie SFFH, instituce, kterou jsi spoluzakládal. Jak jsi spokojen či nespokojen s jejím vývojem?

Od samého začátku jsem prosazoval jiný koncept. Chtěl jsem - a nejen já, podotýkám - aby se Akademie skládala z lidí, kteří mají nesporné renomé na veřejnosti. Nemám nic proti Frantovi Ptákovi, zakladateli klubu Uranus z Vyblitého Zelí nad Úhradou, ale ten nám tu naši sci-fi nepozlatí. Do příběhu Akademie se promítla dávná nevraživost "fanoušků" vůči "profíkům". Takže z toho vzniknul zase takový fanklub, jeden z mnoha, který udílel ceny, jedny z mnoha. Teď se mi zdá, že se to mění někam k té původní, mnou prosazované koncepci, a přirozeně, že z toho mám radost, jelikož si i nadále myslím, že to tak má být.

Letos jsi také zvítězil v kategorii "nejlepší česká/slovenská kniha" s Rockem mého života. Co pro tebe znamená tato cena?

Měl jsem z toho obrovskou radost. Vlastně asi největší, jakou jsem kdy měl z nějakého ocenění. Dřív, když jsem dostával ceny Akademie, například za Tmu, jsem nepochybně byl součástí fandomu. Jenže jsem z toho cirkusu na nějakou dobu vypadl, a tak jsem si říkal, jestlipak mě ti kluci vezmou zpátky? A vzali. Takže, díky!

Ondřej Neff

(1945, Praha)

Publicista, spisovatel především science fiction, vydavatel internetového deníku Neviditelný pes, v devadesátých letech propagátor internetu v České republice a později i práce s digitálním fotoaparátem (mimo jiné spoluzaložil web Digineff a vydal několik tištěných publikací o tomto tématu). Vyrůstal v literárním prostředí, jeho otec Vladimír byl jedním z nejlepších českých spisovatelů druhé poloviny dvacátého století.

Neff vystudoval fakultu sociálních věd a publicistiky UK v Praze, pracoval jako fotograf, jako redaktor prošel Mladou frontou (později MF Dnes), Kmenem, v začátcích Ikarie byl jejím šéfredaktorem (1990 - 1994). V současné době je na volné noze, přispívá do Lidových novin a spolupracuje s rozhlasovou Frekvencí 1.

Kromě řady povídkových sbírek (Vejce naruby, 1985; Čtvrtý den až navěky, 1987; Zepelín na Měsíci, 1990; Vesmír je dost nekonečný, 1991; Bůh s. r. o., 1997; Pravda o pekle, 2003; Dvorana zvrhlosti, 2004) je autorem tzv. Marsovské tetralogie (Jádro pudla, 1984; Pán modrého meče, časopisecky 1988/knižně 2007; Čarodějův učeň, 1989; Šídlo v pytli, 1991) s hlavním hrdinou, osamělým lovcem a vyvržencem mezi vyvrženci, Radem Haagerem, a dále pak počítačového romaneta Pole šťastných náhod (1989). V prostředí kolonizovaného Měsíce se odehrává dvojice dobrodružně-detektivních románů Měsíc mého života (1988) a Rock mého života (2006; Cena Akademie SFFH), v níž se objevuje populární dvojice hrdinů Kuba Nedomý a kyborg Dědek Čuchák. Do stejného prostředí je kromě několika povídek a novel zasazen i román Reparátor (1997), v němž ale zmiňovaní hrdinové nevystupují. Za Neffovy nejlepší práce bývají považovány trilogie Milénium (1992 - 1995), popisující obranu lidstva proti mimozemské invazi, a především pak Tma (1998; přepracovaná verze Tma 2.0, 2003 a 2007), katastrofická vize světa, v němž přestala fungovat elektřina. Za tento román získal autor v roce 1999 Cenu Akademie SFFH.

Nejvýznamnějšími Neffovými faktografickými pracemi v oblasti fantastiky jsou monografie Podivuhodný svět Julese Verna (1978; přepracovaná verze jako Jules Verne a jeho svět, 2005), encyklopedie české sci-fi Něco je jinak (1981) a společně s Alexandrem Kramerem sepsaná encyklopedie světové sci-fi Všechno je jinak (1986).

Dále zdramatizoval pro rozhlas několik Verneových románů (např. Dvacet tisíc mil pod mořem, Vynález zkázy), je autorem scénářů ke komiksům, jež ilustroval Kája Saudek (Arnal), i jednoho vlastního (Pérák), a přeložil kultovní dílo kyberpunku -

Neuromancera Williama Gibsona.

Rozhovor vyšel v Pevnosti /2007