Je bit jak robot

Bolest je pojistka proti samodestrukci vyšších organismů schopných samostatného pohybu. Současná technologie také zná rozmanité druhy pojistek, proti poškození zatížením elektrickým proudem, tlakem, teplotou. O vnitřní pojistce vyšších robotických technologií přemýšlel už Asimov a z Campbellova návodu přišel na tři zákony robotiky. Připomenu stručně: Robot nesmí ublížit člověku, musí ho poslechnout a musí chránit sebe sama před poškozením, přičemž zákony jsou provázané. Nicméně už sám Asimov vymyslel množství fíglů, jak tyto zákony obejít a přišel i na takové situace, kdy vzájemná provázanost zákonů (druhý nesmí odporovat prvému a třetí druhému a prvému) vedla k patovému stavu.
Proto je zřejmé, že prastarý princip bolesti bude nejschůdnější ochranné a pojistné zařízení pro vyšší mechanismy nadané umělou inteligencí. Do řídících center samohybných inteligentních strojů budou vložena centra bolesti a samoučicí algoritmy zajistí, aby mechanismus se napříště nepouštěl do akcí takového typu, jež přinášejí bolestivou reakci. Včetně tělesného trestu.
Řečeno po prostu, robot nebude chodit mlsat do elektrické zásuvky, jakmile dostane od pána párkrát karabáčem. Centrum bolesti ovšem bude muset být co nejvíce "decentralizované", rozptýlené a provázané s ostatními systémy, aby je nebylo možno vypnout (asi všichni známe bastlicí metody, jak překlenout elektrickou pojistku). Lidé by jinak centra bolesti vypínali, například proto, aby zneužívali robotů ke zločinným nebo válečným účelům. Toto elegantní řešení pojistné ochrany vyšších mechanismů ovšem vyvolá averzivní reakci mezi liberálními intelektuály. Vzniknou rozmanitá hnutí humano-mechanické solidarity, která budou poukazovat na znepokojivý nárůst agresivity a sadismu v lidské populaci. Systém, kdy roboty může trestat zase jen robot povede k uklidnění vášní, nicméně jen k dočasnému. Humanisté nakonec dosáhnou toho, že se tělesné tresty robotů zahrnou na seznam zakázaných technologií.
O robotech, androidech a kyborzích jsem psal několikrát. Robot je dokonce jedna z hlavních postav mého chystaného románu Reparátor, který vyjde, dopadne-li vše dobře, ještě v roce 1996. Teď si uvědomuji, že mám k těmto třem kategoriím umělých postav odlišný citový vztah. Nejvíce mě přitahují mechanismy, tedy roboti, podle definice vyrobení na ne-biologické bázi. Zřejmě v představě kovového člověka vrcholí antropomorfizace jakéhokoli stroje, a o tom, že máme citový vztah ke strojům, s nnimiž často zacházíme, není pochyb.
Budou někdy existovat roboti, tedy lidem podobné stroje? Mnozí autoři to popírají, ba se takové myšlence vysmívají. Osobně o tom nepochybuji. V souladu s mou teorií o frenezii roboti budou existovat v okamžiku, kdy to bude možné, tedy jinak řečeno, kdy síla tehcnické neuskutečnitelnosti tomu přestane bránit. Samozřejmě, že v čistě technicistním slova smyslu je antropomorfní robot zbytečnost. Vývoj techniky však není veden čistou utilitaritou. Hrají zde roli iracionální podněty citové, a právě ty, jak si myslím, způsobí, že už v příštím století mechanické bytosti začnou s námi sdílet tento svět. A bolest je vskutku ta nejúčinnější pojistka proti sebeničení, rozhodně lepší, než jakýkoli Asimovův zákon. Ostatně, víme, že zákon bez sankce je k ničemu. Asimov své zákony prezentoval jako "nemožnosti". Roboti je nemohli přestoupit, jako kupříkladu rejd řízení auta nemůže překonat zarážku. Nevysvětlil však, jak ta zarážka funguje. Inteligence - a i on předpokládal vysoký stupeň inteligence - však není z určitého pohledu nic jiného, než záměrné přestupování nemožností. Proto vidím prvek bolesti jako technickou nutnost.