Elektronická ID

Politický zápas kolem elektronické identifikace vypukl na začátku jednadvacátého století ve Spojených státech. Důvod je nabíledni, v USA dobudovali základní obrysy elektronické dálnice nejdřív. Díky informační dálnici a síti databank nebylo nutno, aby občané nosili informace o své identitě, oprávněnosti vlastnit a používat na veřejnosti střelnou zbraň, o výši hotovosti na papíře, plastiku nebo v magnetické vrstvě. Stačí položit bříško palce na speciální čtecí zařízení, podle otisku identifikovat majitele palce a požadovaná data vzápětí vyvolat z databanky.
První identifikační zařízení byly krabičky velikosti počítače třídy palmtop. V době, kdy liberálové prosadili zákaz těchto zařízení, výrobci harwaru dosáhli technické dokonalosti. Vyvinuli plošná čtecí zařízení, což byly na první pohled listy plastiku o rozměru pohlednice a v další fázi přešli na zařízení, jež bylo možno nepostřehnutelným způsobem vpravit do povrchu jakéhokoli hmotného objektu, desky stolu, zábradlí nebo kliky u dveří. Elektronická ID měla díky tomu praktické důsledky ve všech oblastech života.
Občan vcházející do restaurace byl díky této technologii u šatny vítán jménem. Při placení předstíral, že nemá u sebe peníze a vrchní číšník velkoryse odpovídal, že tato věc se nějak vyřeší. Ve skutečnosti byl identifikován čtečkou v madle dveří a úhrada se děla bezhotovostním převodem. Stejně to chodilo v obchodech a servisech všeho druhu. Část obyvatelstva, zejména ta majetná, byla nadšená. Brzy se však zvedl odpor.
Právo na anonymitu a podvod se zařadilo mezi požadavky liberálních politiků a občanských aktivistů. Elektronická ID byla prohlášena za projev orwelliánství a byla záhy postavena na pomezí zákona. Šlo však o technologii, která dokázala bránit sama sebe. Občan známý jako aktivní odpůrce této metody byl v obchodech, restauracích a servisech všeho druhu nenápadně šikanován. V asijském pásmu liberálně totalitních polykracií se elektronická identifikace ovšem děla otevřeně.
Zatímco elektronická identifikace se rozvíjela ve stínu pololegality, manipulace s kožními transplantáty se stala nejpřísněji stíhaným druhem kriminality. Přesto bezdomovci prodávali na černém trhu svoje palce a úřední likvidace prstů a nakonec celých dlaní se stala samozřejmou součástí manipulace s každým tělem člověka zemřelého jakýmkoli druhem smrti.
Toto ovšem není žádná sci-fi, nýbrž holá skutečnost. Zde jen extrapoluji to, co existuje dnes, jak technicky, tak politicky. Oddělme od sebe obě oblasti. Ta technická podléhá samovývoji, o ní vlastně diskutovat nelze, tento děj prostě probíhá, existuje, zkrátka - děje se. Souběžně s ním se táhne jako druhá nitka zápas o svobodu jedince. V této souvislosti bych rád připomněl, že stejně jako neexistuje "lidstvo", neexistuje "jedinec" jako definovatelný obecný pojem. "Jedinec" existuje pouze jako konkrétní osoba nadaná individuálními vlastnostmi a z některých aspektů jedinec A a jedinec B se od sebe liší víc, než želva od žirafy (a z některých jsou si příbuzní, jako želva i žirafa začínají od písmene "ž"). Tím chci říci, že některým jedincům elektronická kontrola a identifikace nevadí a jiným ano - už dnes.
Připomenu historický fakt anekdotického charakteru: ve dvacátých létech se na křižovatkách zaváděly světelné semafory. Lidé tehdy protestovali, že mají čekat na pokyny jakýchsi zelených a červených světel při rozhodování, zda mají či nemají přejít ulici. K přijetí technické novinky je nepřiměla síla argumentu, nýbrž houstnoucí automobilový provoz.
Takže, pokud kupříkladu elektronická identifikace by měla vést k markantnímu poklesu zločinnosti, což spolu s rozvojem bezhotovostního styku povede, jak se domnívám, lidé se s ní smíří. Záleží ovšem na společenských podmínkách, ve kterých budou žít. Jen demokratická společnosti se systémem rozdělení moci a vzájemné kontroly mocenských složek nebudou údajů zneužívat.
Ostatně, nějaký systém identifikace a kontroly měla každá společnost, úměrný technické úrovni.