Kapitola pátá
:

1.
Zatímco jsem se dohadoval s červeně olivrejovaným andrášem, situace na koridoru před divadlem se změnila. Nastoupila tu parta aktivistů, kteří horovali pro myšlenku "rostlina jsi ty" a "kdo jí mrkev je kanibal". Těm se to žvanilo!
Byli navlečení do kombinéz podpory života, to je takový ten hnus, vymyšlený pro opravdu daleké cesty do kosmu: krevní oběh vám vyvedou do umělých cév kombinézy a dostáváte čistě syntetické živiny. Je to věcička hezky stará, dokonce
jsme měli v našem starožitnickém krámku dva prototypy na prodej, originál šedesátá léta, tenkrát se věřilo, že tohle je řešení dálkových plaveb, v kombinéze můžete vězet třeba dvě stovky let pěkně v pohodlném bezvědomí a probudíte
se... někde na planetě Vegy a řeknete si, jejda, to jsem ale udělal rozumnou věc, teďka jsem u Pegy, to je náramné stěstí, pošlu domů radiogram, za pětadvacet let tam dojde, to bude doma radosti! Takže, nikdo na tuhle flígnu nechtěl
skočit, tedy, někdo vždycky skočí na cokoli, to je snad až přírodní zákon. Pár magorů se ztratilo v hlubokém kosmu a žádný radiogram od nich nepřišel. Ostatně, jak by mohl, čeká se za čtvrt tisíciletí...
Kombinézy však zůstaly ve výrobě, používaly se v nedicíně a taky, jak vidno, k aktivismu."Ka...ni...balo...vé...!" povykovali mládenci a panny v bachratých kombinézách s naditými vaky na zádech. Jak jsem stačil odhadnout, velel jim
čahoun vybavený hlasovým posilovačem. Předzpěvoval slogany a divokou gestikulací dirigoval svoji bojůvku jako baletní sbor.
Vyběhl jsem z divadla pěkně nažhavený a chtěl jsem se ztratit dřív, než vyvedu něco nepředloženého. Všiml jsem si však, že nedaleko zaparkovalo veliké bílé gravo s baňatou všesměrovou anténou na střeše a plastickými pohyblivými
nápisy na bocích. Byl to zpravodajský tým místní plastivize, takže se dala čekat opravdu prvotřídní podívaná.
Aktivistické skupiny vždycky snímaly svoje exhibice a pouštěly záznamy do sítí, ovšem v tomhle byznisu větší bere a největší publicitu, málo platné, zajistí jen pořádná plastivizní společnost.
Čahoun si počkal, až plastivizáci vybalí fidlátka a dal pokyn.
Jeho lidi otevřeli vaky, a vytáhli z nich poněkud beztvaré předměty hnědé a červené barvy. Vypadaly jako kusy těsta, nebo jako nahnilé plody mně neznámého exotického stromu. Naházeli je kolem sebe a zaujali taneční pozice.
"Čím se živíte, vy lidi?" rozhulákal se hlavní mrťafa. Šou začala. Plastivizáci rozestavili prostorové snímače. "Čím utloukáte svoje svinský svědomí? Žerete rostlinnou stravu, protože rostlina nemá duši! Bleju nad váma, kanibalové!"
Aktivista musí publiku nadávat, to se publiku líbí.
Přestalo mě to bavit dřív, než pořádně začalo a už jsem se chtěl obrátit a jít po svých, aniž bych přesně věděl, kde ta "moje" jsou, když vtop se kusy těsta pohnuly.
Opravdu jsem si myslel, že je to těsto, nějaká prvovýroba ukradená z linky na produkci potravin. Nic co jíme nemá ani molekulu společnou se skutečnou rostlinou, natož s živočišným masem, jak to bývalo ještě za mého dětství - a mě se
autenticky zvedá žaludek, když si vzpomenu, že i já jsem kdysi jedl zvířecí mrtvoly a ještě hůř, že mi to nepřipadalo hnusné, dokonce ani divné. Pojídáme vygenerované živiny a jestli se něco podařilo do důsledku vyřešit, pak je to
skutečně obživa obyvatelstva.
Tihle aktivisté se však pokusili naznačit, že jíst jakoukoli hmotu je odporné, i kdyby to měla být pseudoorganická hmota zaručeně chemicky čistě vyrobená.
Těstové hrudky ožily, na jejich spodní straně vyrostly jakési panožky a hrudky se vydaly na pochod. Rostly, brzy dosahovaly lidem do půl lýtek, v jejich vrchní části se objevily otvory a z nich se ozvalo veselé kvákání.
"Hmota je život a vy ho zabíjíte, kanibalové!" ječel šéf a parta v kombinézách skandovala: "Ka...ni...ba...lo...vé!"
Plastivizáci poklidně snímali ten děj a ocenil jsem, že jeden z nich, nějaký Pepíček Podržtaška, vytáhl z kapsy sendvič a lhostejně se do něho zakousl.
Kvákající hrudky byly docela roztomilé, připomínaly tučňáky, pochodující ve svých fráčcích, kdyby tady někde v okolí byly nějaké děti, jistě by se seběhly, aby si s těmi umělými zvířátky pohrály.
V tom okamžiku se aktivisté rozběhli a začali po nich dupat.
I to bylo součástí režie.
Demonstrace měla vyvolat maximálně negativní pocity, v plastivizním divákovi měl zůstat pořádný pocit viny. I ten Pepíček přestal žvýkat, podíval se na sendvič a trochu štítivě ho dal do kapsy. Hrudky začaly utíkat a poděšeně
kvičely. Měly zřejmě naprogramovaný jakýsi základ pudu sebezáchovy.
Šéf skupiny se dostal do extáze.
"Zabít! Všechny zabít!"