Seděla na hladké ploše, přisátá šesti nožičkami, a sosákem ohmatávala prostor kolem své hlavy. Má složené oči. Slyšel jsem, že dokáže vidět prostorově.
Co asi pozoruje?
Ploštice se přehoupla přes poslední horský hřeben, kdy bylo ještě vidět Zemi. Ne, neznamenalo to, že jsme se už dostali na odvrácenou stranu Luny. Jen jsme se jí přiblížili, nic víc, nic míň. Seděl jsem v závěsném kontejneru,
přichyceném automatickými drapáky ke dnu ploštice. Viděli jste někdy takový ten sladký chlast, williamska se to jmenuje? Flaška a uvnitř je hruška.
Tak nějak to bylo se mnou. Já byl ta hruška, no a ta flaška, to byl závěsný kontejner.
Můj kamarád Mantella mě na to upozornil.
„Bude to nepříjemné a deprimující, ale musíš to vydržet. Pořád je to lepší, než smrt.“
Luigi je policajtem snad od narození a za tu dobu, kdy slouží v policejním sboru habitatu Arkádie na Luně viděl snad všechny hrůzy, jaké si jeden člověk dovede vymyslet na druhého člověka. Takže dřepění ve flašce pokládá za
maličkost, proměnu v hrušku nevnímá jako něco, co by vás mělo vyvést z dobrého rozmaru.
Asi je to tím, že nikdy si na hrušku nehrál a ve flašce neseděl.
„Jak se do té flašky dostanu?“
„To je jednoduché, Kubo,“ řekl mi Luigi. „Oni tě tam zataví.“
Myslel jsem, že je to nějaké legrační slovíčko z policejního žargonu. Lugi chvilku hleděl na můj nedůvtipný obličej. „No, zataví, doslova. Vlezeš do skleněného válce a potom ten válec nahoře uchopí drapáky, sklo lokálně ohřejí a
stisknou. Samozřejmě, nejdřív tam strčí průchodku s agregáty na podporu života.“
„Něco jako žárovka?“
„Žárovka? Jo... ty myslíš tamto...“ vzpomněl si Mantella na návštěvu muzea. „Ano, něco takového. Budeš jako vlákno v žárovce. Nebo hruška ve williamsce.“
„Ne. Do toho nepůjdu.“
„Jde ti o život!“
„Nenechám se zatavit do žárovky.“
„Kubo, měj rozum. To není žárovka. Je to přepravní kontejner. Budeš tam mít všechno pohodlí, v rámci pohodlí vyhrazeného pro potrestané ve čtvrté nápravní skupině. Dostaneš sedátko a můžeš i vstát, když trochu skloníš hlavu. To se
dá vydržet. Na Ultimu je dvanáct set potrestaných. Všichni to vydrželi. Proč bys měl brečet ty?“
„Neslyšíš mě brečet,“ namítl jsem. „Prostě ti říkám, že do toho nepůjdu.“
„Víš, kdo všechno proti tobě jde,“ připomněl mi Mantella.
To jsem věděl velmi dobře.
V Arkádii bylo několik lidí, kteří by pokládali parte s nápisem Jakub Nedomý za nejveselejší čtení pod Sluncem. Tak třeba Ulrika Maternová, ta důvtipná dáma, která si usmyslela spasit Zemi a ubránit ji před muslimskými
fundamentalisty, i kdyby na ni měla přivolat novou potopu. Ona a její neformální tým, jak říkala roztroušené skupině vynalézavých fanatiků, vymýšlejících nové vražedné zbraně. Ano, ta by byla ráda, kdyby mě mohla naplátkovat jako
uherský salám.
„Připomínáš mi, že před nimi utíkám.“
Mantella zadumaně zkoumal lesk svých polobotek. Seděl na plastové židli, lehké jako dívčí kapesníček. Vše, co bylo v cele policejního vyšetřování, bylo z ultralehkých materiálů, aby se to nedalo použít jako zbraň.
„Někdy si myslím,“ řekl tiše Mantella, „že jsi malé dítě. Ty a Dědek Čuchák jste jediní, kteří proti neformálnímu týmu něco zmůžou. Když tě uklidím někam stranou, získáme čas. Uchlácholíme je, že se tě zbavili. Donutíme je
vystrčit hlavu. A pak je sejmeme.“
„Jak dlouho tam budu?“
„Čtrnáct dní. Tři neděle,“ řekl Mantella.
Tři neděle! Netušil jsem, že se tři neděl protáhnou na tři a půl roku v Ultimu, nejhnusnějším koncentráku na odvrácené straně Měsíce.
„Co když má neformální tým svoje lidi i na Ultimu?“
„Vyloučeno,“ řekl Mantella. „Ta hruška v láhvi, to je v podstatě princip, na kterém je vězeňské zařízení založené. Neexistuje tam komunikace mezi potrestanými a už vůbec žádná komunikace mezi nimi a personálem.“
„To tam budu tři neděle ve flašce?“
„Čtrnáct dní, Kubo. Čtrnáct dní! A nebudeš ve flašce. Zařídím ti speciální zacházení. Přidělí ti nějakou lehkou práci, aby ses nenudil. No a za čtrnáct dní se vrátíš.“
Takhle mi mazal med kolem huby a já mu naletěl.
Ani Dědek Čuchák ho neprokoukl.
Měl jsem ho v komlinku, v komunikačním zařízení implantovaného do skalní kosti za pravé ucho.
„Je to nerozumnější řešení,“ pochvaloval si, když byl se mnou Mantella hotov. „Aspoň si odpočineš. Nahoře na Plesnivce jsi dostal zabrat.“
To měl pravdu. Návštěva rodné planety nebyla procházka růžovým sadem.
„Znáš Mantellu,“ namítal jsem. „Třeba na mě šije nějaký podfuk.“
„Jaký? Aby tě tam nechal zavřít? Mantella je podrazník, ale ne tak velký. Musel by na tebe nasadit půl policejního sboru Arkádie, aby tě chránil a vybral si kriminál jako lacinější řešení.“
„To říká kdo? Můj kamarád Dědek Čuchák, nebo ten kybernet uvnitř tvé karbonitové šišky?“
„Oba, Kubo, Oba,“ chechtal se můj kamarád.
Bylo to tak, měl pravdu, oba měli pravdu, možná všichni tři, Mantella, Dědek i ten pozitronový mozek v něm. Neměl jsem moc velkou volbu. V Arkádii byly rozehrané hry o velké peníze a já stál v cestě. Do toho se vložila politika.
Hrozila válka mezi Zemí a Lunou. Napětí stoupalo a nikdo neměl zájem na tom, aby jeden všetečný Jakub Nedomý chodil se svíčkou v ruce kolem prachárny.
Tak dobře. Zavařte mě do flašky a pošlete na Ultimus.
Mantella tu proceduru popsal vcelku dobře.
Prošel jsem rituálem příjmu. Svlíkli mě do naha a zaznamenali všechny součásti oděvu a všechny předměty, které u mě našli. Moc jich nebylo. Pak mi vydali hygienické prádlo, komplet sestávající z tílka a košile, spodek a ponožek ,a
na to oranžovou bundu a kalhoty bez kapes.
Vězeň kapsy nepotřebuje.
Nové prádlo budu dostávat každý týden. Kalhoty a bunda by mi měly vydržet dlouho, rozhodně ty dva týdny, po které jsem měl na Ultimu pobýt.
Nastoupil jsem do kontejneru, Mantella mi zamával skrz jeho skleněnou stěnu, já na něho udělal několik pitvorných obličejů a pak už mě odváželi na pohyblivém pásu do temné chodby. Ani nouzové osvětlení tu nebylo. Pohyblivý pás
nepotřebuje světlo a vězeň v láhvi, proč ten by měl vidět, co se kolem něho děje. Pak mě obklopila zelená záře, shora se spustila nějaká složitá černá věc a mírně se pohupovala ze stany na stranu. To byl výstup zařízení pro
podporu života, odsávání zkaženého vzduchu a přívod čerstvého kyslíku. Nic víc, nepředpokládalo se, že by transport trval tak dlouho, abych potřeboval pít a jíst, natož abych měl nutkání na opačný proces. Pak se něco stalo, vršek
válce, ve kterém jsem dřepěl, se rozzářil a v tom světle jsem viděl, jak se vršek zužuje, až se skleněné stěny dotkly té černé věci.
Od té chvíle jsem byl jako hruška ve flašce.
Brzy se ukázalo, že to černé nahoře nebyl jen agregát na podporu života. Sloužilo to i jako závěs. Když mě totiž zavařili dovnitř, pás se zase začal pohybovat a k mému nemilému překvapení mě vyvezl ven.
Bláťák by řekl „na vzduch“. Na Luně vzduch není. My říkáme „na mráz“. Žádný šutrák necítí k mrazu tohoto typu sympatie. Zvykli jsme si na hermáky a sněhuláky a podobné pomůcky, ale i v tom nejlepším sněhuláku cítíte na mraze
jakousi tíseň. Málo plané, stačí maličko a hermetizace povolí a vzduch ufoukne a je z vás hrouda ledu. Já ovšem seděl na plastové stoličce ve vězeňských hadrech, jak to vypadalo, tak zbrusu nových, v tom se ukázala Mantellova
protekce, a od mrazu mě dělila skleněná stěna. Věřil jsem, že je to sklo a ne plast. To se přece jen pozná, když se toho dotknete.
Brzy jsem měl pochopit, jaký je smysl toho, že je kabina ze skla.
Sklo je rozbitné.
Už tomu rozumíte?
Oni dopravují ty nejhorší zločince do nejhoršího kriminálu kosmickým vakuem v tenkostěnné skleněné baňce. Dělej rotyku, milý mukle, a ono to udělá cink, sklo praskne a je po tobě, rozumíme?
Kolem mě teď projížděly nějaké robotické mechanismy, špinavé a mastné, obdařené rameny a vidlemi. Trnul jsem, aby náhodou některý z nich nepraštil svým ramenem do mé baňky a opravdu jsem zařval, když se jeden takový doveda ke mně
rozjel rychlostí, která mi připadala ztřeštěná. Mířil vidlemi přímo na bok baňky a půl metrů přede mnou jako by roztáhl náruč, zastavil těsně u mě, rameny baňku sevřel a zvedl ji do výšky asi tak dvou metrů.
Oddychl jsem si.
Napadlo mě totiž, že Maternová našla nějakou cestičku na tohle nákladové nádraží a že mě nechala zabít touhle více méně bezproblémovou cestou.
Bezděky jsem se podíval nahoru.
V záři reflektorů jsem spatřil oválné dno lunárního transportéru, tradičně nazývaného ploštice. Byly k němu připevněny tři lesklé předměty. Pochopil jsem, že to jsou baňky stejné jako je ta, ve které sedím.
Uvnitř jistě někdo seděl.
Vstal jsem a přitiskl dlaně ke sklu. Zvědavě jsem vyhlížel. Mantella říkal, že na Ultimu nikoho neuvidím, takže tohle byla příležitost spatřit aspoň na krátkou chvíli nějakého spoluvězně, se kterým budu trávit dva, v horším
případě tři týdny společně pod kupolí vězeňského zařízení Ultimus.
Došlo mi, že baňky nejsou z obyčejného skla. Skrz jejich stěny je vidět ven, kdežto zvenčí jsou temné. Světlo proniká jenom zvenčí.
I fotony jsou ve vězení.
Mohl jsem si představovat, co je to za lidi tam v těch flaškách.
Zaťukal jsem si za ucho. Někdy to pomáhalo, když jsem potřeboval navázat spojení s Dědkem. Kdepak, skrz sklo té zatracené flašky se komunikace nepropasíruje. Jsem v tom sám, bez huhlavé podpory mého kamaráda.
Já a Ultimus. Co jsem o něm věděl, o tom kázeňském zařízení?
Upřímně řečeno, o Ultimu jsem nikdy nepřemýšlel. Sice jsem věděl, že snad je na odvratu něco podobného kriminálu, ale nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Na Luně není to, čemu se nahoře na Plesnivce říkalo kriminalita. Lidi tu jsou
zvyklí dodržovat pravidla a ono není moc příležitostí, jak přestupovat zákon. Jakmile něco ví o každém vašem kroku, těžko šlápnete vedle. Samozřejmě, jako všude, dělají se i v Arkádii machinace a podvody ve velkém. Jenže od
určitého stupně podvody splývají s politikou a měří se jiným metrem, než když někdo někomu šlohne šrajtofli.
Tím spíš, že šrajtofle jsou dnes k vidění jen v muzeu, podobně jako váčky na zlaté mince.
Samozřejmě, že i na Lunu pronikla mánie zakazovat technologie. Tohle šílenství samozřejmě nedosahuje rozměrů obvyklých na politicky korektní Plesnivce, ovšem Plesnivka není zas tak moc daleko, aby nás nemohla nakazit. Panuje tu
hysterie kolem zbraní. Ty jsou zakázané, a tak my šutráci se můžeme v nouzi spolehnout jen na starou dobrou čtrnáct padesátku, věcičku sestrojenou pro uvolňování důlních závalů. To je jeden zdroj kriminality, tyhle zakázané
technologie.
Druhý to je neblahý sklon člověka ubližovat jinému člověku. Rvačky. Někdy dokonce vraždy. Lidé se zabíjejí v hnutí mysli i z rozmyslu. Občas někdo někomu stojí v cestě. Takže si usmyslí ho zabít, anebo ho zabít nechce, jen by rád
ublížil a neuvědomí si, že lidské tělo je někdy křehčí než ta skleněná baňka, kterou teď ten hnusný robot připevňuje k břichu ploštice, jako čtvrtou v pořadí ke třem, které tu už visí.
Kdo tedy tam sedí? Přestupníci proti zákonům o zakázaných technologií, nebo násilníci a vrazi? Jsou to chlapi nebo ženské? Chlapi se víc perou a ženské víc špekulují, to je dávná zkušenost. V kriminále by tedy měli být asi tak půl
napůl, jako v životě.
Třeba je to, co pokládáme za život, taky nějaký kriminál za zločiny, o kterých nevíme. Spáchali jsme je někde jinde, taky půl napůl. Celý obývaný svět je jeden velký Ultimus.
Ach jo.
Stačí člověka zavřít do flašky a je z něho mudrc.
To, co jsem prožíval, byla ta zábavnější část mého putování.
Díval jsem se, jak upevňují další flašky. Brzy se ukázalo, že nás bude celkem osm. Moje flaška byla poslední v jedné řadě, no a pak začali osazovat druhou řadu. Z agregátu pro zachování života syčel celkem snesitelný vzduch a tak
mi tu celkem nic nechybělo a mohl jsem přemýšlet o tom, co asi budu mít na Ultimu k obědu. Ne, necítil jsem žádnou klaustrofobii. Začínal jsem na Luně jako havíř na Českopolské, dávno před tím, než jsem se spolu s Dědkem Čuchákem
stal starožitníkem. Lidi trpící klaustrofobií opravdu nemají na Luně místo.
Když byli s nakládáním hotovi, nechali si čas, abychom v těch flaškách vykysali.
Tohle jsem si musel pořád připomínat. Dokud se nedostaneš na Ultimus a nesetkáš se tam s Mantellovými kolegy, budeš na tom stejně jako všichni ostatní, tedy je z tebe mukl a kriminálník a musíš si všechno nechat líbit: jsi
potrestaný. Takže jsem tam dřepěl, zatavený ve skleněné nádobě a dumal o tom, co bylo, je a co nastane.
V podstatě jsem byl chlap na útěku. Nadělal jsem si v Arkádii i nahoře na Plesnivce nepřátele v kruzích, na které je i ta naše slavná policie krátká. Islámských fundamentalistů jsem měl plné zuby, jenže teror neformálního týmu mi
připadal stejně hnusný. Nechci, aby někdo oplácel zločin ještě větším zločinem a bombardování Londýna mi nepřišlo jako dobrý nápad.
Na Ultimu se tedy schovám před neformálním týmem. Dobrá. Jenže já nemám schovávání rád, to za prvé.
Co ale bude s mými kamarády a blízkými, hlavně se Su a Dědkem Čuchákem? Co když si neformální tým na nich vyleje zlost, až zjistí, že jsem jim zmizel?
Pravda, rodina Wang-li vycvičila svoji Su do prvotřídní bojovnice a zkušený ninža s minulostí jakou Su měla, je tvrdý oříšek k rozlousknutí.
A Dědek Čuchák?
Je to především kyborg, napůl člověk a napůl android. Také on se dovede o sebe postarat, když jde do tuhého. Často jsem si říkal, že z celé té naší trojice jsem nejslabší já.
Asi to tak bylo.
Ostatně, na útěku jsem já, kdežto Su a Dědek Čuchák zůstali na palebné čáře.
Z těchto trudných myšlenek mě vytrhl pohyb.
Nikdo se neozval „připoutejte se, startujeme“ nebo tak nějak podobně.
Jsme potrestaní a nepohodlí až na hranici utrpení k trestu patří.
Ulevilo se mi. Nemám rád čekání a tento způsob čekání mi připadal mimořádně nešťastný.
Osm láhví s odsouzenci viselo pod břichem ploštice. Stroj se pomaličku zvedal a pak se proplétal mezi podpůrnými sloupy kupole Arkádie, aby se vydal na dlouhou cestu na odvrat. Je to cesta dlouhá pět tisíc kilometrů, takže
ploštice ji může stihnout pod deset hodin. Pohoda.
Brzy se ukázalo, že je to menší pohoda než jsem čekal.
První nepříjemné překvapení nastalo, když ploštice opustila Arkádii, nabrala letovou výšku a vyrazila plnou rychlostí východním směrem k Ultimu. Moje flaška nebyla poslední v řadě, jak jsem si myslel, byla první. Kdyby to byl
vyhlídkový let, mohl bych mluvit o štěstí. Viděl jsem líp než ostatní, samozřejmě s výjimkou toho mukla, který dřepěl ve flašce v sousední řadě a byl taky první na ráně. Jenže tohle byl transport vězňů a u řízení ploštice seděl
nějaký magor nebo sadista a ten se rozhodl, že nám počechrá nervy.
Tu letovou hladinu držel hodně nízko. Opravdu, sakra nízko. Vypadalo to, že si jako melouch zřídil kontrakt a mapuje terén pro nějakou developerskou firmu, nebo tak něco. Stávalo se, že se hnal rovnou na nějaký štít a v poslední
chvíli zvednul stroj tak prudce, že mi vrazil žaludek někam mezi obě patry. Ostatním muklům taky, samozřejmě. A on sám? Asi měl nějaký ten anti-gé oblek.
Kdyby mu to vadilo, určitě by se strojem takhle nezacházel.
Naštěstí mám dobrý žaludek, jinak bych tu láhev zevnitř vykropil jeho obsahem a tím bych si zkazil výhled.
Jistě taky nemáte rádi podívání poblitým oknem.
Užíval si, ten syčák!
Rozhodl jsem se, že se přestanu bát a počkám si, až ho to přestane bavit.
Protože to byl magor a sadista, bral to přes horské hřebeny a vyhýbal se poměrně plochým oblastem moří, takž nás protáhl zubatinou nad severním okrajem Moře plodnosti a namířil na Smythovo moře.
No a tam někde to ruplo.
Slyšel jsem jasný kovový zvuk a cuklo to a od té chvíle moje flaška visela křivě.
Bylo mi jasné, že závěs nepřežije další namáhání, jestli magor bude ve svých prostocvicích pokračovat.
„Nehoda!“ křičel jsem. „Nehoda na palubě! Mechanická porucha!“
Předpokládal jsem, že magorovi už svítí na palubní desce nějaká kontrolka anebo že nějaký ten vnitřní orákl už krákorá zhruba totéž, co jsem povykoval já. Nezdálo se však, že by magor chtěl změnit způsob letu.
„Zaznamenána nehoda,“ ozval se mi nad hlavou plechový hlas. Byl to automat té nejjednodušší konstrukce, s inteligencí přetržené žížaly, jak jsem usoudil. Trvalo mu to minutu, než přišel na to, že se závěs napůl urval.
Nepředpokládal jsem, že odpovídá na moje volání. Byl to však jediný partner pro člověka zataveného do skleněné baňky.
„Nahlaš tu nehodu. Nahlaš ji!“ křičel jsem.
Napadlo mě, že ostatní muklové vidí, co se se mnou děje. Asi mají nosy přilepené na skle. Musí na ně být legrační podívaná.
To ale člověka napadají hovadiny minutu před tím, než spadne ve flašce a rozbije se o srázy Purkyňova kráteru! Tam někde jsme právě byli.
„Analýza dokončena. Porucha lokalizována. Rozsah stabilní. Podmínka – naprostý klid v kabině.“
Potřeboval bych Dědka Čucháka, aby mi tu hatmatilku přeložil do srozumitelného jazyka. Pokusil jsem se o to sám a ani na páté snažení mi nevyšlo nic jiného než to, že se nesmím na svém verpánku ani hnout, jinak se ten závěs urve.
No a v tu chvíli se odněkud vyloupla moucha.
Na Luně není hmyz. Nesmí tam být. Přes všechny řeči ekologistů se všem habitatům podařilo potlačit hmyzí populaci, všechny druhy křídlaté a nohaté bez ohledu na počet nohou od sta po šest a křídla blanitá nebo šupinatá.
Občas se ale odněkud vykula výjimka.
Že se to stane zrovna mě a zrovna tady, to mě věru nenapadlo.
„Je tu moucha,“ hlásil jsem nesmyslně.
Nikdo mě neposlouchal. Ta mašina zadrátovaná do zmrzačeného závěsu určitě neměla slovo moucha ve slovníku.
Najednou jsem ucítil drobné škubnutí a něco mě přimělo podívat se vlevo..
Třetí flaška v sousední řadě visela nakřivo a hned vzápětí sebou škubla její sousedka a visela tak, že se obě láhve vzájemně dotýkaly.
„Ty idiote, vidíš, co jsi udělal!“ řval jsem nesmyslně. „Jeď s náma jako z hnojem, nebo...“
„Míra hluku se blíží limitu,“ konstatoval plechový blbeček nad mou hlavou.
Neřvi tu, nebo slítneš, znamenalo to.
Do toho začala moucha kolem mě kroužit. Byla náramně zvědavá, co jsem zač. Někde jsem slyšel, že mouchy se živí jenom tekutinami. Proto ji zajímaly moje oči. Dělala stále užší kruhy kolem mě a pak mi zkusmo sedla na čelo.
Pomaličku jsem zvedl ruku.
„Pohyb se blíží limitu,“ povykoval plecháč.
Moucha slezla ke kořeni nosu. Opravdu jsme teď pohlíželi jeden na druhého takříkajíc z oka do oka, v poměru jeden ku tisíci.
„Ty bestie,“ oslovil jsem ji tiše. „Vlaštovku na tebe. Víš, co je to taková vlaštovka? Ta musí pochytat za den tolik tvých kamarádek, kolik sama váží. Možná víc. Říkali nám to ve škole, ale já nedával pozor, protože jsem s
Drchalem hrál pod lavicí námořní bitvu.“
Šeptal jsem ty nesmysly, abych nemusel vnímat svoji situaci. Kde je konec Drchalovi, kde je konec vlaštovkám! S mouchou sedím sám v kabině zavěšené na vlásku a veze nás idiot, který to všechno zavinil.
Bude mít průser, až doletíme na Ultimus?
Řeknou mu, tys ale tu mašinu zhyndroval? Strhnou mu prémie? Nebo mu aspoň vynadají?
A co když se některá ta flaška utrhne?
Už samotné nalomení závěsu vyvolalo otřes. Nemělo by. Vždyť ty gravimotory mají zpětnou vazbu a měly by na otřesy reagovat.
No a vida, nereagovaly.
Co se tedy stane, když se flaška utrhne? Dojde k otřesu pod limitem, nebo nad limitem?
Jestli bude nad limitem, spadneme všichni. Bude to takové pěkné flaškové bombardování.
Ještě štěstí, že pod námi není žádný habitat. Tady jsme už těžce na odvratu. Tady bych si zbytečně ťukal za ucho, i kdyby komlink ve flašce fungoval.
Na odvratu. Na temné straně Měsíce. Tak si to tu hodně lidí představuje, dokonce i někteří šutráci si myslí, že odvrácená strana Luny je temná. To je samozřejmě nesmysl, i ten odvrat nastavuje obličej ke Slunci zrovna tak jako
přívrat. Jenom ta Země není odsud vidět a to je důvod, proč tu postavili koncentrák.
Kde leží? To jsem nevěděl.
Poznal jsem kráter Ciolkovskij a hned po něm byl složitý Gagarinův kráter. Snažil jsem se vzpomenout na mapu odvratu a trpce jsem litoval, že tu nemám Dědka, který by mi odříkal, jaký že kráter právě přelétáme. Magor naštěstí
zklidnil let. Buď přišel k rozumu, což se magorům stává zřídka kdy, anebo to prostě byl důsledek toho, že je odvrat méně divoká krajina než přívrat.
Napadlo mě sešpulit rty a mouchu odfouknout.
Napjatě jsem čekal, jestli se plecháč ozve. Moucha sestoupila na nos a viděl jsem ji rozmazaně a dvojitě. Zasáhl ji proud vzduchu. Zastavila se a tvářila se uraženě, ba popuzeně. Byla zvyklá na příjemné bezvětří, ve kterém se jí
dobře létal.
Vyfukoval jsem zbytek vzduchu z plic. Začalo se mi tmít před očima.
Moucha vzlétla.
Nadýchl jsem se a myslím, že se mi vrátil úsměv.
Moucha mi vztekle poletovala nad hlavou. Měl jsem absurdní pocit vítězství. Vyhrál jsem, přemohl jsem tu bestii!
Euforie opadla tak rychle, jako přišla.
Vítězství nad mouchou, Kubo, kam ses to dostal?
Nechal ses zavařit do flašky, lifrujou tě do úkrytu na odvratu, vystavili tě na milost a nemilost nějakému idiotovi u řízení ploštice a nakonec tu svedeš boj na život a na smrt s mouchou?
Je tohle život, o který stojíš?
Žil jsem sakra dlouho a mockrát jsem myslel na to, jak ten život skončí. Je to vcelku jedno, kdy to bude. Všechno ostatní půjde dál a odchodu jednoho Kuby Nedomého si všimne pár lidí kolem něho, Su, Dědek, Mantella a pár
kamarádů...
Sakra, proč by to nemělo být hned?
A byla zase tady, ta euforie, ta zvrhlá radost z objevu, že si nenechám dělat na hlavu.
Moucha se vracela v táhlém oblouku, když jsem vystřelil oběma rukama a splácnul ji mezi dlaně. Ať se ta flaška třeba urve. Zdechnu tady, ale nenechám si doslova srát na hlavu nějakou mouchou.
Teď tro křupne, chvilku poletím, pak to bude hodně nepříjemné, ale jenom krátce. No a bude po všem, po Kubovi Nedomém a Mantellovi skoční hra na schovávanou.
Baňka se zakymácela, ale nic nekřuplo. Jen ten plecháč vřeštěl „Nadlimitní otřes!“
Vřeštěl, jenže se nic neurvalo a flaška nespadla.
Pomalu jsem dal ruce od sebe dlaněmi nahoru, abych si prohlédl rozdrcené tělo poraženého nepřítele.
Dlaně byly prázdné.
Rozhlížel jsem se kolem sebe. Moucha zmizela. Vstal jsem a pomalu přešel ke skleněné stěně.
„Nadlimitní otřes! Nadlimitní otřes!“ povykoval plecháč.
Usmál jsem se. Že jsem jim ale málem naletěl! Seděl bych tu vyjevený na verpánku a šilhal si na nos.
„Jdi se bodnout,“ doporučil jsem mu. „Všichni se jděte bodnout. Už vidíte, koho vezete. Ano, já jsem Pan Problém. Vždycky jsem byl a dá se čekat, že jím zůstanu.“
To jsou ale syčáci!
Cestou na Ultimus si nás chtěli prověřit. Něco jako psychotest. Copak je to asi za ptáčka, kterého jsme si tu zatavili do flašky? No tak mu pěkně nasimulujeme havarijní situaci.
Jakpak se asi zachovali muklové v ostatních flaškách? Kdo rozhodl, kterou z nich jakoby nakřiví? Možná, že některý ten mukl už byl jasný a nepotřebovali ho prověřovat. No a pak tam byly tvrdší oříšky. Jestlipak se někdy dovím, jak
zkoušky dopadly v sousedních kabinách?
Cítil jsem, že mi v žilách koluje krev rozšuměná jako šampaňské.
Plecháč přestal povykovat, někdo ho vypnul. Chvála bohu, byl jsem zase sám a to mi vždycky vyhovovalo.
Díval jsem se dolů. Ano, ta tmavá oblast, to bylo Moře důmyslu, na jeho severu kráter Thomson, dole Obručev. K němu jsme zřejmě směřovali.
Vyhlížel jsem kupoli a přistávací zařízení, nějaké stavby, silniční síť. Co jiného ten kriminál může být, než habitat v malém?
Nic takového jsem neviděl.
Možná, že to bude jen nějaké mezipřistání, napadlo mě.
Ploštice zakroužila a klesala.
Už jsme byli hodně nízko, když jsem spatřil kráter.
Tedy, aby mi bylo rozuměno, uprostřed toho, čemu se trochu legračně říká kráter, vězel obrovský kruhový otvor vroubený naváděcími světly. Kolem něho teď ploštice kroužila. Záře světel se odrážela od skleněných stěn kabin. Pak
ploštice zůstala viset nad středem otvoru a po chvilce váhání začala klesat, zvolna a důstojně, bez sebemenšího zachvění.
Uměl to dobře, ten syčák u řízení.
Kdybych měl příležitost ho potkat, nevěděl bych, jestli mu mám podat ruku nebo vlepit facku. Zasloužil by oboje.
2.
„Výborně! Gratuluji! Skvělý výkon!“
Bylo vidět, že jsem Julii Schieberové udělal opravdu radost. Velitelka vězeňského komplexu Ultimus byla příjemná dáma středního věku, jakou byste čekali na manažerském postu některého z nočních klubů v Alhambře. Co jí příroda
nenadělila na výšce, přidala si ona sama na šířce, ale s citem a vkusem. Nebyla tedy tlustá, dalo se o ní říct, že je plnoštíhlá. Slušely by jí oranžové šaty se žlutými kytkami. Samozřejmě, v jejím postavení musela nosit kalhoty s
lampasem a tmavomodrou blůzu vojenského střihu. Stříbrné odznaky prozrazovaly, že má odbornost v medicíně a to zamotané, co bylo na límci, byl zřejmě odznak právní služby. To, že byla odborník v penologii a psychologii na sebe
neprozrazovala, to měla uvnitř své hlavy, pokryté hustým kudrnatým porostem, zřejmě nezvladatelným pomocí méně výkonného nástroje, než je autogen.
Přesně nevím, jak jsem se dostal do její pracovny.
Ploštice přistála v naprosté tmě. Slyšel jsem kolem sebe uši drásající zvuky. Usoudil jsem, že vysokorychlostní kotouče řežou moji flašku na kusy. První, na co jsem si vzpomněl, byl komlink. Jsem z flašky venku, třeba se mi
podaří spojit se s Dědkem. Na ťukání komlink nereagoval. Byl jsem sám.
Zvedlo se cosi jako vítr a ten proud mě hnal kupředu, pak jsem do něčeho vklopýtal, to něco klesalo a smýkalo se na stranu a zase ten vzdušný proud a pak se rozsvítilo světlo a byl jsem v předsíni, do níž vedlo několik dveří a
jedny z nich se otevřely a v nich stanula ta sympatická paní Schieberová.
„Pan Nedomý! Tak konečně! Pojďte dál! Musíte být utrmácený po té cestě.“
Popadla mě za rameno a táhla dovnitř. Představila se mi jako Julie Schreiberová a sdělila mi sladké tajemství, že tomu podniku šéfuje. Byla cítit příjemnou svěží kolínskou. V prstech měla překvapivě velkou sílu. Potlačila mě na
křesílko z červeného plastu a na skleněný stolek postavila sklenici s oranžádou. S velkou radostí jsem se napil.
Nezačíná to špatně, napadlo mě.
Schieberová s mateřsky shovívavým úsměvem sledovala, jak pěkně bumbám, počkala, až sklenici odložím a vrátila se na své stanoviště za velikánským černým psacím stolem s aktivní deskou.
„Všechno vím,“ spustila. „Pan Mantella mě o všem informoval. Je to klasická situace. Jste něco jako korunní svědek, kterého je třeba ukrýt až do zahájení procesu.“
„Tak asi,“ řekl jsem. „Jenomže moc toho nevím a jako svědek jsem tím pádem houbelec platný.“
„Skromný pan Nedomý! Pane Nedomý, víte, že jste prošel velmi těžkou psychologickou zkouškou?“
„Myslíte tu jakoby mouchu.“
„Je to zkouška osobní integrity. Zajímavá věc. Většina lidí se nechá obletovat a neodváží se pohnout prstem. No a pak je tu menšina. Ta se dělí na dva druhy. Na mouchu zaútočí ti nejtěžší zločinci, jak se prokázalo. To jsou
bezohlední lidé, schopní jít za svým cílem i za cenu vlastního zničení. Riskují cokoli a když jim to vyjde, dosáhnou toho, čeho si zamanuli. Pak je tu druhá skupina, a to jste vy, Jakube. Mohu vám tak říkat?“
„Poslužte si,“ zabručel jsem. Zasmála se tomu.
„Jen žádné důvěrnosti, viďte? Vždy svůj, já to chápou a respektuji. Výsledek experimentu vysvětluje, jak jste se ocitl tam, kde jste se ocitl.“
„V base?“
„Mezi mlýnskými kameny. Teror proti teroru, to je špatná věc, možná ta nejhorší skvrna, jaká leží na naší době. Budeme se jednou zodpovídat našim dětem, proč jsme to mohli dopustit.“
„Nemám děti,“ připomněl jsem.
„Myslím to obrazně. Neformální tým! Společenství lidí, kteří spojili důmysl a vynalézavost ke špatné věci, k teroristickým útokům vůči Zemi.“
„Vůči teroristům na Zemi,“ upřesnil jsem.
„Je to vyhánění čerta ďáblem,“ řekla přísně. „Nepřípustné počínání. Člověk se liší od zvířat v mnoha ohledech. Vytváří strukturovaná společenství, organizovaná podle formálního řádu. Tím se lidská skupina liší od hejna opic!“
„A když jsou ta formální pravidla špatná?“
„Existují jiná formální pravidla, jak je měnit a opravovat. Tahle metoda se vyvíjela stovky let, než dospěla do stavu, kterému říkáme demokracie. Ale Jakube, nejste tu proto, abych vám dělala přednášku o základech politické vědy.
Ráda bych s vámi probrala vaši situaci. Nejste vězeň. Těch tu je, jak vám asi kolega Mantella řekl, dvanáct set.“
Přikývl jsem. Tohle číslo jsem opravdu od Mantelly znal.
„Jsou to lidé nejrůznějších charakterů a typů, jako v každé věznici. Vytvořili si jakousi samosprávu...“
„Jako v každé věznici.“
Usmála se a přikývla.
„Jejich hlavou je jistý Bizon. Na občanském jménu nesejde. Dvoumetrový chlap,vypadá jako neandrtálec, zato inteligenci má na univerzitní úrovni. Jistě se s ním brzy setkáte.“
„Myslel jsem, že se vězňové mezi sebou nestýkají.“
„Bizon není ledajaký vězeň. Má statut psychologického poradce, aby se mohl pohybovat po celém komplexu. Pomáhá nám udržovat pořádek.“
„Jsou tu problémy?“
„Jako v každém vězení, pane Nedomý. Také Bizon má své nepřátele. Vznikají tu aliance, spřádají se pikle, je to tady svět sám pro sebe. Bohužel se do něho nepříjemně míchají i někteří naši zaměstnanci.“
„Dozorci?“
„Říkáme jim opatrovníci, v žargonu našich chovanců jsou to oteckové.“
„Čím se vězňové zabývají?“
„Jak jste si všiml, Ultimus je důlní komplex.“
„Ano, viděl jsem že nemá nic nad zemí. Ale kolem každého dolu je hromada všelijakých staveb a stavbiček a hlavně hlušina...“
Usmála se.
„Vím, že jste býval havířem. Máte to v materiálech,“ pravila a pohladila desku svého stolu. „Toto je ale důl zvláštního typu. Pracuje, abych tak řekla, bez hlušiny.“
„To není možné,“ usmál jsem se. Neuhnula očima.
„Slyšel jste o plastizaci horniny?“
„Ano. Prý je to nesmysl.“
„Není. Tady na Ultimu horninu úspěšně měníme ve studenou polotekutou hmotu. Luna skrývá nejedno tajemství, jak dobře víte, a její hlubiny zdaleka nejsou podrobně prozkoumané. Nacházíme tu varianty minerálů, které jsou v jiných
oblastech neznámé. Ano, máme tu agregát studené fúze, takže energeticky jsme nezávislí. Metodou plastizace razíme v nitru Luny štoly.“
„Tak,“ řekl jsem.
Oni razí štoly... Kdybych tu měl Dědka! Ten by do mého komlinku nahrnul všechny informace o plastizaci a důlních komplexech. Komlink ale mlčel. Ani zašumění se v něm neozvalo. Chápu, co jsou štoly. Bez nich bychom se nedostali k
materiálům, které chceme získat. Jenže jak se zdálo, tady se nic netěží. Copak ti lidé razí štoly jen proto, aby něco dělali?
Slyšel jsem, že kdysi ve dvacátém století existovaly koncentráky, ve kterých vězňové stáli s lopatami v rukou v kruhu a přesouvali písek, pořád dokola, až do vyčerpání. Nakonec se zhroutili a pak je zabili.
Tahle paní vězeňská šéfová nevypadala na to, že by nařídila něco podobného.
„Magnetické pole,“ řekla spiklenecky.
„Co je s ním?“
„Luna ho nemá.“
„To je všeobecně známo.“
„Jenže ho mít může a bude. Pan Mantella vás doporučil jako důvěryhodnou osobu. Vám to tedy můžu říct. Ultimus pracuje jako samostatná hospodářská jednotka. Správě habitatů je jedno, čím se vězňové zabývají. Hlavně, že je od nich
pokoj, nepobíhají po koridorech a neškodí lidem. Nechte je pracovat! Takže oni pracují. Realizují největší projekt, od zahájení stavby translunárních dálnic. Vytvářejí infrastrukturu pro magnetické pole.“
Páni, chtělo se mi říct.
„Páni,“ řekl jsem.
Snažil jsem se, aby to bylo od srdce.
To co mi řekla, to byla skutečně bomba. Jenže, proč mi to říká? Tohle určitě nebylo nic, o čem by stála, aby se roztrubovalo po nárožích. Dejme tomu, že jsem ji zaujal tím, že jsem se nepodělal a že jsem nepřistál obalený hnědým
prádlem přilepený k sedačce, s očima na vrch hlavy, mokrý studeným potem hrůzy. To byl smysl „hry s mouchou“. Jenže tahle ženská by mě tím spíš měla mít za nebezpečného. Místo toho mi s očima dokořán otevřenými vykdákala tajné
poslání Ultimu.
„Překvapen? Chápu. Nesmí se o tom mluvit a spoléhám na vaši diskrétnost.“
„Ano, ano,“ řekl jsem upřímným tónem, jakým bych tvrdil, že k obědu jím nejraději lilek.
„Technologie plastizace horniny má mnoho nepřátel. Také projekt zřízení magnetického pole Luny nemá všude podporu. Fundamentalisté tvrdí, že je to porušení přírodní podstaty Luny a že je to první krok k terraformingu, který
považují za hrozbu lunárnímu životnímu prostředí.“
„Zřízení pozemských podmínek na Luně?“
„Ovšem,“ řekla, usmívajíc se. „Nejdříve magnetické pole. Poté bude možno uměle zvýšit gravitaci. Magnetické pole plus vyšší gravitace rovná se co?“
Tleskla jako diblík.
„Umělá atmosféra! Budeme moci zrušit habitaty, zbourat ty legrační kupole. Osejeme trávníky a budeme běhat bosky po zeleném pažitu.“
Budeme běhat a provolávat slávu muklům, kteří se o to všechno zasloužili. Ti jsou zalezlí ve štolách a pohání je nějaký Bizon a tahle Schieberová ho za to poplácává po ramenou.
„Úžasné,“ pokýval jsem hlavou a tvářil jsem se tak přesvědčeně, že by pan učitel při pohledu na mne sklapnul třídnici a odešel.
Už mi bylo jasné, že mě Mantella poslal do pěkného svinčíku.
Já ho jednou budu muset roztrhnout jako hada. Je mi jasné, že se tu děje nějaká levota. On mě sem poslal, aby mě ulil před mými nepřáteli? Dobře věděl, že se dovedu spolu se Su a Dědkem Čuchákem celkem spolehlivě ochránit sám. On
mě sem poslal jako veš do kožichu. Schieberová si myslí, že jsem něco jako agent. Věří, že mě Mantella dal instrukce.
Copak by ji napadlo, že je to tak strašný parchant, aby mě poslal do jámy lvové zataveného ve flašce, abych si tu s celou partou gaunerů poradil dočista sám?
„Chtěla jsem vám sdělit, co se tady děje, abyste měl motivaci. Ano, chráníme společnost před asociálními živly. Ultimus je něco jako filtr, chápete? Zachycuje špínu. Zmocní se jí a nepustí. Jenže to by bylo málo k tomu, abychom
našli uspokojení z práce. Je třeba mít cíl. Terraforming! Zelená Luna! Nepřipadá vám to úžasné?“
„Jistě, ano, připadá,“ přikyvoval jsem.
Jen je mi divné, že se taková velkolepá věc dělá tajně. Nikdo o ní neví. O terraformingu Luny se samozřejmě mluvilo dávno před tím, než se lidé na Luně usadili. Každou chvíli propukne horečka kolem nějakého ozeleňovacího procesu.
Každá nová administrativa ujišťuje obyvatele habitatu, že se „ještě tato generace“ dočká pohledu na modré nebe. Však také ne nadarmo se tady neříká „až naprší a uschne“, ale „až bude modré nebe“. Všechno to ale jsou řeči a
projekty a vždycky je kolem toho debata nebo dokonce vřava.
Tady se na tom už pracuje a dělají to lidé, kteří jsou považovaní za špínu uchycenou ve filtru.
Zvláštní věc.
Poprvé mě napadlo, že mě Mantella poslal do vosího hnízda vychytat nějakou mimořádně hnusnou sviňárnu. Jakmile stát musí něco podnikat rukama lidí, kteří to nedělají dobrovolně, nemůže jít o dobrou věc.
„Vypadá to, že máte starosti,“ řekla Schieberová a trochu se zasmušila.
„Starosti? Já? Vůbec ne. Nebo trochu, jako člověk, který je první den ve vězení.“
To ji rozesmálo.
„Ale milý pane Nedomý! Vždyť vy nejste ve vězení. Víte to moc dobře. Jste tu jako v sanatoriu. Na odpočinku. Vím vše od kolegy Mantelly. Pověděl mi, co jste zažil na Zemi. Muselo to být hrozné. Jsem psycholog a věřte, že mám o vás
větší starosti než vy. Traumatizující zážitky mohou zanechat trvalé následky a ty se pak projeví teprve po nějaké době. Nebojte se. Vy přece nejste vězeň. Budete se účastnit projektu ve skupině vedoucích pracovníků. Mám svůj štáb
a vy se stanete jedním z nás. Stanete? To je špatně použité slovo. Vy jím už jste.
Přešla ke mně a já poslušně vstal, když ke mně dorazila. Hlavou mi sahala někam doprostředka hrudi. Vztáhla ruku a popleskala mě po rameni.
„Vítej na palubě, námořníku.“
„Děkuju uctivě,“ zabručel jsem.
Vrátila se ke svému stolu a pohladila jeho desku.
Něco se stalo. Za uchem mi cosi zašumělo.
Že by se ozval Dědek Čuchák?
Doufal jsem, že na mě ta radost není moc čitelná, mohlo by jí vrtat hlavou, co mě tak rozveselilo.
Zatěkal jsem očima po kanceláři. Pohled mi utkvěl na nárysu čehosi, co vypadalo jako značka nekonečna, anebo mapa planety, dvou pokoulí. No ovšem, to je řez Lunou, zřejmě jakýsi nárys a bokorys. Červené čáry znamenají štoly.
Dostali se sakramentsky daleko, jak jsem zaznamenal.
„To je tak trochu tajné,“ poznamenala, když si všimla, kam se dívám. „Před vámi ovšem žádná tajemství nemám. Někteří lidé by ale za to prodali matku, aby tenhle plán viděli.“
Pak se věnovala desce stolu. Z černé plochy vyvstal obličej nějakého muže.
„Můžete sem přijít, pane Dittrichu?“
„Jistě, paní,“ řekl ten muž.
Byl tu okamžitě. Snad stál celou dobu za dveřmi.
„To je můj tajemník pan Dittrich. Pan Jakub Nedomý, náš nový spolupracovník.“
„Těší mě,“ podával mi ruku.
„Taky mě těší,“ zalhal jsem.
Hubeňour s šedýma očima, vroubenýma hnědou hadí kůží. Odhadl jsem, že má skládací páteř, jako byly dřevěné tesařské metry tam nahoře na Zemi. Budil dojem, že je pořád připravený někam skočit, vždycky nakřivo.
„Pan Nedomý bude pracovat v oddělení psychokontroly. Má zkušenost z důlní praxe a věřím, že ji u nás využije.“
„To určitě,“ řekl pan Dittrich. „Co jste dělal v dole? Geolog? Technolog? Plánovač?“
„Razič na čelbě,“ odpověděl jsem.
„Chápu,“ řekl a zatáhl své hnědé klapky přes bezbarvé oči. „Razič na čelbě. No, tuhle profesi u nás nemáme. Ražené tunely, to bychom se daleko nedostali.“
„Přesně tak!“ volala od svého stolu paní Schieberová. „Chceme, aby z našich úspěchů měla užitek ještě současná generace obyvatel Luny. Pane Dittrichu, zaveďte pana Nedomého do obytné sekce, ať se zabydlí a udělá si pohodlí.
Dohodněte se spolu, kdy se panu Nedomému bude hodit, abyste ho uvedl do zaměstnání. Třeba až zítra. Měl by si odpočinout.“
„Jste moc laskavá, paní Schieberová.“
„Jste sympatický a mám radost, že obohatíte tým. Jsou tu samí skvělí lidé a máme teď o jednoho navíc. Hodně štěstí, pane Nedomý. Kdybyste něco potřeboval, neváhejte a obraťte se na mě. Moje dveře jsou pro vás kdykoli otevřené.
Říkám to i vám, pane Dittrichu. Pro pana Nedomého si vždycky najdu skulinku v programu.“
„Chápu a rozumím,“ přikývl Dittrich.
Ukláněli jsme se jeden druhému tak horlivě, že kdyby na nás napojili dynamo, získanou elektřinou bychom roztočili malou vrtulku.
Potom mi Dittrich pokynul a vyšli jsme na chodbu. Dittrich mi ukázal na jedny dveře. Pochopil jsem, že je to zdviž. Přiložil ruku na senzor. Ozvalo se temné hučení. Kabina přijížděla odkudsi z hlubiny.
V kapse mu zabzučelo.
„Prominete?“ zeptal se.
„Jistě,“ odpověděl jsem. V komlinku mi taky zabzučelo.
Dittrich se otočil zády a odešel ode mne na několik kroků.
„Je to čmuchal,“ uslyšel jsem v komlinku Schieberovou. Rozbušilo se mi srdce. Mám komlink napíchnutý na jejich komunikační síť!
Zatracený Mantella... Poslal mě do vosího hnízda, aniž se mě na něco zeptal. Nechal naladit můj komlink na jejich frekvenci.
Jak to mohl udělat?
Musel to zařídit přes Dědka Čucháka, napadlo mě. Jinak to nebylo možné. Komlink mezi Dědkem a mnou zřídil doktor Kurz, náš dvorní lékař či spíš údržbář a opravář. Jestli se nemýlím a je to opravdu tak, do vosího hnízda mě Mantella
strčil s Dědkovou pomocí.
A Dědek mi nic neřekl.
No počkej, ty pacholku stará, až se z toho dostanu, já ti ukážu...
Na vymýšlení pomsty bylo dost času. Teď jsem musel poslouchat, co ti dva na mě šijou.
„Rozumím,“ slyšel jsem Dittricha.
„Zařiď to, Isidore. Jako obvykle.“
„Spolehni se, Evo.“
„Osmnáctka by byla vhodná.“
„Po něčem se poohlédnu,“ řekl Dittrich. „Dám vědět.“
„Nejpozději zítra.“
„To je samozřejmé.“
Přerušil hovor, obrátil se ke mně a usmál se. Zřejmě se mi podařilo tvářit se dostatečně tupě.
„Omlouvám se, byl to služební hovor. To víte, jsme tu v jednom kole. Mnoho úkolů. Cíle jsou grandiózní, ale to přece už víte.“
Nejbližší grandiózní cíl pro tohohle skrčka byl jasný: zabít mě.
3.
Zavedl mě do velmi příjemného apartmá. Ve srovnání s mou norou nad starožitnickým krámkem v Arkádii to byl skutečný luxus. Ložnice sousedila s obývacím pokojem, který plynule navazoval na kuchyňku. Vedle byla koupelna. V
zasouvacích skříních jsem našel oblečení, svrchní oděvy i prádlo. Dokonce jsem tu objevil i bílé košile a společenský oblek.
„Vedeme tu život na vysoké úrovni,“ vysvětloval Dittrich. „Jsme tu na odvratu a sám ten fakt působí depresivně. Brzy si všimnete, že nikde nejsou obrazy Země. Dřív tu snad tu a tam visely, ale ukázalo se, že ta náhražka dělá víc
škody než užitku. Lidé si uvědomovali, že je to jen obraz a že skutečnou Zemi odsud nikdy neuvidí.“
„Zvláštní,“ poznamenal jsem. „V habitatu na přívratu taky nemáte vyhlídku na Plesnivku a vidíte ji jen na obrazovkách.“
„Jenže máte pocit, že kdybyste chtěl, navlékl byste si hermáky a šel na výlet a mohl byste se na ni podívat. Jwe tam nad vámi, ustavičně! Tady na výletě uvidíte nad sebou jen ty strašné hvězdy. Nikdy Zemi.“
„O tom jsem nepřemýšlel.“
„Nemusel jste. Když něco máte, připadá vám to tak přirozené, že tomu nevěnujete pozornost. Takže, pane Nedomý, přeji vám, abyste se cítil jako doma. Zábavní centrum obsluhovat umíte. Asi se budete chtít osprchovat po té dlouhé
nepříjemné cestě. Muselo to být stresující. Slyšel jsem, že jste obstál ve zkoušce s mouchou.“
„Nechápu, proč jsem ji musel postoupit.“
„Oficiálně jste vedený jako vězeň a personál nižší třídy vás jako takového vede. Je to pro vaši bezpečnost. Paní ředitelka mě informovala o zvláštních okolnostech vašeho pobytu tady. Bezpečnost je nás první cíl, pokud jde o vás. A
samozřejmě pohodlí.“
Ty zmetku, pomyslel jsem si. Však na tebe taky dojde.
Pomyšlení na sprchu mi zvedlo náladu. Až se vysprchuju, pustím se do toho. Bude to rvačka. Bál jsem se, že mě tu Mantella nechá tři neděle hnít. Jenže ono to zřejmě půjde rychle. To, že jsem napojený na komunikaci té party, mi
dává obrovskou výhodu. Zametu s nimi a vrátím se do Arkádie, to je moje perspektiva.
Rvačka, to se snadno řekne. Jsem sakra na odvratu a mám holé ruce. Musím si všechno pořádně promyslet.
Zmetek ne a ne vypadnout.
„Nechám vás o samotě,“ breptal. „Tam na stole leží vaše sono. Až si odpočinete, zavolejte mi. Stačí říct Dittrich a budete spojený. Funguje to po celé struktuře našeho úlu.“
„Úlu?“
„Tak říkáme podzemnímu komplexu,“ pokrčil Dittrich rameny. „Dobře to vyjadřuje smysl našeho počínání. Pilná společná práce ve prospěch celku, tím zde žijeme.“
„Úl,“ opakoval jsem. Od vosího hnízda nemá daleko. Moc jsem se nemýlil.
Dittrich přešlápl z nohy na nohu.
„Copak?“
„Můžu se na něco zeptat?“
„Vy jste opravdu... plácl tu mouchu?“
„No a co z toho?“
„Víte, pane Nedomý, ono se to nestává často. Plácnout mouchu...“ nevěřícně vrtěl hlavou. „Nedovedu si to představit, že to někdo dokáže.“
„Myslím, že vám nic podobného nehrozí. Vás do flašky nezavřou. Jste úctyhodný muž.“
„Ano, jistě,“ řekl a bylo jasné, že by ho něco napadlo, jenom kdybych před něj nastrčil půldruhametrový plakát s nápisem IRONYJE. „Stává se to, ale ne moc často.“
„Paní šéfová říkala něco v tom smyslu.“
Bylo to divné. Co měl ten skrček za lubem?
„Víte, ona ta naše paní šéfová...“
Pokusil jsem se vrazit háček do chlupaté deky.
„Co je s ní? Tak ven s tím, Isidore.“
Hergot, tak tohle jsem neměl.
Zpozorněl.
„Vy znáte moje jméno?“
„Paní šéfová se zmínila.“
Pomaličku přede mnou ustupoval.
„Vy tedy...“
Nadával jsem si za tu neopatrnost. Jsem v pasti, bez ohledu na to, jestli je to úl nebo vosí hnízdo. Chtějí mě zlikvidovat na nějaké osmnáctce. Snad mám nějakou naději, že vyváznu, i když jsem si nedovedl představit, jak by se to
mohlo stát. Od nejbližšího habitatu mě dělilo bratru pěti tisíc kilometrů letu vzduchoprázdnem. Nebo chůze? Nemám rád pěší výlety od té doby, kdy mě jeden takový usilovný pochod málem stál kejhák.
„Rád bych vás ujistil...“ Zakroutil hlavou. „Já věděl, že jednou...“
„Tak sakra Isidore, nekruťte se tu jako nějaká slečna.“
Co, že jednou?
Teď mi to seplo.
Myslí si, že jsem policajt a z toho, že znám jeho křestní jméno, usoudil, že vím všechno. Toho se určitý typ bojí nejvíc, že všechno praskne.
Usmál se.
„Já v tom nejedu.“
„To rád slyším. Tak povídejte, Isidore.“
„To ona je za všechno zodpovědná. Vymyslela to. Já jenom, chápete, jsem její podřízený. Podle kázeňského řádu...“
Měl jsem světlou chvilku. Proč jinak by mluvil o kázeňském řádu, kdyby nebyl taky mukl? Vězeň přidělený ke kancelářské službě. Jak bych teď potřeboval Dědka Čucháka! S jeho schopností analyzovat mikrostahy mimických svalů... Dědek
skoro dovede číst myšlenky, někdy si myslím, že to umí na sto procent.
„Podívejte se, Isidore, s paní Schieberovou Luna nestojí a nepadá. Vy řádně odpykáváte svůj trest. Jste vůči ní v podřízeném postavení. Ona vám může nařídit prakticky cokoli a jako potrestaný jste plně v její moci.“
„Jsem rád, že to tak vnímáte, pane!“
„Takže se uklidněte a pěkně vyklopte, co jste mi chtěl říct.“
„Šidí na dávkách,“ vydechl. „Ale já musel.“
Dokázal jsem zabít mouchu a musel jsem se přinutit, abych se nesmál. Ten druhý úkol byl těžší.
„Ano, je to vážná věc.“
„Takže to prasklo.“
„Proto jsem tady, Isidore. Inspekce na místě.“
„Ona tuší,“ řekl mi tajemně.
„Jak to myslíš?“
„Tuší, že jste policista. Slyšel jsem ji mluvit s nějakým Mantovanim...“
„Mantellou.“
„Ano, to je to jméno. Mluvila s nějakým Mantellou. Od té doby byla nějaká divná, jak se mi zdálo Teď je to jasné, proč nebyla ve své kůži.“
„Jednou to přijít muselo. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu...“
„Víte, já vás mám odvést na osmnáctku.“
„Tak?“ povytáhl jsem obočí.
„Magorárna.“
„Něco jako marodka?“
To mi znělo povědomě. Taky jsem jeden čas pracoval v nemocnici a tam jsem potkal doktora Kurze, zběhlého medika, na kterého se hodí přízvisko „šílený lékař“.
„Tady je málo lidí, kteří to mají v hlavě v pořádku, pane Nedomý. Odvrácená strana Měsíce... o působí na psychiku. Já mám v cele projekci Země dvakrát dva metry a propláču před ní celé hodiny.“
Proto máš oči jako ještěrka, pitomče, napadlo mě.
„Někteří zešílí dočista. No a ty je třeba zavřít na osmnáctku. Některé tam odvedou rovnou z baňky.“
„Z baňky?“
„Z transportu. Víte, jsou to ti, kteří se zbláznili cestou sem. Nevydrželi ten stres, když se jim v baňce objevila moucha.“
„Ovšem Schieberová je dál vede v běžné evidenci a fasuje na ně dávky. Účetně, ne fyzicky. Všichni mají podíl,“ dal jsem najevo, jak bystře dovedu přemýšlet.
„Je to tak, pane Nedomý. Já v tom nejedu. Jsem potrestaný... však víte za co.“
„Mám pochopení,“ ujistil jsem ho.
Rozzářil se.
„Opravdu?“
„Naprosté pochopení.“
„To jsem rád. Většina lidí cítí odpor k chlapovi, který si rád hraje s kuřátky.“
Tak na tohle jsem nepotřeboval Dědka Čucháka, aby svými mikrometry vyšpekuloval, co tím ten chlap myslí. Kuřátka. On je to przňolín, pedofil, jestli někoho nesnáším, tak tyhle typy!
Pátravě na mě pohlédl.
„Že by...taky?“
Já ho snad budu muset praštit!
„Ne. Jsem odporně standardní typ.“
„Tak dobrá,“ řekl zklamaně. „Já tedy půjdu. Jenom jsem vás chtěl varovat. Buďte připravený na nejhorší. Ta osmnáctka je opravdu zlé oddělení.“
„Nemějte obavy,“ řekl jsem a strkal jsem ho ke dveřím, jen gestem, ne dotykem. Bylo by mi protivné se toho člověka dotknout. „Tak zítra v osm.“
„Dobrá, v osm,“ řekl a k mé úlevě vypadl.
Pak jsem vlezl do sprchy a čerpal tam novou energii.
Zítra samozřejmě do žádné osmnáctky s Isidorem nepůjdu. Vždyť já tu svoji prácičku pro Mantellu mám hotovou. Kdybych byl detektivem jeho oddělení, řekl bych si o mimořádnou prémii. Vždyť já vyřešil případ... za jak dlouho? Za
deset minut?
Jsem superdetektiv, prvotřídní očko. Já se teď najím a možná trochu prospím a pak půjdu a celou tu Schreiberovou si podám.
„Aby bylo jasno, paní Schreiberová,“ řeknu jí, „jsem agent se zvláštním posláním. Vaše soukromé kšefty se provalily. Mantella o nich ví. Nepokoušejte se o nic, jenom si zhoršíte pozici. Za krácení dávek vám hlavu neutrhnou, za
ublížení celolunárnímu agentovi si vás namažou na chleba. Pěkně si to rozmyslete. Teď mě s ním spojte. Řeknu mu, že jste ochotná spolupracovat a to bude polehčující okolnost.“
Baba bude poulit očka a rozsype se. Ano, tak to bude a začal jsem se na to těšit. Do toho přijde ten prasák Isidor a zábava se znásobí.
Jestli mě Mantella tahal na odvrat kvůli takové pitomosti, opravdu mrhal mým superdetektivním talentem. Vymyslel to chytře. Počítal s mým komlinkem a nechal ho naladit na zdejší frekvenci.
Nechal? Musel to udělat doktor Kurz.
Já si ho podám, až se za čtrnáct dní vrátím.
Co, za čtrnáct dní. Možná už zítra budu doma.
S tímto pomyšlením jsem ulehal jen tak ve slipech a tílku na kavalec a zavřel jsem oči, abych se před roztomilým pohovorem s paní Schrieverovou posílil.
4.
Zdálo se mi, že jsem spadl přes palubu nějaké velké lodě do moře a tam mě popadla ryba a žmoulala mě, nestačila mě spolknout, já se probudil a měl jsem přes pusu lepicí pásku a držely mě něčí ruce a už mě ty ruce stavěly na nohy
a rvaly mě někam dozadu. Pokoušel jsem se vzepřít, někoho jsem nakopl, ale nevěřili byste, jak rychle dovede člověka zklidnit rána pěsti vedená na kořen nosu. Trochu se mi motala hlava. Uvědomoval jsem si, že mě vtahují do
průchodu, který se otevřel vedle dveří na záchod. Stačil jsem zahlédnout chlapíka v oranžovém vězeňském, jak stele lůžko. Přišlo mi to legrační i v tom postavení či položení, v jakém jsem byl. Ale hned na to mi došlo, že tahle
nečekaná návštěva chce zahladit stopy a ráda by vyvolala dojem, že jsem si někam vyšel na špacír.
Kolem nás byl tuhý vzduch nepoužívané štoly, ta směs pachu potu a prachu a mazadel, znal jsem to z doby, kdy jsem sám byl havířem. Svítili si silnými svítilnami a já mohl ocenit, jak hladké jsou stěny té štoly. To za našich časů
nebývalo. Používali jsme rychlořezné vrtáky v razicích štítech, ty taky uměly docela čisté řezy, ovšem to nebylo nic proti hladkosti těchhle stěn. Je to podle všeho výsledek té plastizace horniny, jak o tom mluvila Schieberová.
Štola se lomila prudce dolů a část cesty jsme se klouzali. Už mě pustili, nebylo třeba mě držet, protože mě dolů táhla gravitace. Těžko odhadnout, jak dlouho to trvalo a jakou cestu jsme urazili. Štola ústila do chodby, která měla
stěny i strop prošpikovaný děrami podobnými jako byla ta, z níž jsme vypadlo.
Tak co to je, sakra? Úl nebo mraveniště?
Chlapi byli čtyři, drsné typy, jaké jsem znal z dolu. Ani jeden nebyl v base kvůli holčičkám, na to bych dal ruku do ohně.
„Půjdeš sám, nebo ti máme pomoct?“ oslovil mě docela přátelsky chlápek s čelem tak nízkým, že mu vlasy srůstaly s obočím.
Nebo skoro tak.
„Dobrý. Jsem chápavej,“ řekl jsem. „Půjdu po svých.“
„Tak fajn,“ schválil troglodyt mi rozhodnutí. „Rozumný lidi tady najdou uplatnění.“
Tady už se dýchalo líp. Pod stropem byly připevněné plastové trubice se vzduchotechnikou, z modrých funěl čerstvý vzduch, ty žluté odsávaly ten vydýchaný, přesně jako na Českopolské. Připadal jsem si najednou v jiném čase a na
jiném místě, bože můj, já přišel na Lunu před padesáti lety, je to vůbec možné? A v dolech se to nezměnilo. Proč by taky mělo? Díra v hornině, nic jiného důl není, nebyl a nebude. Jen prostředky jak tu díru kutat, se časem mění.
Takže plastizace horniny.
Proto si můžou dovolit takové žertíky, jako je důlní odbočka ke mně na hajzl.
Po několika desítkách metrů se atmosféra začala měnit, doslova. Už ne syntetický vzduch, už ne čisticí prostředky a desinfekce, ale přívětivá vůně chlastu. Povytáhl jsem obočí. Troglodyt si toho šiml.
„Už tam budem.“
„Koukám,“ já na to. „Tedy, cejtím.“
Neřekl na to nic. Společně jsme vešli do něčeho, co se podobalo baru víc než čemukoli jinému. U dlouhého pultu posedávalo na vysokých židličkách půl tuctu mužských a ženských. Za pultem holka s platinovými vlasy leštila sklenice.
U stolečků další lidi, chlapi a ženské. Zavrtěl jsme hlavou.
Tohle že je kriminál?
Od pultu se zvedl dvoumetrový chlap. Ramena jak trámy, široký obličej prozrazující příbuznost s mým troglodytním průvodcem. Když šel, kolem boků se mu pohybovaly lžíce rypadla, velmi podobné rukám.
Tvářil se přívětivě.
Podal mi jedno to rypadlo.
„Ty jsi ten novej.“
„Ty jsi Bizon, že?“ odpověděl jsem a vnořil ruku do jeho lopaty. „Já jsem Kuba Nedomý.“
Opatrně mě pleskl po zádech. Jistě se mu už několikrát stalo, že to přehnal a přerazil obdařeného v kříži.
„Tak tohle je Kuba,“ oznámil ostatním, „zase jeden z těch, co se nepodělali ve flašce. Co piješ?“
„Nejraději whisky,“ řekl jsem. Přelétl jsem očima flašky za zády té blondýny, samozřejmě s mezipřistáním na obličeji a ve výstřihu, obé bylo uspokojivé, leč nedostupné, jelikož takových všímavých tady bylo jistě víc a byli přede
mnou v pořadí. Ukázal jsem prsty.
„Lafroigh. To piju. Lafroigh.“
„Tuplovaný Lafroigh, prosím, Miriam,“ řekl slavnostně Bizon. Sám si nechal nalít tequilu a už tu byl les rukou a skleněná opona plných a polovypitých panáků a já si musel ťukat kolem dokola a snažil jsem si zapamatovat všechna ta
jména, co na mě chrlili.
Bylo to hodně divoké kolečko a měl jsem dokonce dojem, že dojde na nejhorší a do mé tlusté knihy hříchů a provinění vůči Su brzy přibude další záznam, tentokrát to vypadalo na mulatku s melír vlasy a očima oříškové barvy, takovým
očím se těžko vzdoruje a ona dělala hodně proto, aby mi to vzdorování znesnadnila. Jmenovala se Amala.
„Co je to osmnáctka?“ zeptal jsem se jí, když jsem konečně zakotvil u stolku, kde seděla s kamarádkou Ingrid a dvěma chlápky, Petrem a Antoniem, který trval na tom, aby se mu říkalo Nosál.
Ušklíbla se.
„To ani nechtěj vědět. To je patro pro potrestané.“
„Jak to? Vždyť přece my všichni...“
Moje naivita je rozesmála.
„Vypadáme snad jako potrestaný? Pojď sem, Bizone, on si myslí, že jsme potrestaný!“
Nosál vesele kýval na Bizona a ten se k nám přesunul s decovou skleničkou whisky.
„To je dobře, že si to myslí,“ souhlasně kýval.
„Jen ať si to každý myslí. Tohle, kamaráde, je habitat pro elitu.“
Jeho slova vyvolala nadšený souhlas.
„Habitat pro elitu je Alhambra, ne?“ nadhodil jsem.
Všeobecné veselí.
„V Alhambře žije ta nejnudnější parta pitomců, kteří si myslí, bůhvíjak se mají dobře, když sedí na balíku prachů. Prej se tam smí chodit jen rovně a do pravého úhlu, je to pravda? Já tam nebyl.“
„Není to pravda, já tam byl,“ odpověděl jsem, „ale na té nudě něco je. Moc zábavy jsem si tam neužil.“
„No tak vidíš. Proč lidi odešli na Lunu?“
Pokrčil jsem rameny.
„Jak kdo. Já z blbosti a ze stejného důvodu jsem na ní zůstal.“
„Dobře. A proč ses nevrátil, když už jsi přišel k rozumu?“
„Protože je to tu sice blbý, ale na Plesnivce mnohem horší. Ekologisti a komunisti a islamisti si to tam rozparcelovali a do toho asiatský šovinisti a atomovky a nemoci, které se nedají a nesmějí léčit...“
Vzpomněl jsem si, jak dopadla moje rodina a raději jsem zmlknul.
„Správně,“ řekl Bizon. „Na Plesnivce není k žití. Je zasmraděná idejema. A co přívrat? Co habitaty, jako je Arkádie, Oz, Šangrila, copak je to tam k životu? Otočíš vodovodním kohoutkem a poteče politická korektnost. Nesmíš se ani
uprdnout, aby ses nedotkl něčích lidských práv.“
„To tady není?“
„Fakt není, to mi můžeš věřit,“ řičel smíchem Bizon. „Tohle je normální habitat pro úplně normální lidi.“
„Nemá kupoli.“
„Nemá, a co na tom? K čemu kupole? Habitaty na přívratu jsou taky napůl zahrabaný. A začínaly jako úplně zahrabaný.“
„Skoro zahrabaný,“ poopravil jsem. Já si to pamatuju, jak to tady začínalo.
„Máme tu uzavřený okruh. Výroba potravin. Nezávislá energetika. Těžíme tu lunarit a prodáváme ho za těžký prachy a za ty si dopřáváme všechno, co se nedá tady v habitatu vyrobit.“
„Například Lafroigh,“ navrhl jsem.
„Přesně tak. Nikdo nikomu nezávidí, nemá co. Nikdo nekrade, není co. Žijeme jak chceme a máme se dobře.“
Zahrabaní pod povrchem odvratu, bez vyhlídky na Plesnivku. Nějak mi to všechno bylo divné. Whisky mi ale stoupla do hlavy a natáhla před oči růžové brýle. Amala mě obdařila úsměvem číslo šest.
„A ta osmnáctka?“
„To je osmnáctý patro,“ mručel Bizon. „Tam jsou potrestaný.“
„Kdo to je?“
„No fakt lidi, co mají za sebou nějakej hodně velkej průser. Třeba vraždu,“ krčil rameny.
„Co tam dělají, v tom osmnáctém patře?“
„Někdo ten lunarit těžit musí,“ řekl Bizon.
Aha, takže opravdoví muklové jsou na osmnáctce, tahle partička si lebedí z jejich práce a všechny dohromady okrádají dozorci se Schieberovou v čele. Takže tohle je opravdu ten ideální habitat, o kterém se mi zdálo v růžových
snech, ozvalo se mně moje druhé já.
Tak je to vždycky. Já se chci chovat rozumně. To znamená, hledět si svého, dělat svou práci, starat se o sebe a Su a Dědka a o kamarády, žít jako všichni ostatní a mít klid.
Jenže někde je ten parchant Kuba a ten mě vždycky namočí do maléru. Mantella o něm ví a je s ním spolčený.
Ta bestie Mantella! To on naladil komlink na tu Schieberovou. Že by tušil, co se na Ultimu děje?
Bizon na mě pátravě hleděl.
„Hele, snad se z tebe nevyklube lidumil? Jsi tady mezi elitou a hleď, abys tady zůstal. Amala se o tebe postará. Ona je tu taky nová a nerozkoukala se, ale jak ji pozoruju, začíná se orientovat.“
„Nová?“
„Jsem tu týden,“ řekla Amala. „Dostala jsem tip, že by to tu mohlo být fajn. Vypadá to, že ten tip byl správný.“
„Jak se sem člověk dostane?“ dovil jsem se.
„Musí být doporučení. Zařídí to přátelé přátel. Máš na přívratu někoho? Dostaneme ho sem.“
„Jsi ženatý?“ chtěla vědět Amala.
„Ne,“ odpověděl jsem po pravdě, nebo skoro po pravdě. Jsem deset let se Su a to je skoro vážná známost.
Za uchem se mi ozvalo povědomé chvění. Nejdřív mě napadlo, že se konečně ozval Dědek a hned mi došlo, že to není možné.
Ozývají se oni, parta Schieberové.
Omluvil jsem se, že si musím odskočit.
„Evo! Evo!“
„Slyším, Isidore.“
„Je pryč.“
Polkl jsem. Aha, skrček přišel na to, že je klec prázdná.
„Ten Nedomý?“
„Jsem tady s mládenci a on je pryč.“
„Zajistil jsi ho?“
„Samozřejmě. Mám záznamy. Šel do sprchy a pak zalezl do postele.“
„Nemohl se vypařit.“
„Prohlédnu ubikaci a dám vědět.“
„Dobře. Pospěš si, Isidore. Je to vážné. Nezapomeň, o koho jde.“
„Jistě. Je to fízl.“
Přerušili spojení.
Ten ale hraje betla, ten Isidor! Myslel jsem na mukly, na ty pravé mukly na osmnáctce, jak tomu říkají. Někdo ten lunarit těžit musí. I když je to dnes možná snazší, všechno dělají stroje, plastizace horniny je něco jiného než
rubání skály, jenže co je to platné, někdo v těch dírách musí být a dohlíží na mašiny a ty mají nepříjemnou vlastnost,. že si rády kleknou, když je to nejmíň potřeba a někdy něco povolí a štola si lehne a pak přijde řada na starou
dobrou čtrnáct padesátku, není to jednoduché zacházení s tímhle odstraňovačem závalů, člověk musí mít zkušenosti a odhad.
Taky hodně štěstí.
Vyšel jsem ze záchodu a vracel jsem se přes bar k našemu stolu.
„Už je po tobě sháňka,“ zubil se na mě Bizon. „Přišli na to, že jsme tě vyfoukli. Kdepak, chlápka jako jsi ty nenecháme shnít v osmnáctce.“
Tak to tedy bylo.
Bizon má přehled o nováčcích a vybírá do party vyvolených lidi, které pokládá za vhodné.
„To tady brzy budou, že?“
„No a co? Aspoň se pobavíme.“
Trvalo to asi dvacet minut. U baru se najednou vytvořil chumel a ten se rozestoupil a špalírem napochodoval Isidor se čtyřmi chlápky v žlutých stejnokrojích.
No ovšem, to jsem znal. Citroni, důlní pořádková služba.
„Pane Nedomý,“ řekl mi, když ke mně došli, „nemáte nárok na rekreační zařízení. Nárok vzniká po půl roce služby za předpokladu průměrných a lepších než průměrných pracovních výsledků.“
Mluvil drmolivě, bez elánu. Citroni se tvářili chmurně a pokukovali kolem jak kocouři v myšinci. Jestlipak oni mají přístup do rekreačního zařízení? Pochybuju, že by je tu Bizon rád viděl.
„Pane Dittrich,“ odpověděl jsem mu, „jistě máte školení v praktické psychologii.“
„Nechte si ty řeči a pojďte.“
„Nechci dělat potíže,“ řekl jsem. „Ahoj, Amalo. Za půl roku se uvidíme.“
„Ty ses zbláznil,“ zamračila se.
„Nechci, aby kvůli mně tady byl malér. Jsme na Ultimu ani ne čtyřiadvacet hodin.“
Navíc mě moc zajímá ta osmnáctka.
Asi to bylo tím Lafroighem, možná únavou anebo se mi zastesklo po Su a Čuchákovi, zkrátka, najednou mi přišlo, že tam nepatřím.
Mohla to být super dovolená. Mantella mě sem poslal, abych se zašil. Navíc mi přidělil vedlejšák, zjistit nepravosti na Ultimu. Neřekl to přímo, jenže mi to víc než zřetelně naznačil tím, jak naladil můj komlink. Co lepšího si
přát, než se válet v baru a jistě tu mají i bazén a park a iluzíny a všechno možné, co patří k pohodlnému životu. Až se situace uklidní, Mantella pro mě pošle a já se vrátím do Arkádie.
Budu vyprávět, jak jsem tu trpěl, a o baru a Amale pomlčím.
Takhle by to bylo, kdybych neměl smůlu. Kdybych nebyl ten chlápek, který si nenechá líbit mouchu na nose a ožene se po ní, i když ví, že tím pohybem urve závěs flašky. Je to blbá vlastnost, věřte mi. Mockrát jsem si to ověřil, že
z toho neplyne žádná výhoda, jenom průsery.
Takže půjdu s Isidorem zpátky do studené vody.
Tak jsem se rozhodl a pak se do toho vložil Bizon.
„Tady dělám maléry jenom já,“ řekl. „Vyřiď šéfové, mrňousi ušatá, že pan Nedomý je můj přítel a že na něho nebude nikdo sahat. Tím méně ty a tvoje partička.“
„Přítel?“ ujišťoval se Dittrich.
„Slyšel jsi dobře.“
„Překvapuje mě to.“
Bizon se zamračil. Začal něco tušit. Dittrich ze zatvářil, že má pět es v rukávu. roztáhl hubený obličej do žabího úsměvu.
„Pan Nedomý je totiž spolupracovník policejního sboru habitatu Arkádie a jako svého osobního vyšetřovatele ho sem poslal kapitán Luigi Mantella. Pořád je to váš přítel, Bizone?“
Ty skrčku jeden zparchantělá, ty ale hraješ na obě strany!
Jak si vysvětlit jeho krok stranou?
Brzy mi došlo, jak je to vysvětlení jednoduché. Dittrich se bál, co všechno se provalí, kdybych se měl vrátit do Arkádie. Nevěděl, jaké jsou moje vztahy s Mantellou a jestli jsem superdetektiv nebo jenom detektiv nebo žádný
detektiv. Byl prostě jenom vyděšený.
Tím, že to takhle vybalil na Bizona mě odsoudil k smrti, tak jednoduché to bylo.
„Co je to za blábol?“ zeptal se mě Bizon. „Co to plácá, ten idiot?“
Ignoroval jsem ho.
„Jednou ti utrhám ty tvoje uši, sroluju je a nacpu ti je do nosních dírek,“ řekl jsem mile Dittrichovi.
„Přiznám se, že nemám obavy,“ řekl Dittrich. Viditelně se mu ulevilo. Také z citrónů opadlo napětí. Už se uvolnili a pokukovali po holkách a bylo na nich vidět, že by si dali říct, kdyby je někdo pozval k baru. Taky jim bylo
jasné, že Bizon se nepokloní a neřekne, ano, pánové, to je jiná situace, račte si pana Nedomého odvést.
Bizon je tu šéf. Tohle je habitat v habitatu. Schieberová nějak Bizona potřebuje. Žije s tím jeho podpovrchovým rájem v symbióze. Nějak si hrají do ruky. Dittrich věděl dopředu, jak to dopadne. Měl to rozmyšlené a možná, že mu to
Schieberová poradila.
Jejich rozhovory jsem slyšel, jen když se dorozumívali po komlinku. Co si Evička s Isidorem vrkali mezi čtyřma očima, to jsem nemohl tušit.
„Kcá ten skrček, nebo nekecá?“
„Nejsem policajt, nebyl jsem a nebudu,“ obrátil jsem se k Bizonovi.
„Znám Mantellu,“ řekl Bizon. „Dřív jsme ho znal. Je to všivej taliánskej policajt.“
„Je to můj kamarád,“ řekl jsem.
„Děláš mu práskače?“
„Poslal mě sem, aby mě tu zašil. Jdou po mě funďáci a parta z neformálního týmu.“
„Lže,“ řekl Dittrich. „Je to vyšetřovatel.“
„Sebert tu svou partu a vypadněte,“ řekl Bizon Dittrichovi. „Vyřiď šéfové, že se má na mě příště obrátit sama. Jsem Bizon, rozumíš, a tohle všechno tady kočíruju já. Nikdo mi sem nebude strkat nos a nikdo mi sem nebude posílat
žádný žlutý posery. Vyřídíš?“
„Ano, Bizone,“ řekl Dittrich. „Půjdeme, když myslíš, že to tak má být. Ale na toho Nedomého si dej pozor. Je to donašeč. Udavač. Fízl.“
„To jsou zvláštní slova od úředníka placeného z veřejných peněz,“ podotkl jsem.
„Ty mlč,“ řekl mi Bizon.
Aha, je to špatné. Pan Bizon se na mě začíná zlobit.
„Proč tady může žvanit jenom tenhle moula a já mám držet hubu?“
To byla otázka, kterou musel Bizon vzít v úvahu. Byl jsem zvědavý, jak dlouho bude uvažovat. Znal jsem dobře tenhle druh prostředí a v něm platí presumpce viny. Jakmile vás někdo nařkne, že jste fízl, je na vás, abyste se
očistili.
Mohl bych jim nabídnout, aby se šli zeptat kapitána Mantelly, jenže udělat si pěší výlet do Arkadie se asi sotva komu chtělo.
„Bizone,“ odchrchlal si Dittrich, „velitelství věznice má zájem na klidu v objektu. Nepotřebujeme tady žádné rušivé elementy. Spravujeme si svoje věci sami a dobře. Máme naše pravidla a kdo jde proti nim, jsou prostředky, jak mu
napravit hlavu.“
„Osmnáctka,“ ozval se někdo.
Brzy poznám, co to osmnáctka je, napadlo mě.
Co by mi poradil Dědek Čuchák?
Aktivoval bych komlink a zeptal bych se ho.
Komlink.
„Dittrichu...“ oslovil jsem Isidora komlinkem.
Bylo legrační, jak se napřímil, jako bych ho nakop.
Takže to funguje! Nejsem jen na pasivním příjmu, dokážu i aktivně komunikovat.
„Kdo je to...“ zasípělo mi za uchem.
„Stojím před tebou, Isidore.“
„Co je s tebou?“ zeptal se ho Bizon. Díval se mu do obličeje. Ten měnil barvu, od sádrově bílou po červeň, jakou mají balónky hodných chlapců, když jdou na procházku s maminkou na pouti.
„Je mi... síp... špatně.“
„Dejte mu napít,“ houkl Bizon k baru. Přejel mě pohledem vlídným jak motorová pila.
Pokrčil jsem rameny.
„Jseš vedle, Bizone. Věříš tomu slimákovi. Jsem tu zašitej, protože mě chtějí zabít, to je všechno.“
„Když na to přijde, zabiju tě já,“ řekl mi Bizon.
Dfittricha odvedli k barpultu a tam mu nalili třídecovku sodovky.
„Dittrichu, já jim nabídnu odposlechovou službu velitelství věznice. Oni mě nezabijou. Zabijou tebe, je ti to jasný? Protože to je přesně to, co jim poradím. Eva nechce potíže. Pošli pryč ty citróny. Udělej to hned.“
Dittrich se kroutil na židličce a mával rukama.
„Co je?“ skláněl se nad ním Bizon.
„Jděte... pryč,“ poručil Dittrich ochrance.
Biřicové chvilku otáleli, nechtělo se jim z prostředí, kde byly holky a vonělo to chlastem, ale nakonec se vypakovali a odpochodovali.
Dittrich si oddychl.
„Tak co je?“
„Nechtěl jsem mluvit úplně otevřeně před našimi mládenci,“ začal opatrně.
„To jsme pochopil,“ řekl Bizon. „Co dál?“
„My si myslíme, že je Nedomý agent se zvláštním posláním.“
„Já ti řeknu, s jakým posláním?“ řekl jsem.
Teď byl Bizon ochotný mě poslouchat.
„Ven s tím.“
„Sotva jsem vylezl z flašky, Schieberka mě chtěla poslat na osmnáctku.“
„Je to pravda?“ ptal se Bizon Dittricha.
„Není, opravdu není!“ lhal Dittrich.
„Bizone, jestli nemáš svoje lidi na spisovně, tak nemáš právo si říkat, že to tu máš pod palcem.“
„Ty mě nebudeš poučovat!“ řekl zbytečně nahlas. Samozřejmě, že měl na spisovně čmuchala, každý vězeňský kápo takového člověka nastrčeného přímo u zdroje má a hýčká si ho.
„Ověř si to. Je to přece jednoduché. Na předání na osmnáctku je jistě nějaká procedura. Potrestaného odepíšou ze stavu a zavedou ho do stavu potrestaných v přísnější skupině. Je to tak, Isidore?“
„Ano, ale...“
„Je to tak?“
„Samozřejmě, Bizone,“ vyhrkl, když otázku zopakoval sám šéf.
„Takže co, kecá nebo nekecá?“
„Nějaké úvahy o jeho předání tu byly.“
„Proč?“
„Protože jsme si mysleli, že je to člověk nastrčený Mantellou.“
„Nastrčený Mantellou?“ vmísil jsme se do debaty. „Já se nikdy před nikým netajil, že mě na Ultimus poslal kapitán Mantella, aby mě tu schoval před partou, které ležím v žaludku. Říkám to i tady. Jakejpak fízl? Jak tady můžu
fízlovat? Komu můžu něco práskat? Jak? Copak mám s Mantellou nějaké spojení?“
„My jsme si mysleli...“
Dittrich se kroutil na židličce jako čerstvé ptačí hovínko.
„Vy jste podělaný, tam na tom vašem velitelství,“ řekl jsem mu, „protože přikrádáte, šidíte na dávkách a máte svoje ubohý kšeftíky a bojíte se, že se na to přijde. No a když sem poslal Mantella chlápka, který se nepodělal, když
jste na něj vybalili ten váš trik s mouchou ve flašce, báli jste se, že je to ten ostrej hoch, kterej by vám mohlo sfouknout svíčku. Je to tak?“
„Bizone, přece ho nenecháš...“ obrátil Dittrich prosebné oči na kápa téhle party.
„Víš co, Dittrichu? Koukej vypadnout. Na tebe si dám pozor,“ řekl mi. „Co říkáš zní až moc rozumně. Já si tě vyzkouším. Budu na tebe dávat pozor. No a když se ukáže, že Dittrich nežvanil...“
„...půjdu na osmnáctku.“
„Přesně tak.“
Dittrich odcházel. Dívali jsme se za ním.
„Dittrichu,“ oslovil jsem ho komlinkem.
Zase ten pohyb zad.
„Slyším.“
„Eva by nebyla ráda, kdyby věděla, že jsem na odposlechu.“
„Určitě ne.“
„Neříkej jí to.“
„Já...“
„Žádné já. Ty jsi pitomec. Poznám to. Nedokážete se přetvařovat. Nesmíš jí prozradit, že mám komlink a že slyším vaši komunikaci.“
„Já... ano. Dobře.“
Odešel a už jsem slyšel, jak se hlásí.
„Je to vzpoura, Evo. Něco jako vzpoura.“
„Už to vím od pana Butory,“ řekla. Butora, to zřejmě byl velitel těch citrónů. „Hlásil mi něco zmateného. Něco, že je Nedomý policejní agent.“
„Pokusil jsem se ho zdiskreditovat. On se ale nedal.“
„Jak, nedal? Zdiskreditovat?“
„Řekl jsem Bizonovi, že je agent, tak to bylo.“
„Isidore,“ řekla, „bylo to neopatrné. Taktiku nech příště na mě, rozumíš?“
„Ano, Evo.“
„Přijď sem.“
„Už jsem na cestě.“
Pak přerušil komunikaci.
„Co to mělo bejt?“ ptal se mě Bizon.
„Je to mrňavej úřednickej skrček. Tohle je přece ten nejprimitivnější trik, dělají to hlavouni v každé base. Když se někoho chtějí zbavit, pošpiní ho. Někdy to funguje, někdy ne.“
„Víš,“ řekl Bizon, „my tady jsme celkem spokojenej svět. Nepřejem nikomu nic zlýho a sami chceme, jen aby nám nikdo nestrkal nos do našich věcí.“
„On se to to pokusil.“
„Však ji. Však žiješ,“ řekl. „Zatím.“
5.
Takhle jsem se tedy uvedl na Podlaží, jak se tu říkalo tomu spokojenému světu, kterému šéfoval Bizon s pomocí dvou tří poskoků menšího významu.
Podlaží, to není slovo, které by správně vyjadřovalo, o co šlo.
Teprve teď jsem pochopil, co ta plastizace horniny vlastně je.
Šlo nejen o zhušťování na ultrahustou hmotu, která byla tak pevná a zároveň pružná, že dokázala chránit chodby a všechny prostory před tlakem hornin. Tady nebylo třeba stavět nějaké výztuhy a nějaká pažení. Ten podpovrchový svět
byl takříkajíc samonosný.
Bar, ve kterém jsem se ocitl, byl rozlehlý, ale brzy jsme měl poznat, že je to rozměrem vcelku nepatrná součást Podlaží.
Hned z něho vedla krátká chodbička na ochoz, který měl obvod nějakých pět kilometrů. Vedl z něho bezpočet vchodů do chodeb a chodbiček po celé své délce. Když jsem se naklonil nad okraj, viděl jsem dolů do obrovské dvorany o
kilometrovém, možná dvoukilometrovém průměru. Těžko se to odhadovalo, protože její půdorys byl nepravidelný. Takových ochozů tu bylo jistě deset, patnáct, těžko se to počítalo. Ten náš byl někde uprostřed, dvorana se směrem nahoru
zužovala. Polovinu plochy tvořilo jezero, na kterém pluly čluny. V chundelaté zeleni se červenaly střechy domků. Úplně nahoře zářilo jakési malé Slunce.
„No teda...“ vydechl jsme úžasem.
Vlevo ode mne stál Bizon, vpravo Amala.
„Už je ti jasný, proč jsme tak opatrný na to, aby nám nikdo nestrkal nos do našich věcí?“
„Tohle je kriminál? To je ráj... Bizone, tohle kdyby lidi z habitatů věděli, tak by sem chtěl každej!“
„No právě.“
„Proč ale to nemůže mít každej? Teda, proč nejsou všechny habitaty takhle luxusní?“
„To já nevím, kamaráde. Ono je to asi tím, že ráj se nevyplácí. Nikdo na tom nemůže vydělat, tak si to aspoň myslím.“
„Jak to vzniklo? Kdo to udělal? Chápu, je to technikou plastizace horniny. Ale kdo to udělal? Jak?“
„Copak nevíš, že plastizace horniny je na seznamu zakázaných technologií?“
„Celá tahle obrovská díra...“
„Je vytavená do horniny. Jinak by nemohla vzniknout, to je přece jasný. Víš, jaká by to byla hora vyrubané horniny?“
Pokrčil jsem rameny. To je přece jasné, že hornina nabude trojnásobně, když se vyrubá.
„Dřív se taky hornina tavila...“
„To bylo dřív. V průkopnickejch časech Luny.“
Průkopnická doba... O tom se hodně mluvilo a tuším, že ještě bude. Vždycky, když něco začíná, nastává doba pro lidi s cílem, pro lidi nadupané energií a odhodláním. To vytyčí hranice, postaví základy, uvedou něco do pohybu. To
jsou ti průkopníci. No a pak přijdou chytráci, kteří si na těch základech staví vlastní domečky a ti si navymýšlejí tisíc a jeden nesmysl, aby věci šly hůř a hůř , jen aby oni sami z toho měli nějaký maličký prospěch. To asi byl
ten důvod, proč byla na přívratu plastizace horniny zakázaná. Chytráci stáli o to hnát stavby do výšky, stavět kupole, vydělávat na nákladných hermetizačních zařízeních.
S tavením horniny, tenkrát se tomu ještě plastizace neříkalo, jsem se setkal už jako havíř. Nenapadlo mě ale, že by se mohlo v hlubině jít do takových rozměrů dutiny, jaká tu byla přede mnou.
„Ty jsi havíř,“ řekl Bizon.
„Starožitník. Bejval jsem havíř.“
„Nevadí, máš zkušenost. Budeš dělat v razicí sekci. Budeš řídit automaty, to je jasný, že tě nepošlu někam, aby ses plazil v díře a nastrkoval hřbet.“
„Už jsem se lek,“ ušklíbl jsem se.
„Jenomže, Bizone, nezapomeň na jedno. Já tu jsem fakticky jenom zašitej. Mantella mě odsud vytáhne za čtrnáct dní, nejdýl za tři neděle.“
„Mantella je starej podrazník,“ řekl Bizon. „Tomu nesmíš věřit ani slovo.“
Mně nebude nikdo o Mantellovi nic povídat. Podrazník? Jak se to vezme. Nikdy mě nebo Dědka nepodrazil v tom smyslu, že by nás namočil do maléru. Anebo aby nás nechal v maléru, když jsme se do něj namočili sami, a to se v naší
branži stává jedna dvě. Ovšem někdy mě pošťouchl, aby jsem za něho vytahal horké kaštany z ohně. Konec konců, i tady na Ultimu jsem se ocitl po dlouhatánské řade malérů, které v podstatě zavinil on sám.
„Nemá žádný zájem na tom, aby mě tu držel.“
„Leda že bys tu měl poslání,“ nadhodil Bizon a díval se mi do očí. „Víš, Kubo, já jsem ochotný ti věřit. Navíc, já nic neskrývám. Žijeme tu spokojeně, nikdo nám do našich věcí nestrká nos. A vidíš? To je základ tý naší
spokojenosti. Možná někoho v Arkádii nebo Alhambře nebo na Ozu svrbí nos, když pomyslí, že na Ultimu jdou lidi vlastní cestou. Svrbí nos a chtějí s tím skončit. A začne to tak, že pošlou někoho, aby to tu okouk a podal zprávu.“
„Já...“
„Nech mě domluvit,“ nedovolil mi doříct. „Dejme tomu, že Dittrich je hnida a sketa a navíc asi zloděj a okrádá nás a kdo ví, co ještě. Jsem ochotnej věřit tobě a ne jemu. Ale bylo by ode mě nepoctivý, kdybych ti neřek, že mi
brouka do hlavy nasadil. Že si na tebe dám pozor. Je to tak správně, Amalo?“
„Jo, Bizone, já se na to dívám stejně,“ řekla ta moc hezká holka s očima oříškové barvy. „Jenom něco dodám, a on by Kuba na to přišel sám, proč mu to neříct. Každý z nás, co tu jsme, má na krku nějaký trest. Rvačka, porušení toho
a zase tamtoho předpisu. No a většina z nás ty tresty fixlujeme, abychom tu mohli zůstat. To je to naše přísně střežené tajemství. Kdyby nám chtěl někdo ublížit, pustil by nás na svobodu.“
„To je ale hodně na hlavu postavené!“ řekl jsem.
Smála se.
„Tak to prostě je. Vedení basy má zájem na tom, aby tu bylo hodně lidí, protože čím víc muklů, tím líp se dá krást. Jasný? No a my tu jsme rádi a nechce se nám odsud. Takže máme stejný zájem.“
„To se asi nikdy nestalo, aby vězni a věznitelé měli stejný zájem,“ kroutil jsem hlavou.
„Kdyby nám někdo chtěl opravdu ublížit, tak by Ultimus zrušil. Mohlo by se to snadno stát. Je to vězení. Má sloužit k nápravě potrestaných. No a teď by se přišlo na to, že potrestaní z basy nechtějí, protože jim v ní je dobře. To
by bylo něco pro hlavouny z rady habitatů!“
„A co ta osmnáctka?“
Bizon s Amalou na sebe krátce pohlédli.
„To je něco jiného. Osmnáctka, to je opravdová basa.“
„Proč se tomu říká osmnáctka?“
„Osmnácté podlaží. Tam dál se už hodně natvrdo rube. Plastizace někdy nestačí, musí se rubat. Je to tam hodně tvrdý.“
„Schieberka mě tam chtěla poslat, proč asi?“
„Možná se jí nelíbila tvoje domluva s Mantellou,“ řekl Bizon. „Moc se jí nedivím. Hele, nemá smysl to dál rozebírat. Třeba je to tak, jak říkáš a za čtrnáct dní vytáhneš paty. Nebo za tři neděle. Třeba je to tak, jak říkal
Dittrich. To by pak s tebou bylo hodně špatný. Rozumíš?“
„Jestli to myslíš jako vyhrožování, tak se začnu nasírat a pak dělám blbosti,“ řekl jsem a cítil při tom, že se už začínám nasírat. Amala se zasmála.
„Nechte toho, chlapi. Jste jak malí kluci. Bizone, nech Kubovi připravit ubikaci a já ho zatím vezmu na kafe. Všechno spolu probereme. Už jsi toho napovídal dost.“
Vypadalo to, že si mohla troufnout víc než kdokoli jiný. Rozloučil jsem se s Bizonem, bylo to rozloučení přátelské okořeněné pepřem ostražitosti. Kafírna byla kousek dál, jednoduchá bublina vyfouknutá do skály s automatem, dvěma
stolky a půl tuctem plastových židliček. U jednoho stolku seděl černošský albín s tridi brýlemi a podle toho, jak pohyboval prsty, vypadalo to, že hraje nějakou hru.
„Je v práci,“ řekla Amala. „Když budeš chtít, taky můžeš makat odsud. Nebo z ubikace.“
„Tomu se říká havířina,“ ušklíbl jsem se.
Postavila přede mne plastový koflík s kafem.
„Bizon je správnej chlap,“ řekla. „Má čuch na lidi. Tady je to hodně potřeba. Lidi se tu mají fakt dobře. No a to samo o sobě moc dobře není. Znáš to. Když se někdo má moc dobře, přestane si toho vážit. Já jim vždycky říkám,
chlapi, jste přece v base...“
„Chlapi? Ženské tuhle vlastnost nemají?“
„Ale to víš, že mají. Ale myslím, že v menší míře. Ženská je praktičtější tvor. Chlap by řekl, že přízemní. Ženská je ráda, že tu máme jezero. Chlap by chtěl moře s bouřkami a velrybami a jezero mu nestačí.“
„Spokojenost s málem?“
„To co tu máme,“ řekla, „to není málo. Spíš jde o střetnutí toho co je s tím, co by možná nějak snad mohlo být. To je asi problém vás chlapů.“
Problém nás chlapů je v tom, že některým z nás se líbí oči oříškové barvy, napadlo mě. V hlavě se mi to začalo trochu motat. Jak to myslela s tím, že je něco co by mohlo být?
Asi jsem se málo vyspal, řekl jsem si. Znovu jsem se napil. Přes okraj šálku jsem si všiml, jak pozorně si mě prohlíží. Něco říkala. Neslyšel jsem, co povídá. Pohybovala rty čí dál pomaleji.
„Mluv nahlas,“ řekl jsem. Aspoň jsem si myslel, že to říkám. Musím si odpočinout. Zavřu na chvilku oči.
To bude nejlepší.
Zavřel jsem oči a Amala zmizela a s ní celý tenhle svět zavrtaný hluboko do odvratu.
6.
Probudil jsem se v místnosti tak bílé, že mě ta bělost píchala do očí. Do chřípí mi vstoupil povědomý pach. Takhle to voní nebo spíš smrdí u doktora Kurze. Dokonce mě napadlo, že jsem doma v Arkádii, že čekám někde v koutě
operačního sálu, až náš dvorní údržbář opraví na Dědkovi Čuchákovi nějakou chybku. To víte, Dědek Čuchák je kyborg a občas nějakou tu údržbu potřebuje, jako každý stroj.
„Je při sobě,“ uslyšel jsem hluboký hlas.
Zvolna jsem si uvědomoval, v jaké jsem se ocitl situaci.
Byl jsem nahý jako palec. Seděl jsem na důkladném křesle, ruce i nohy připoutané plastovými pásy, také přes čelo mi jeden takový pás fixoval hlavu o opěradlo. Pohybovat jsem mohl jenom očima.
Přímo přede mnou stál vrásčitý chlápek, zřejmě od stejného výrobce, jako byl Dittrich. Taky byl hubený, jenom ty uši mu líp přišili k hlavě. Opodál stáli další lidé. Rozeznal jsem mezi nimi Bizona a Amalu a ještě dva další, které
jsem viděl v baru. Ostatní jsem neznal, byli to chlapi i ženské. Všichni se tvářili jako na pohřbu oblíbeného morčete, které se omylem napilo prostředku na rozpouštění vodního kamene.
Hluboký hlas patřil tomu hubeňourovi.
„Kde to má?“ zeptal se Bizon.
„Tady,“ odpověděl hubeňour a přiblížil prst k mému pravému uchu. „Ve skalní kosti.“
„Ve skalní kosti,“ opakoval Bizon pochmurně. „Dá se to vytáhnout?“
„Obvyklými prostředky nikoli.“
„A co takhle neobvyklé prostředky? Jako třeba kladivo a dláto?“
„To jsou nástroje, které medicínská věda neuznává,“ odpověděl ten chlap.
„Já žádnej doktor nejsem. Podejte mi ten majzlík a já to z něho dostanu.“
Pochopil jsem, že mluví o komlinku, který mi doktor Kurz vpravil do skalní kosti za ucho. Zatracený komlink! No, pravda je, že už mi tady na Ultimu párkrát pomohl, ale teď, jak to vypadalo, mě dostal do maléru.
Podíval jsem se na Amalu. Kdypak jsem ji viděl naposledy?
Vybavoval jsem si její pátravý pohled. Oči nad okrajem plastového šálku. Chuť kávy. Byla trochu divná, jako...
Jako kdyby v ní byla kapka prostředku na rozpouštění vodního kamene, napadlo mě. Nebo uspávací prostředek.
Uspávačka. Amala mě podrazila.
Měl jsem se na ni zlobit? Je to prostě ženská. Mudrovala o praktičnosti ženského pokolení. A jednala podle toho způsobu. Prakticky mě přivedla do bezvědomí a nechala prohlédnout. Tenhle chlápek byl zřejmě jejich doktor Kurz.
Kdyby to neudělala ona, udělal by to někdo jiný.
Jenže, jak by někoho napadlo, že mám za uchem komlink? Běžnými prostředky se detekovat nedá, o tom jsem se mockrát přesvědčil. Komlink se dá najít jen velmi neběžnými prostředky.
„Počkej, Bizone,“ ozvala se jedna taková ramenatá blondýna, která postávala v tom hloučku přihlížejících. „On v sobě má komunikátor. Dobře. Ale to nic neznamená. Kvůli tomu ještě nemusíš chlapa zabít.“
„Já z něho jenom chci dostat tu věc,“ řekl Bizon.
„Kladivem a dlátem, děkuju pěkně.“
„Striga má pravdu,“ přikývl chlápek s obličejem placatým jako mongolská step. „Má komunikátor. Co z toho? Kdybys ho zabil, bylo by to, jako v té anekdotě o chlapovi, kterého odsoudili za znásilnění, protože měl u sebe nástroj.“
Jak vidno, situace se začínala trochu uklidňovat. Jako kdyby se bouřkové mraky rozhodly odejít za hory a v trhlině se objevilo první modříčko.
„Kdyby ses mě zeptal, řekl bych ti, že mám komlink. Mám ho na domluvu s kamarádem. Říkám mu Dědek Čuchák a je to kyborg.“
„Kyborg?“ opakovala Striga se zájmem.
„Táhnem to spolu léta. Začínali jsme jako havíři. Při neštěstí málem přišel o život a jeden další kamarád doktor ho dal dohromady. Jenže úplně ho nedokázal sešít. Musel ho doplnit umělotinou a tak je z něho kyborg. Dorozumíváme se
hlasem a taky komlinkem.“
To byla pravda pravdoucí. Jen něco jsem vynechal. Například to, že Dědek Čuchák, když ještě byl havířem, jel v havířské mafii a jednoho krásného dne na mě měl vykonat hodně ošklivou popravu. Což jsem mu už dávno odpustila nikomu
dalšímu do toho nic není, takže si to nechávám pro sebe.
„Jestli ses tedy neukvapil, Bizone,“ řekla Striga.
„Bizon si vzal do hlavy, že někoho práskám,“ řekl jsem těm lidem. „Jak bych mohl? Jsme na odvratu. Komlink je něco jako rádio, co jinýho by to bylo? No a copak se rádiové vlny dostanou skrz tu skálu, co je kolem nás?“
„Tahle otázka mě taky napadla,“ řekla Amala.
„No a co?“ zeptal se jí Bizon.
„Nedomý se napojil na centrálu vedení podniku.“
„Aha,“ řekl Bizon neurčitě.
„Cetrála komunikuje s přívratem. Přes satelity.“
„Takže... On by...“
„Ano,“ ušklíbla se Amala. „On by.“
Odešla někam mimo moje zorné pole.
„Komlink Nedomého má v sobě zálohu. Jsou tam zajímavé věci. Poslouchejte.“
V místnosti bylo ticho, že by bylo slyšet, jak chlapům rostou fousy. Jenže ty tím napětím růst přestaly a taky čekaly, co se bude dít.
Ta ženská mě uspala a vrtala se mi v komlinku. Pak má člověk věřit holce s oříškovýma očima! Jsem to ale vůl, táhlo mi hlavou. Vždyť já dokonce měl i pomyšlení... Trpce jsem stiskl rty.
Najednou se ozvaly hlasy, poznal jsem Schieberovou a Dittricha.
„Evo! Evo!“ „Slyším, Isidore.“ „Je pryč.“ „Ten Nedomý?“ „Jsem tady s mládenci a on je pryč.“ „Zajistil jsi ho?“ „Samozřejmě. Mám záznamy. Šel do sprchy a pak zalezl do postele.“ „Nemohl se vypařit.“ „Prohlédnu ubikaci a dám
vědět.“ „Dobře. Pospěš si, Isidore. Je to vážné. Nezapomeň, o koho jde.“ „Jistě. Je to fízl.“
Nastalo ticho.
„Co to bylo?“ ptala se Striga.
„Tenhle chlap odposlouchával hovory tady na Ultimu. To je jeho první záznam, mluví Schieberová a Dittrich, ten její poskok.“
„Aha, znám,“ řekla Striga. „Pěknej hajzl.“
„Pak je tu ještě jiný záznam. Poslechněte si ho.“
Bylo mi jasné, o jaký záznam může jít. Když přišel Dittrich do baru a osočil mě, že jsem fízl a já ho odpálkoval právě prostřednictvím komlinku.
Sakra, až se vrátím do Arkádie, vlítnu na Kurze, jak to, že mě neupozornil na zálohu v komlinku. Já o ní vůbec nevěděl!
„Poslouchejte,“ řekla Amala a spustila záznam.
Tedy, spustila to, co označila jako záznam.
„Dittrichu...“ „Kdo je to...“ „Stojím před tebou, Isidore.“ „Dittrichu, pošli pryč ty citróny. Udělej to hned. Potřebuju zůstat mezi nimi. Ten Bizon podlamuje morálku. Musím ho zničit. Na to chci čas a klid. Pošli je pryč. Já ti
to nařizuju... jsem federální agent. Ověř si to.“
„Ta svině! křikl někdo.
Myslel tím mě. Já si myslel to samé, ale o Amale. Skoulela to skvěle. Zfalšovala záznam v komlinku a vystavila mi tím trest smrti s donáškou do domu.
Bizon se na mě díval s klidem ledové kry.
„Co na to řekneš, špióne?“
Pokrčil jsem rameny.
„Na to se toho moc říct nedá, viď, Bizone?“
Nemělo smysl jim něco vysvětlovat. Amala byla jeden z nich, já sem přišel zvenčí. Dittrich mi to polepil, já se z podezření na nějakou dobu dostal, jenže jsem přece jen zůstal ve stínu. No a tohle mě mělo dodělat.
Ale proč?
Proč mi to Amala udělala?
Nemohl jsem se pohnout. Rád bych viděl, jak se ta ženská tváří. Záznam upravila velmi dobře. Sám bych nerozeznal, co jsem říkal já a co je fabrikát. Tón hlasu, jeho melodie, volba slov, všechno bylo naprosto přirozené. U soudu by
ten záznam neobstál. Tam se uplatní jen audiovizuální záznam z autorizovaného zařízení. Soudce by se vysmál nějakému akustickému krystalu vyčarovanému z rukávu. Jenže tohle nebyl soud.
Před takovou partičkou jsme stál kdysi, když jsem tady na Luně začínal. Býval jsem havířem a moji kamarádi mě taky obvinili ze zrady. Proces se mnou udělali krátký, rozsudek zněl smrt. No popravu měl vykonat můj kamarád Kazik
Prus. Ano, ten Kazik Prus, kterého znáte pod jménem Dědek Čuchák.
Kde je mu konec, Dědkovi! Co bych za to dal, kdyby si mi v komlinku ozvalo do jeho „hu“ a následovala by nějaká cenná rada, kterou bych si mohl strčit za klobouk, ale přece jen by mi pomohla se rozhodnout.
Třeba opačně, než mi radil on.
Jenže teď jsem byl sám, bez rady a bez pomoci.
„Já bych vzal dláto, ten komlink z něho vydoloval a nechal mu ho sežrat,“ řekl někdo.
Ten nápad se líbil a nastala sháňka po vhodném nástroji.
Do zorného pole vešla Amala.
„Neblázněte, lidi. Ten komlink je aktivní.“
„Jak to myslíš, Amalo?“
„Přijímá a vysílá. Pořád.“
„Tím chceš říct, že je teď Schieberová na příjmu?“
„Může být. Nemusí. Nevím,“ krčila rameny. „Jenže vražda federálního agenta je ten druh průseru, jaký si nemůže dovolit nikdo z nás.“
„To by ale nebyla vražda,“ řekl ten autor nápadu o dolování komlinku. „Byl by to výkon pravomoci vězeňské samosprávy.“
Začala tahanice a docela i vřava.
Uvědomil jsem si, že by asi bylo po mně, kdybych tu neseděl spoutaný jako balík. Kdybych byl totiž na volno, někdo by mi nějakou ubalil, já bych se bránil, nějakou bych někomu taky střihnul a už by se na mě sesypali a bylo by brzy
vymalováno. Přece jen i těm nejdivočejším bylo proti srsti sápat se na chlapa, který nemůže hnout prstem. Všiml jsem si, že Bizon se zatím nepřidal ani na jednu, ani na druhou stranu. Asi mu to v hlavě šrotovalo. Nechtěl ztratit
autoritu a zvažoval všechna pro i proti. Lidi rádi zabíjejí jiné lidi, v tom se nezměnili za posledních milión let. Ale od té doby kdy pobrali rozum vědí, že prosté zabíjení někdy nemusí sloužit k cíli, pokud je ten cíl ovládnutí
jiných lidí. Bizon se mě v podstatě zastal a vzal mě do party a ukázal mi ten ráj, kterého se na přívratu všichni báli jako toho nejpříšernějšího koncentráku. No a teď měl otočit a odsoudit mě k smrti? Zastávala se mě taky Amala.
Zato Striga, ta ječela jak protržená.
Komlink, uvědomil jsem si.
„Isidore... Isidore!“
Tam na přívratu jsem dokázal navázat spojení s Dědkem i tak, že jsem přístroj zapnul vnitřně, jen tím, že jsem si na něj vzpomněl.
Fungovalo to.
„Jsem v maléru. Pomoz mi.“
„Co se děje?“ chtěl vědět.
„Pošli sem partu citrónů. Dostaň mě ven. Je tu parta, která by mě nejradši zabila.“
„Vedení nápravného zařízení nevstupuje do oblasti pravomoci vězeňské samosprávy,“ řekl důstojně. Ale nepřerušil spojení, slyšel jsem nosnou vlnu. Velmi špatně, protože kolem mě byl kravál.
„Nejsem vězeň, víš to dobře. Jsem svědek v důležitém případě. Na Ultimu jsem proto, že mě na přívratu ohrožují na životě.“
„Vedeme vás jako potrestaného, pane Nedomý.“
„Neproběhl žádný soud. Jsem svědek, máte mě pod ochranou, budete mít průser, vy všichni...“
Teď už jsme ztrácel nervy. Ten dobytek si mě vychutnával. Kdyby mě viděl, jak tu dřepím omotaný páskou, možná že by se pomočil blahem.
„Co se děje?“ rozeznal jsem Schieberovou. Aha, konferenční hovor. Stručně jsem vysypal, co se děje.
„Dobrá,“ řekla. „Pane Dittrichu, pošlete dolů vězeňskou stráž. Nechte je vyzbrojit psychoparalyzujícími zbraněmi.“
„Ano, paní ředitelko.“
„Je to vážný případ.“
„To jistě,“ souhlasil Isidor.
„Je třeba mít všechno zdokumentované.“
„Ano.“
„Nesmí být porušen žádný předpis. Stráž musí být proškolena. I z nejnovějších dodatků. Dohlédněte, aby instruktáž proběhla důkladně, nemůžeme si dovolit pochybení.“
„Ale paní Schieberová, zatím mě zabijou!“ neudržel jsem se.
„Pomůžeme vám v rámci zákonných prostředků,“ pravila Schieberová a přerušila spojení.
Ta svině, ten hajzl! Oni mě v tom nechali. Přitom dobře vědí, jak to se mnou je. Až se to dozví Mantella...
Co jim může udělat? Nic. Mají svoje předpisy. A vězeňská samospráva smí řešit problémy po svém.
„Tak dost,“ zařval Bizon. „Už jste se všichni vyžvanili? Jo? Tak držte huby.“
Všichni ztichli.
„Ty jsi vydržel ve flašce,“ obrátil se ke mně. Pokynul hlavou a někdo, snad to byla Amala, mi strhl pásku z úst.
Neřekl jsem nic. Co bych měl říkat?
„Víš proč? Protože jsi věděl, že je to podfuk. Že je to jenom video.“
Tohle nařčení mě pořádně dostalo. Samozřejmě, že jsem o žádném podfuku nevěděl. Jenže tohle byla přesně ta chvíle, kdy nemá smysl někomu něco vykládat, někoho o něčem ujišťovat.
Takže jsem mlčel.
„Vidíte? Nezmůže se na slovo!“ křičela Striga. Ten někdo za mnou mi odřízl další pouta. Mohl jsem už otočit hlavu a spatřil jsem Amalu s ostrým knejpem v ruce. Na okamžik jsem se střetl s pohledem jejích oříškových očí.
Byla to krásná ženská, ta svině podraznická.
„Takže teď si můžeš prozkoušet nervy naostro. To my tady občas děláme,“ řekl jízlivě. „Když se k nám dostane nějaká ventra.“
Ach jo, co si zase ta hlava vymyslela?
„Myslíš zase tu komoru?!“ ptala se Striga.
„Jo.“
„Já ten smrad spálenýho masa nesnáším.“
„Tak u toho nemusíš bejt,“ řekl jí Bizon.
Mstivě se na mě dívala.
„To já bych zase ráda.“
„Tak si zacpi nos.
Že by mě hodili někam do žumpy? To sotva. Kanalizace je na Luně bezzápachová, odpad se likviduje v podstatě už v záchodové míse. Iontový rozklad, nebo jak se tomu říká. To všechna na krásná města nahoře na Plesnivce stojí na
spleti trubek plných sraček. Pod náma tečou ionty, nebo co. Což se povzbuzující pomyšlení pro člověka v mém postavení.
Odvedli mě do mé ubikace a zavřeli mě tam. Takže jsem konečně ve vězení, uvědomoval jsem si. Zvláštní věc, vězení ve vězení. Něco jako ty ruské panenky vysoustružené ze dřeva. Velká, uvnitř menší a pak ještě menší až do zblbnutí.
Měl bych mít i sám v sobě nějaké menší vězení. Třeba je duše někdo potrestaný uzavřením do těla. Když si vzpomenu, co všechno to moje tělo muselo už podstoupit, ten někdo ve mně zavřený musel být ale hodně těžký zločinec.
Přemýšlel jsem o poslední patálii. Amala na mě ušila boudu. Nic jsem jí neprovedl, chovala se ke mně přátelsky. Možná, že zachytila nějaké moje vlny, když jsem po ní koukal a všechny ty myšlenky nebyly zrovna mládeži přístupné.
Ženskou by to ale mělo spíš potěšit než naštvat, proto je pěkná ženská pěkná, aby se na ni koukali chlapi a měli všelijaké myšlení.
Nebylo to jen tak, tu boudu na mě ušít. Především potřebovala záznamy. Báchorce o záloze komlinku jsem nevěřil. Oni tu zřejmě měli odposlech toho, co si na velitelství povídají. No a ona má k těm záznamům přístup a taky má k
disposici zařízení, které může upravovat audio.
Slouží Bizonovi jako rozvědka, jako špiónka, jako ochranka, nebo tak něco. Jestli je tohle Podlaží něco jako stát ve státě, tak rozvědku potřebuje. No a ta Amala není jenom pěkná ženská, ona vypadá docela chytře a schopně.
Ubikace, do které mě strčili, byla jednoduchá bublina vyfouknutá do horniny. Vzduchotechnika, hajzl, voda. Hermetizované dveře. Zvláštní, i tady se počítalo s průvalem. Jak hluboko jsme byli pod povrchem? Padesát metrů? Sto? Těžko
říct. Každopádně bych předpokládal, že to tu bude bezpečné a že se nějaké ufouknutí dá těžko předpokládat.
7.
Nechali mě tu vyhnít hezky dlouho. Netušil jsem, kolik hodin nebo kolik dní mě tu drželi. Asi mě pozorovali, protože když jsem spal, někdo mi dal na zem před dveře dávku jídla, všelijaké ty živné kostky, co se víc podobají
granulím pro domácí zvířata než lidské stravě.
No a pak si pro mě přišli.
Byla to skoro tatáž partička, jako v té kachlíkové místnosti, Bizon, Striga, Amala a horda dalších lidí.
„Věříš v boha?“ zeptal se mě Bizon.
Já se na tu samou věc kdysi ptal jedné holky.
„Ne,“ odpověděla. „Ale ctím jeho památku.“
Taky jsem si vzpomněl na jednu větu, která mě zaujala. Je strašné sloužit mši v chrámu, ze kterého bůh odešel. Mohl by bůh být i tady? Asi ano, ale určitě ho nezajímá osud jednoho lidského mrťafy.
„Věřím, že se chystáš udělat velikou blbost, Bizone.“
Pak už mě vedli beze slova. Byl to docela zajímavý pochod Podlažím. Přešli jsme do vyššího ochozu a po něm do dalšího a pak dlouhou chodbou do další velké výdutě. Cestou v tomhle labyrintu jsem si uvědomoval, co je to za úžasnou
technologii ta plastizace. Tou se dá opravdu vytvořit podpovrchový svět. Bylo to komické, že se to realizuje tady, v kriminále, místo aby se to zavedlo na přívratu a mohlo to sloužit všem lidem.
Ti chytřejší si najdou do Podlaží cestu, to bylo jádro poselství, které mi Bizon sdělil ještě před tím, než ho Amala proti mě poštvala.
Bylo jasné, že tohle byla technická část Podlaží. Podlaha se tu chvěla, někde v dutinách kolem nás pracovaly stroje, byla tu centrála vzduchotechniky s čističkami, oddělovači vlhkosti a generátory kyslíku. Tady byly energetické
zdroje. No a taky tu někde bylo schované to překvapení, které na mě uchystali.
Zavedli mě k velkým hermetizovaným dveřím. Bizon je uvolnil a tvářil se při tom vznešeně, opravdu jako by sloužil nějakou mši.
„Podej to, Sahire,“ kývl někam dozadu.
Lidi se rozestoupili a k Bizonovi přišel chlápek, kterého jsem si moc nevšímal. Bezvýrazný hubeňour s vlasy neurčitě slámové barvy. Nesl lesklou modrou krabici, krychli o hraně tak asi půl metru. Podle toho, jak ji nesl, nebyla
moc těžká.
Bizon ji od něho převzal. Byla na něm vidět jakási obezřetnost. V té krabici bylo pravděpodobně schované nějaké pěkné svinstvo.
Reálné, žádné video.
Dveře se otevřely a Bizon mi pokynul, abych vešel.
Nezbylo než poslechnout.
Ocitl jsem se v silně osvětlené klenuté místnosti, velmi složitého půdorysu. Vzpomněl jsem si na komůrky červotočů, jak jsem je pozoroval ve dřevě pod sloupnutou kůrou ještě nahoře na Zemi, když jsem byl kluk. Tady taky nebylo
nic rovného, byla to soustava bublin propojená klenutými chodbami. No a všechno to bylo propojené ochozy a můstky a kolem ochozů a můstků byly svorkovnice s propojenými elektrickými kabely. Svorkovnice byly pěkně očíslované a
popsané.
„Já ti povím, proč jsem se tě ptal na toho boha. Dřív se dělaly boží soudy. Možná jsi o nich slyšel. Jsi fízl nebo nejsi? Zašil tě sem Mantella jako ohroženého svědka, nebo tu máš slídit, abys pomohl zlomit sílu samosprávy? Do
hlavy ti nevidíme.“
„Museli bysme mu tu šišku otevřít, já to říkám pořád,“ ozval se ten povědomý hlas.
„Takže to necháme na tobě. My tě tu zavřeme, Kubo Nedomý. Samotného. Potmě. Nebudeš tu sám, neboj. Dáme ti společnost. V téhle bedně je pět sklípkanů. Mechano, pochopitelně.“
Mechano. Miniaturní roboti. Sklípkan? To je přece pavouk. Na Luně moc pavouků není. Snad někde v muzeu nebo nějaké zoologické expozici. Takže to bude nějaká mechanická sviňárna.
Bizon pokračoval.
„Mají jednoduchý program. Jakmile se dostanou k něčemu živému, zabijou to. Mají ejektory nervového jedu, chápeš? Navádí je zvuk. Dokud se nebudeš hýbat, jsi v bezpečí. Pohneš se, a půjdou po tobě. Dovedou docela rychle běhat a
rádi šplhají. Ty svorkovnice jsou pod napětím. Dotkni se a je z tebe škvarek. Když to vydržíš hodinu, uvěřím, že jsi čistej.“
„A co záznam? Sakra, Bizone, co ten záznam?“ rozječela se Striga.
„Tiše mlč,“ okřikl ji Bizon. „Je to záznam toho, co mají na velitelství. Schieberka ho mohla chtít namočit, nebo ten pitomec Isidor. To všechno je možný.“
„Ale nejistý.“
„No právě,“ přisvědčil Bizon. „Proto se o tom musíme přesvědčit.“
„Já mu neuvěřím nikdy.“
„Na tom nezáleží, Strigo,“ otočil se k ní Bizon a bylo vidět, že už toho má pokrk. „Podstatné je, čemu uvěřím já.“
„Dobrý, dobrý,“ řekla Striga a ztratila se za hradbou chlapů.
Celou tu dobu, kdy tak hezky mluvil, držel Bizon krabici pěkně daleko od těla. Když skončil, poodešel, naklonil se nad zábradlí můstku, vystrčil krabici hodně daleko do prostoru a pak něco udělal a krabici se otevřelo dno.
Zevnitř vyklouzlo pět bělavých obláčků nebo medúz. Bylo na tom vidět, že je to upředeno z lehounkého materiálu. Z obláčků vyčuhovaly nohy, ty se zmítaly ve vzduchu. Každý ten předmět mohl vážit několik gramů. Zvolna se snášely k
podlaze, pak bylo vidět, že jeden obláček se zachytil na stěně, nožičky zakmitaly, umělý pavouček se neopatrně dotkl obnažených vodičů, pak to prsklo, blesklo a Bizon se zasmál.
„Jsi klikař, Nedomý. Už jich nemáš proti sobě pět. Zůstali jen čtyři. Ale aspoň vidíš, co se stane, když si nedáš bacha.“
Zamával mi a spěšně se vracel pozpátku k východu. Díval jsem se za ním, pak jsem pohlédl dolů. Čtyři sklípkani se rozběhli ve směru, kudy šel Bizon. Vedly je jeho kroky. Mají nějakou paměť? Anebo to jsou jednoúčelové stroje. Už
jsem jinde vyprávěl o létajícím zabíjecím robotovi. Taky takový složitě jednoduchý automat.
Tak, a byla tma.
Člověk se málo kdy ocitne v opravdové tmě. Vždycky někde něco svítí nebo aspoň září. Tady byla naprostá tma, bez jediného fotonu, který by se snad někde zatoulal a poletoval prostorem. Já párkrát pořádnou tmu zažil na šachtě,
když jsem dělal havířinu na Českopolské, hned na začátku, když jsem přišel ve třiačtyřicátém. Hnusná věc, taková absolutní tma. Věděl jsem, že nesmím myslet na sebe, tedy že nesmím soustředit pozornost na jakoukoli část těla. Když
pomyslím na levou nohu, budu mít dojem, že mi narostla do obludných rozměrů, nebo že mi narostl nos, ruka, prostě cokoli, co mi vytane na mysli.
Dýchej, Kubo, dýchej.
To mi radila Su, bojovnice vycvičená v ninjutsu, v umění tichého zabíjení. Učila mě krok sněžné smrti, který může trvat pět minut nebo i půl hodiny, kdy člověk přenáší váhu skoro gram po gramu.
Znal jsem mechaniku robotů dost na to, abych si dovedl představit, jak jsou ti zabijáčtí sklípkani vybavení.
Žádná bytost ani žádný stroj nemá absolutní vlastnosti. Stroje se stavějí k nějakému účelu. Budiž, tyhle stroje mají zabíjet a navádí je hluk. Jaký hluk a co to je ten hluk? Je to nějaká energie předávaná vzduchem a pevnou látkou.
Má různou intenzitu. Když se – dejme tomu – pohybuje člověk, dopadá nohama na podložku určitou silou. Dopad vyvolá hluk. Když po skle poleze moucha, její nohy taky budou dopadat na hmotnou podložku a také jí předají nějakou
energii. Jenže to bude řádově mnohem nižší energie než ta, kterou předala pata dopadající lidské nohy.
Stroj konstruovaný na zabíjení lidí bude mít svoje receptory kalibrované spíš na energii lidské než muší nohy.
Otázka je, jestli má vůbec smysl se pohybovat, uvažoval jsem. Dali mi časový limit. Hodina, to není dlouhá doba.
Vydržím bez hnutí stát hodinu na jednom místě?
Su by to dokázala. Tihle ninžové se dovedou změnit v kámen nebo strom, když je to zapotřebí. Učila mě to. Stejně jako při kroku sněžné smrti je to hlavně otázka hospodaření s dechem.
Vzduch se musí vtahovat nosem, bez šelestu vpravovat do plic a nechat volně vycházet ústy. Jako bys vdechoval diamantovou nitku, radila mi Su. Nosem ji do sebe vtáhneš, ústy vypustíš. Nitka, pavoučí vlákno.
Pavoučí jed.
Ty sněžné potvory dokáží stříknout smrtící tekutinu. Na jak daleko? Dovedou se trefovat? I to je otázka nastavení parametrů. S rostoucí přesností rostou výrobní nároky a tím i náklady. Zadání znělo, že stroje mají být malé a
lehké, zřejmě velmi obratné. Takže toho v sobě moc nemají, kromě čidel na detekci zdroje hluku, pohybového ústrojí, zásoby energie a samozřejmě emitoru jedovaté tekutiny. Není důvod, proč by měly oběť ostřelovat zdaleka. Dokáží se
čile přiblížit a pálit z bezprostřední blízkosti.
Když se nebudu hýbat, jsme před nimi více méně v bezpečí, pokud ovšem mi Bizon nezatajil, že mají, dejme tomu, senzory na infračervenou složku světla.
Nemají, zavrhl jsem tuto možnost. To by se Bizon a jeho parta nepobavili. Dovedl jsem si představit, že na mě pálí infra reflektory a dívají se, jak tu poulím oči do tmy.
Tu radost jim neudělám, abych tu hodinu stál jako svatý ta mostě.
Co ale mi jiného zbývá?
Snažil jsem se vzpomenout si na topografii místnosti. Když jsme stáli na můstku ještě ve tmě, snažil jsem si zapamatovat, kudy vede cesta. Ke dveřím to bylo jednoduché, to byla přímá štreka. Jenže tam nesmím jít. Tudy odcházel
Bizon a sklípkani se rozběhli za ním. Pravděpodobně vylezli až ke dveřím a protože ztratili zvukovou stopu, zůstali na místě. Ti se nepotřebují cvičit v trpělivosti.
Nehnou nohou, dokud jejich senzory nezachytí další zvuk.
Potom vyrazí.
Dýchej, Kubo, dýchej, opakoval jsem si. Bylo mi horko. Přemýšlel jsem, jestli na mě svítí Bizon nějakými infra zářiči, anebo zda se potím strachem. Vybavil jsem si své pocity, jaké jsem prožíval při přepravě sem, na Ultimus. V mém
vzdoru bylo i hodně zoufalství. Netušil jsem, co mě čeká a najednou mi nějak přestalo záležet na životě a říkal jsem si, že to raději skoncuju, než abych se tu tetelil strachy před nějakým hmyzem.
Teď jsem stál v naprosto jiné pozici. Měl jsem konkrétní protivníky, Schieberku s tím slizounem a Amalu, která mě bůhvíproč podrazila a shodila. V pozadí mohl stát Mantella, ovšem netušil jsem, o co by mu mohlo jít. Byla to
záhada. Kdykoli klopýtnu o záhadu, vzbudí se ve mně strašidlo, které se jmenuje zvědavost. A to pak jsem schopný překonat všechno, i hodinu bez hnutí s nohou za krkem.
No, neměl jsem nohu na nepatřičném místě, naopak, obě spočívaly tam kde měly. Začalo mě ale bolet celé tělo. Dýchal jsme přesně podle zásad, jež mi Su vštěpovala, a bylo mi to málo platné.
Nehorší bolest se ozvala na pravé hýždi. Bylo to, jako kdyby mě tam něco tlačilo, jako bych tam měl vražený nůž nebo hřebík nebo nějakou jinou špičku.
Pomaličku, centimetr po centimetru, jsem přesouval ruku dozadu. Čím blíže jsem byl dlaní to u místu, tím víc jsem si myslel, že to není žádná fikce.
A opravdu, když se mi konečně podařilo přistát dlaní na zadní polokouli, nahmatal jsem nějaký tvrdý předmět, zřejmě váleček.
Uvědomil jsem si, že mám vzadu kapsu.
Ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, nedokázal jsem se vzpomenout, že bych si něco do zadní kapsy dával.
Opět centimetr po centimetru jsem šátral, až jsem nahmátl okraj kapsy. Vsunul jsme za okraj konečky prstů a vsouval ruku dovnitř.
Dotkl jsem se něčeho kovového.
Nakonec jsem to vytáhl a uvědomil jsem si, že je to svítilna.
Nějaká dobrá duše využila tlačenice a šoupla mi do kapsy baterku.
Pomaličku jsem přejížděl bříškem palce po jejím povrchu, až jsem nahmatal vyvýšeninu. Stiskl jsme ji a baterka se rozsvítila.
Zamžikal jsem.
Záře mě nejdřív oslnila. Docela jsem se lekl, protože jsem si myslel, že mě ty potvory už obklopily. Byly to ale jen přeludy, optický klam oslněného zraku. Namířil jsem kužel světla ke dveřím. Čekal jsme, že tam ty smrtící medúzy
uvidím.
Nikde nebyly.
Kdybych zadupal, uvidím je na to tata, řekl jsem si.
Nastala chvíle pro krok sněžné smrti. Věnoval jsem příštích pět minut dvěma krokům, které mě dopravily k zábradlí.
Dole, hluboko pod sebou, jsem uviděl v šeru, téměř ve tmě, tři bílé skvrny. Byli to sklípkani, kteří se zvolna přesouvali kamsi stranou. Musel je tam vábit nějaký hluk, jinak by zůstali na místě. Kdepak zůstal vězet ten čtvrtý?
Lekl jsem se. Ve tmě to zasršelo a tři sklípkani se okamžitě rozběhli ke zdroji hluku.
Jenže to shořel ten jejich čtvrtý kolega, který si zřejmě chtěl zkrátit cestu přes svorkovnice a doplatil na to.
Zastavili se a znovu se vydali původním směrem.
Jsou to zabíječi, uvažoval jsem. Mají zvuková čidla kalibrované na specifický zdroj hluku. Asi ne na mechanický zdroj, spíš na hluk pojený s pohybem člověka. A co to sršení? Ono je asi jedno, jestli shoří živý organismus nebo
mechano. Vždyť i v mechanu je spousta organických a paraorganických látek. Jistě by bylo možné zdroj sršení od sebe odlišit, jenže za cenu větší složitosti, váhy a energetických nároků.
Všechny tyhle úvahy mě vedly k přesvědčení, že někde na opačném konci tohoto technologického komplexu je něco živého, co se pohybuje a přitahuje na sebe pozornost sklípkanů.
Všude kolem mě se zlatě leskly svorkovnice. Ozvalo se ve mě to zlověstné přání smrti, to nutkání odejít rychle, abych už byl z toho slzavého údolí pryč. Stačilo by vztáhnout ruku, nahnout se...
Anebo zadupat a zavolat „pojďte ke mně, kluci“ a už bych měl svoji dávku nervového plynu na povrchu těla.
Ne, tuhle radost Bizonovi a Amale neudělám.
Pomalu jsem přesouval váhu a ve světle baterky jsem pozoroval reakci sklípkanů. Všiml jsem si, že strnuli, když zaslechli nový zdroj hluku. Ten jejich miniaturní pozitronový mozek potřeboval nějaký čas na analýzu. Kdybych udělal
něco neopatrného, svým chováním by mě varovali.
Možná.
Teď už bylo jasné, že ti tři malí bílí zabijáci po něčem jdou. Hnali se kupředu a já toho využil a přidal také do kroku. Využíval jsem všeho, co mě Su naučila. V bojovém umění se hodně dbá na stabilitu a na pružnost pohybu. Chůze
je základ pevného postoje. V každém okamžiku je třeba čelit útoku, který může přijít z kterékoli strany. Pohybující se bojovník je centrem koule ohrožení, nepřítel čeká na všech stranách.
Když mi tohle Su vykládala nad šálkem bílého čaje Bai Hao Yin Zhen, mohl jsem se nad tím ušklíbat. Jenže v tomhle prostředí to byla stoprocentní pravda.
Tři sklípkany jsem viděl, ale kolik jich mohlo být kdekoli kolem mě?
Soustředil jsem se na postup vpřed. Jistě mě hnala zvědavost. Mohl jsem zůstat tam, kam mě postavili a čekat, až si pro mě přijdou. Sklípkani ode mě odběhli a to mi dalo prostor na přešlápnutí, na uvolnění. Mohl jsem tu hodinu
vcelku v pohodě přečkat. Bizon by přišel a já bych mu řekl, no vidíš, že jsem nevinnej jako lilium a on by řekl, dám si na tebe pozor a Amala by něco brebentila a Striga by ječela, já mu nevěřím nos mezi očima a on by řekl, drž
hubu, tady šéfuju já!
Tak to tedy ne.
Další krok. Sklípkani teď vartovali na konci lávky dlouhé asi deset metrů. Ve stěně jsem viděl obdélníkový obrys. Byly tam dveře? Mohl to být prolis nebo zbytek nějaké instalace.
Přiblížil jsme se na pět metrů a zůstal stát.
Zdálo se mi, že jeden ze sklípkanů zatápal nožkama a zvolna se ke mně stáčel. Možná něco zaslechl? Třeba k němu dolehl můj tlukot srdce, nebo dech.
Ne, dýchal jsem hodně zvolna a byl jsem si jistý, že mě nemohou slyšet. Ovšem tep srdce jsem ovlivnit nemohl.
Sakra, jestli jsou kalibrovaní na tohle...
Podezíravý sklípkan sebou trhl a zase se obrátil k obdélníku.
Musely to být dveře.
Zaslechl jsem křik a dupot.
Někdo byl za dveřmi. Slyšel jsem křik, zněl zoufale. Nerozuměl jsem slovům, ale z tónu bylo jasně patrné, že tam někdo volá o pomoc.
Nebo prosí o milost?
Tohle je kriminál, připomněl jsem si. Nesmím se nechat zmást tím, že Podlaží je podpovrchový habitat pro specifický druh prominentů. Vytvořili si ho lidi, kteří se chtěli udělat sami pro sebe. Možná psanci, možná sobci, možná něco
mezi tím. Ale taky tu byli násilníci a vrazi, lidé potrestaní a možná taky lidi bez špetky rozumu v hlavě. Věděl jsem o osmnáctce, ale třeba to nebylo jediné kárné zařízení na Ultimu.
Ale ani o osmnáctce jsem netušil, kde ji najít. Že by byla tam za těmi dveřmi?
Někdo zabušil na dveře. V jejich hodní části se rozsvítilo zelené světlo. Znamenalo to, že ten člověk, byl to muž, soudě podle hlasu, se dotkl senzoru. Znamenalo to, že se dveře dají otevřít.
Sklípkani se nedočkavě chvěli.
Dveře se otevřely a na prahu se objevila postava nějakého chlapíka v oranžovém vězeňském munduru.
„Bacha!“ zařval jsem na něho. Taky jsem zadupal, abych odvedl pozornost sklípkanů.
To mu prodloužilo život o pár vteřin.
Sklípkani najednou nevěděli, kterým směrem upřít pozornost.
„Zavři ty dveře!“ křikl jsem.
„Ne!“ zaječel zoufale. Ohlédl se. V temnu za ním jsem zahlédl nějaký stín. Něco, nebo někdo, se k němu blížilo. Všiml si sklípkanů metr od svých nohou. Byl to pro něho okamžik rozhodnutí. Má jít sem, nebo zůstat tam? Co bylo
hroznější, smrt nervovým jedem, nebo setkání se stínem, který mu byl v patách?
Volil první volbu.
Skočil a zabouchl za sebou dveře.
Dřív než se mu to podařilo, jeden ze sklípkanů dveřmi proběhl. Šel po zdroji zvuku a nejspíš ho lákalo to divné „něco“, co pronásledovalo muže v oranžovém mundúru. Přede dveřmi, na té naší straně, zůstali dva.
První sklípkan vystřelil svůj proud jedu. Tekutina pronikla tkaninou a okamžitě zapůsobila.
Poslední výkřik mi rval ušní bubínky. V předsmrtné křeči ten člověk zamával rukama, zapotácel se a jeho pohyby byly tak trhané a nepředvídatelné, že malý vrah nestačil uhnout a umírající ho rozdrtil podrážkou své boty. To už
stříkal svůj jed druhý sklípkan. Rozběhl jsem se kupředu.
Dá se to zabít, opakoval jsem si. A když se to dá zabít, zabiju to.
Křuplo mi to pod podrážkou docela hnusně, živočišně.
Poslední zachroptění a tělo zhroucené u mých nohou znehybnělo.
Tak a je to, řekl jsem si.
Svítil jsem baterkou kolem sebe, v obavě, že se odněkud na mě ženou další bílé obláčky nadupané nervovým jeden. Neviděl jsem nic než kabely, svorkovnice.
Dívá se na mě Bizon? Sleduje mě ta partička z Podlaží? Všude kolem mě můžou být kamery a celý prostor osvětlený v infra.
Jenže to by tu už asi byli, napadlo mě. Jak jsem je stačil poznat, určitě uzavírali sázky, jak to se mnou dopadne. Kdyby si na mě doslova posvítili, přišli by o zábavu.
Chcete se bavit, tak se bavte, řekl jsem si.
Sklonil jsem se k nebožtíkovi, popadl ho pod rameny a vlekl od dveří. Chvilku mi to trvalo, než jsem ho dotáhl na místo, kam mě Bizon odvedl a kde vysypal obsah té pěkné Sahirovy krabice. Všiml jsem si, že v těch místech jsou
vyvedené kabely silné jak trám, když to trochu přeženu. Tudy asi vedlo hlavní vedení Podlaží nebo dokonce celého Ultimu.
Hodně jsem supěl, než se mi podařilo posadit bezvládné tělo na okraj zábradlí. Taky jsem se docela propotil strachem, že zavadím o kus kalhot potřísněných nervovým jedem.
Jak dlouho působí, když je na vzduchu? To jsem netušil.
Zatím jsem žil a to mohlo znamenat, buď že jed už přestal fungovat anebo že jsem se ho nedotkl.
Některé věci jsou docela jednoduché.
Pracoval jsem v polotmě. Baterku jsem si položil na zem, aby mi nepřekážela v manipulaci s tělem. V chabém světle jsem tomu člověku neviděl do obličeje, protože jsem si stínil. Poodstoupil jsem a světlo mu dopadlo na tvář.
Oči měl vytřeštěné a smrt zvěčnila výraz hrůzy.
„Měl jsi hnusnej odchod,“ zabručel jsem. „Teď už máš klid.“
Pak jsem do něho prudce strčil.
Tělo padlo zády na svorkovnici. Rád bych viděl, co to udělalo s přístroji v dispečinku. Tohle musel být největší zkrat, jaký tu zažili. Tělo okamžitě vzplálo a vzduch se naplnil strašlivým pachem páleného masa. Rozběhl jsem se
znovu ke dveřím, kudy sem ten člověk vpadl. Dorazil jsem k nim zrovna ve chvíli, kdy ve tmě kterou jsem za sebou nechal, se ozvaly první hlasy. Míhaly se tu kužely ručních svítilen. To asi byla parta z údržby, která přiběhla, aby
našla příčinu poruchy a odstranila ji.
„Tady, tady je to!“ slyšel jsem.
„Co je to za chlapa? Tady nemá nikdo co dělat,“ řval kdosi.
Hlasy se pletly jeden do druhého a jen v jednu chvíli jsem uslyšel slovo, které jsem dokázal pochytit.
Nedomý.
To jsem já, Nedomý.
Takže oni to tělo identifikovali. Třeba přijdou na ten omyl. To není tak těžké, asi mají v záznamech moji DNA. Mohli by omyl snadno odhalit, kdyby chtěli. Budou chtít?
Chvilku jsem čekal. Přemýšlel jsme, kam se ukrýt, kdyby chtěli prostor prohledat. Třeba bych se mohl zavěsit za okraj lávky. Všimli by se mě?
Su by to dokázala bez mrknutí. Jenže já nejsem žádný ninža. Mám rád svoje pohodlí a jestli něco nenávidím, tak je to visení za ruku. Docela úspěšně se takovému prostocviku vyhýbám celý život.
Naštěstí nebylo třeba. Podle hlasů a zvuků, cop ke mně doléhaly, jsem usoudil, že se údržbářům podařilo odstranit ten strašlivý škvarek ze svorkovnice. Čas plynul a když uplynul, uslyšel jsem kovové klapnutí dveří a pak nastalo
ticho.
Tak je to tedy.
Oni si myslí, že jsem se spálil na uhel. Nikdo jiný nechybí, po nikom se nebudou shánět.
Kdypak se asi někdo přijde podívat do rozvodny? Dělají tu nějaké revize? Bizon tu provádí ty svoje boží soudy. Jak často?
Jsem naživu, ovšem tenhle stav může být opravdu jen dočasná záležitost. Musím se odsud dostat.
Pokud jsem to tady stačil poznat, vedou sem dva vchody. Jedním mě přivedl Bizon, druhým sem vpadl ten chudák, kterého někdo honil a nahnal mu takový strach, že raději volil smrt nervovým jedem.
No, budu jednat rozumně, řekl jsem si. Zkusím se odsud dostat zpátky do Podlaží. Kdo ví, co za těmi druhými dveřmi je.
Ano, tak přízemně jsem uvažoval a jednal. Bušil jsem na dveře, kopal a volal. Jak dlouho?
Tak dlouho, až mi začala slábnout baterka.
Chvilkami jsem ji vypínal, abych šetřil zdroj. Jenže pak na mě přišla ta fóbie ze tmy a zase jsem ji rozsvítil a namlouval jsem si, že světlo slábne míň, než se zdá.
Ale sláblo setsakra rychle.
Nebudu to rozmazávat.
Ať to bylo jak chtělo, ať mě za dveřmi nikdo neslyšel nebo nechtěl slyšet, to jsem nemohl posoudit, jisté je, že mi nikdo neotevřel.
Nezbylo než zkusit druhou možnost.
V mhouravém zbytku světla jsem se doplahočil k těm druhým dveřím. Došel jsem k nim právě ve chvíli, kdy světlo prsklo a zhaslo.
Omlácenýma rukama jsem šátral po kovovém povrchu. Hledal jsem senzor. Musí někde být...
Osahával jsme plochu v úrovni hrudi,tam bývají nejčastěji. Ojížděl jsem dlaněmi rám dveří, sahal jsem i na práh. Marně.
Napadlo mě, že snad je senzor jen z té druhé strany.
Zabušil jsem pěstí. Ostrá bolest mě bodla do kloubů a usadila se v lokti. Tak přece jen tu zdechnu.
Uvědomil jsem si, že někde ve tmě pode mnou jsou zbytky rozšlapaných sklípkanů. Třeba v nich zbylo trochu toho jedu. Kdybych tu měl umřít hladem a hlavně žízní, mohl bych si odpomoci od utrpení.
Seděl jsem, opíral jsem se zády o dveře, které jsem nedovedl otevřít a snažil jsem se vzdorovat běsům absolutní tmy, kteří se na mě valili ze všech stran.
Najednou dveře za mými zády povolily. Do očí mě udeřila prudká záře.
„Ty svině! Já tě naučím! Tumáš! Tumáš!“ řval na mě nějaký chlap a já se musel schoulit do klubíčka, abych zmírnil následky ran a kopanců, které se na mě přihnaly.
To bylo moje první seznámení s Osmnáctkou.
Část druhá: Osmnáctka
1.
Opravdu to není tak, že bych byl ranař, který se nikoho a ničeho nebojí a svými ocelovými pěstmi se dokáže ze všeho vymlátit. Když jsem odvyprávěl, jak to se mnou na Ultimu bylo v těch prvních hodinách, někdo by mohl mít takový
dojem a někdo by si mohl myslet, že sám sebe tak vidím. Fakt je, že jsem měl štěstí, nebo spíš štěstí ve smůle. Smůla byla, nebo moje pitomost, že jsem Mantellovi skočil na špek a nechal se na Ultimus odlifrovat. No a obrovská
smůla byla, že mě podrazila Amala a poslala mi na krk Bizona a celou tu vypečenou partičku. To, že jsem přežil, bylo spíš dílo náhody a obrovské kliky, než čehokoli jiného.
Tím ale hra na štěstí a smůlu končí.
Co následovalo, to byl pád do sraček tak hlubokých, že dna nedohlédnout.
Dostal jsem nakládačku tak velkou, jakou mi uštědřili jen párkrát v životě. Z toho co křičeli jsem vyrozuměl že jsem vězeň dvacet sedm dvacet čtyři a že jsem je velice popudil svým pokusem o útěk.
Stačilo pár facek a několik kopanců do žeber, aby mi v hlavě svitlo.
Oni moc dobře věděli, že nejsem žádný vězeň, natož pak vězeň dvacet sedm dvacet čtyři. Jenže jeden chlap jim chyběl a druhý jim jako by spadl z nebe. Chlap jako chlap. Ocitl jsem se na osmnáctce a tam bylo úplně jedno, kdo je kdo.
Člověk se stal číslem. Neměl obličej, neměl jméno, neměl identitu. Byl kus. Pokud zdechnul, zaneslo se to do výkazu a nikdo nic neřešil. Pokud by ale zdrhnul, měli by průser ti, co tomu měli zabránit.
Dlouho trvalo než jsem pochopil, jak se podobný případ řešil. Bylo to velmi jednoduché. Jeden ze strážců přestal hlídat a stal se číslem. Oni i ti strážci byli potrestaní. Mělo to logiku. Služba na osmnáctce byla takříkajíc za
trest. Hlídač taky musel být na šachtě se vším, co s tím souviselo, jenomže s tím rozdílem, že se nemusel lopotit na jehle. Což byla na osmnáctce obrovská výhoda. Když někdo zhebnul, bylo to v devadesáti procentech případů na
jehle. Těch deset procent mimo jehlu byly sebevraždy vyvolané děsem, že by ten dotyčný měl nastoupit na šichtu na jehle a bál se, že tam zhebne.
Takže co byla ta jehla.
V podstatě to byl razicí štít. Plastizační kombajn, to byl jeho oficiální název. Ten kdo to vymyslel si asi bral inspiraci v žížale. Ta se taky prodírá zeminou a nechává za sebou chodbičky. Jehla měla na své špici tavicí jednotku
a hned za ní generátor studené fúze, který přeměňoval část taveniny na energii nutnou k dalšímu tavení. Následoval desetimetrový válec, který měl za úkol ochladit roztavené boky, to byl jeho hlavní úkol, a posouvat celou tu věc
dopředu. To byl jeho takový vedlejšák. Celou tu věc bylo třeba řídit. Byli chlapi, kteří na to měli talent. Byli na Ultimu už pět, deset let a snad je to i bavilo. Museli mít psychiku žížaly, jinak si to nedovedu vysvětlit.
Kdo měl psychiku vyššího řádu, třeba králíka, byl na tom podstatně hůř.
Ono to sunutí jehly byla práce docela ohubná. Hornina není voda, není jednolitá. Ta desetimetrová trubka se skládala z prstenců. No a stačilo nějak špatně odhadnout správný směr a špička jehly se smekla a prstence se dostaly od
sebe a dovnitř foukl žhavý plyn. Nešlo jen o směr. Hornina nebyla jednolitá, měla různou energetickou vydatnost a jehla se sunula rychleji a jindy pomaleji. To se muselo řídit. Když někdo zaspal, míněno obrazně, protože v
obrovském hluku a smradu a horku, které na špici panoval, se usnout nedalo, prstence se mohly od sebe na okamžik oddálit a dovnitř foukl žhavý plyn o teplotě bratru dvanácti set Celsia.
V hornině se občas vyskytly průrvy. Bývaly doby, kdy Luna byla docela žhavé těleso a jak to těleso pomalu vychládalo, v hlubinách docházelo k různým napnelismům a vylomeninám a někdy to ruplo. Pak se ale mohlo stát, že plyny
vyvolané tavením pronikly do štěrbiny, obešly tu desetimetrovou trubku a foukly dovnitř.
Hádanka pro chytré hlavičky. Jakou měly teplotu a co byl výsledek? Správě. Bylo to dvanáct set Celsia a výsledkem byla pečeně.
Nemyslete si, že to byla nuda, protože výsledkem byla pečeně. Ona nemusela být jenom pečeně. Některé štěrbiny se táhly stovky metrů na všechny strany. Plyn se stačil ochladit a fouknul někde do šachty docela studený. Jenže byl
potvora jedovatý a pak nastala dlouhá smrt, kdy si lidi pokoušeli roztrhnout hrudníky, aby si vyrvali z těla plíce a nemuseli ten plyn dejchat.
Celé to monstrum se dokázalo pohybovat docela rychle, jak se to vezme. Půl kilometru za hodinu je docela slušná rychlost pro takovou potvoru o průměru tří a půl metrů.
Kolik takových jehel prošívalo horninu v oblasti Ultimu?
To bylo vcelku dobře střežené tajemství. Mě jako číslo dvě hodily do pětky, tedy do pětičlenné skupiny. Nebyla to skupina, ze které utekl ten chlápek, který shořel na svorkovnici v energetické rozvodně Podlaží. Jakmile někdo
utekl, zlikvidovali ty, kteří zbyli. Prostě na ně pustili žhavý plyn a bylo po nich, tedy přesněji, stala se z nich pečeně. Ty škvarky pak spalovali ve žhavém plynu spolu s ostatním odpadem. V pětce jsme se střídali po dvou
hodinách na špičce jehly. Déle to nikdo nevydržel. Musel zírat na špinavé, zaprášené displeje a ruce mít při tom na řídících pákách. Na displejích toho moc vidět nebylo. Valily se tam tmavé a světlé šmouhy a někdy ta tmavost
nebo světlost něco znamenala a jindy to neznamenalo nic. Ze začátku to bylo docela peklo se v tom vyznat a v prvních měsících se mi několikrát stalo, že se ty prstence za mými zády od sebe odchlíply a žhavý proud plynů mi ofouk
zadek.
Ofouk, ale nespálil.
Prvních měsících? Kristepane, já byl v tomhle labyrintu dva roky!
2.
Tam, kde jsem dostal nakládačku od bachařů, bylo pokračování rozvodny. Podlaží samozřejmě nemělo vlastní energetický rozvod, to by bylo neekonomické. Celý důlní komplex mel rozvod společný. Pořádně zvolchovaného mě pak vyvlekli
ven, do správní části. Trochu to tam vypadalo jako v koridorech Podlaží, jenom to tam bylo o hodně špinavější a smradlavější. Přivlekli mě do nějaké kanceláře, ve které za velkým oráklem dřepěla vyzáblá šedovlasá bachařka. Z
jejího jekotu jsem se dozvěděl, že jsem číslo dvě a že příště, když se pokusím zahnout kramle, mě nechá přišpendlit na špičku jehly. To jsem ještě nevěděl, co ta jehla je. Pak mě naložili do huntu, to byla taková plastová kolébka
na srandovních bambulkách, které jí sloužily jako kolečka, mělo to výhodu, že to mohlo jezdit prakticky kdekoli v oněch kulatých chodbách. V zatáčkách to vynesla odstředivá síla úplně na stranu. Hunt měl svého řidiče. Ten musel
dávat bacha, protože zejména v čerstvých chodbách se bez varování otevíraly boční šachty. Ty sloužily k těžbě vzácných kovů. Těch je v nitru Luny dost, takže ten, kdo má celou věc pod palcem, si tady přijde a pěkné prachy.
Vzácné kovy se na přívratu těží taky, ale výnosnost je podstatně menší. Plastizace horniny je na přívratu zakázaná a z toho plyne, že ten chytrý pan Někdo, kdo tomu tady ve skrytu šéfuje, nemá na přívratu konkurenci, která by
stála za fajfku tabáku.
V huntu jsme seděli kromě řidiče a bachaře tři. Dva se vraceli z marodky. Jeden měl ohořelý obličej a půlku tváře měl z plastu. Při pohledu na něho se mi trochu sevřelo srdce, protože mi vzezřením připomněl Dědka Čucháka, jeho
obličej Frankensteinova monstra. Ten druhý chlapík vypadal jakž takž normálně, až na ty šílené oči. Dýchal sípavě, protože mu žhavý plyn vypálil půlku plic.
Bachař držel na kolenou ne psychinu, jakou jsou vybaveni citróni na přívratu, ale solidní brokovnicí pumpovačkou. Už dlouho jsem neviděl opravdovou střelnou zbraň a mohl jsem na ní oči nechat.
„Moc nečum, nebo ti ukážu, jak funguje.“
„To já vím celkem dobře,“ začal jsem, ovšem bachař neváhal a začal s předváděním. Zatím nasucho. Vrazil mi hlaveň do žaludku, byl to krátký prudký pohyb, který mi v důsledku vyrazil dech.
„Tady se nežvaní. Tady se maká. Kdo nemaká, zhebne. Kdo zhebne, toho spálíme. Jasný?“
Tím ten bystrý chlapec oslovil nás tři.
Mí kolegové vězňové se dívali apaticky, bylo jim všechno jedno. Oni se už do tváře smrti podívali a celkem rozumně usoudili, že žijí v jakémsi prodlouženém čase, který jim někdo už brzy vypne.
Řidič nepokládal za nutné se ohlédnout, aby se podíval, co se za jeho zády děje.
Jel rychle a dával pozor, aby včas zahlédl, jestli se něco vpředu děje. Svítil si reflektory, ovšem chodba se někdy nečekaně prudce lomila a jako na potvoru zrovna za zátočinou mohla být nějaká trojnožka s vrtákem nebo jiný
těžební mechanismus anebo se tam mohl štrachat nákladní hunt s narubanou rudou. Byl to rutinér a všechny nástrahy zvládal dobře. Po několika minutách jsem už zase normálně dýchal a snažil jsem se nemyslet na prudkou bolest v
žaludeční krajině. Raději jsem myslel na to, co tomu chlapovi udělám, jestli se mi někdy dostane do rukou. Vymyslel jsem několik možných věcí a to, že bych mu tu pumpovačku vrazil do držky se mi líbilo nejvíc.
Jeli jsme podle mého odhadu velmi dlouho, možná dvě hodiny. Teplota stoupala. Napadlo mě, že se blížíme k jádru Luny, ovšem to jsem moc dobře věděl, že Luna žádné žhavé nitro nemá. Pak mi došlo, že to horko, které tady sálá ze
stěn, je pozůstatek toho pekelného žáru, který vzniká při plastizaci horniny. Však jsem si taky vzpomněl na to, co jsem se kdysi o plastizaci dozvěděl. Že to zbytkové teplo je ten nejhorší polulant, znečištění teplem se nejhůř
likviduje. V podstatě to teplo může jen vyzářit do vesmíru a kdyby byla plastizace na přívratu povolená, celá Luna by se za pár let roztavila.
Což mi připadalo jako pěkná pitomost, ovšem teď, kdy jsem se v tom horku docela hustě potil, mi to tak moc legrační nepřipadalo.
Míjeli jsme i kaverny, které sice nebyly tak velké jako ta, kterou jsem viděl na Podlaží, ale byly docela slušně rozsáhlé. Tam byla různá technologická centra a taky jsem cestou zahlédl několik středisek na výrobu potravin. Aspoň
nedostanu kurděje, řekl jsem si, když jsem to viděl a s rozkoší nasál do plic trochu studeného vlhkého vzduchu, který odtud vanul.
Nakonec hunt zastavil u něčeho, co se tu nazývá vagón. Trochu to připomínalo pojízdné rámy na šaty a kufry, používané v hotelích. Taky to byla trubková konstrukce, ovšem samohybná. Mělo to podlahu a k ní byl přišroubovaný suchý
záchod a sprchový kout. Mezi trubkami byly natažené hamaky na spaní. Pak tu bylo několik židliček a stolek a něco hodně špinavě odpudivého, z čehož se vyklubal sporák. V téhle věci jsem měl žít spolu s dalšími čtyřmi mukly.
To už jsem byl v huntu sám, ty dva marody jsme vyklopili cestou, přesedli si do jiných huntů a odjeli, niž mi věnovali jediný pohled. Uvidím je někdy? Spatřím vůbec někoho? Najednou jsem si uvědomil, že jsem se ocitl hlouběji pod
povrchem, než jsem kdy v životě byl. Intenzivně jsme chápal, proč si předkové představovali peklo jako něco uvnitř země. Kdyby se posadili do huntu vedle mě, nemuseli by si nic vymýšlet, stačilo se jen koukat. Zanechte vší naděje?
K smíchu. Té ve mně nezbylo ani zrnko.
Ve vagónu byli tři muklové. Jeden spal na hamace. Zdálo se mu něco zlého, protože sebou házel a skřípěl zuby. Druhý si něco kuchtil na té hromadě špíny, která tu sloužila za sporák a ten třetí seděl, opíral se zády o trubkovou
konstrukci a rýpal se nehtem ukazováku v zubech.
Slezl jsem z huntu.
„Zdar...“ začal jsem. Prudká bolest mě srazila na kolena.
Tady se nemluví. V celém Ultimu je zakázáno mluvit. Tedy, muklové nesmějí mezi sebou hovořit. Rána, kterou mi uštědřil bachař pažbou pumpovačky, potvrdila moje podezření.
Můj spoluvězeň se přestal rýpat v tlamě a rozřehtal se. Jeho druh nezvedl oči od sporáku.
Potřásl jsem hlavou a postavil jsem se. Otevřel jsem ústa a otočil jsem se. Za mnou stál bachař, zbraň držel pažbou u boku a zvědavé oko její hlavně si zálibně prohlíželo oblast mé levé ledviny.
Vydechl jsem.
Bachař se ušklíbl a nasedl do huntu. Pokývl řidiči a vozík odjel.
Můj spoluvězeň, který zřejmě skrýval značnou část svého majetku mezi trojkou a čtyřkou vlevo nahoře, byl zjevně potěšen. Tvářil se přívětivě a najednou jsem si všiml, že čile rejdí prsty, jako by hrál na nějaký neviditelný
klávesový nástroj.
Vzpomněl jsem si, co se říkalo, že se někde na Luně používá tajná prstová řeč. Říkalo se jí „včelí tanec“, protože k ní patřila i řeč těla, pohyby trupu a nohou. Možná, že ten chlápek na mě ten včelí tanec zkoušel.
Nadechl jsem se a otevřel ústa, skoro jsem vyslovil první hlásky.
Ten chlap se lekl. Bylo to hluboké a bolestné leknutí. Takhle se leká bičovaný člověk, když někdo pustí na zem tužku.
Na osmnáctce se nemluví. Lidé se dorozumívají včelím tancem, ten je tu povolený nebo trpěný. Jenže já včelí tanec neuměl.
Pokrčil jsem rameny a udělal gesto. Takhle bych se domluvil i na Zambezi. Prostě, neumím, jasný?
Vlídnost se vytratila z obličeje toho chlapíka.
Pozvedl ruce a jeho prsty se rozkmitaly. Dokonce vstala udělal několik půlkroků a podivně nakláněl trup. Předvedl mi včelí tanec v jeho plné kráse.
Nedokázal jsem odpovědět jinak, než dalším rozpačitým gestem.
To už se ten chlap dopálil a přešel ke kuchtíkovi, strčil do něho, kývl na mě bradou a něco mu tím svým prstokladem vykládal.
Kuchtík byl nešťastník, který ztratil chuť k čemukoli jinému než k jídlu. O nic jiného se nezajímal. Odpověděl Strážci zubního pokladu, jak jsem v duchu toho chlapa nazval. Třebaže jsem včelímu tanci nerozuměl, bylo mi jasné, že
Kuchtík vyjadřuje něco neslaného nemastného.
V tu chvíli jsme sebou cukli a celý vagón se posunul. Nevěděl jsem v první chvíli, co se stalo. Záhy jsem ale měl pochopit, že tyhle cukatury patří k běžnému provozu. Jehla se pohnula a my s ní. Plastizace pokračuje, náš bodec
proniká do horniny, vytváří žížalí uličku a odhaluje přístup k žílám vzácných nerostů.
Bolelo mě celé tělo a byl jsem rád, že jsem si mohl lehnout do hamaky. Rád bych zavřel oči, abych si mohl všechno promyslet, a že bylo o čem přemýšlet. Strážce ale chodil kolem jako vzteklá šelma v kleci a dokonce vzbudil Spáče a
stěžoval si mu divokou hrou prstů.
Spáč na něho tupě hleděl, otočil se na druhý bok a znovu usnul.
To otočení na druhý bok jsme bral jako dobrý nápad a inspiraci, takže jsem ho napodobil.
Za zády jsem měl rozzuřeného chlapa, kterého jsem smrtelně urazil tím, že jsem si s ním odmítl povídat včelím tancem.
Ten chlap byl dočista umanutý. Asi za půl hodiny, hrubým odhadem, protože pochopitelně nebylo čím měřit čas, se z čelby vrátil poslední z naší pětky. Nazval jsem si ho pro sebe Horníkem. Tekl z něho pot a měl apatický pohled
člověka, kterého nezajímá vůbec nic. Skouknul Strážcův výklad, ledabyle na něj odpověděl mdlými pohyby a vysápal se na hamaku. Na čelbu se odebral Kuchtík. Nesl sebou plecháček se šlichtou, kterou si ukuchtil.
Takhle to tu bude pořád, táhlo mi hlavou.
Ujasňoval jsem si, co se stalo. Prostě mě vyměnili. Dvacet sedm dvacet čtyři, to podle všeho byl ten chudák, kterého něco vyhnalo z osmnáctky. Něco, co mu nahnalo takovou hrůzu, že raději volil smrt. Shořel ve svorkovnici na uhel.
No a bachaři, aby neměli malér, mě takříkajíc vrátili do stavu, pěkně zmláceného.
Co se bude dít na Podlaží?
Bizon našel škvarek a nejspíš oznámil Schieberové mimořádnou událost.
No a co jiného mohla Schieberka udělat, než že se spojila s Mantellou a vyjádřila mu své politování nad tím, že jsem se choval nedisciplinovaně, přes veškerá varování pronikl do technologické zóny a podlehl fatálnímu poranění
elektrickým proudem?
Už jsem si představoval Luigiho, jak jde do Modré laguny za mou Su, aby jí sdělil, že zhaslo světlo jejího života.
Co udělá Su, až se dozví, že mě elektrika spálila na škvarek? A co na to řekne Dědek Čuchák, kromě toho svého „hu“?
Su se bude domáhat těla, tím jsem si byl jistý. Zavolá doktorovi Kurzovi a spojí se s Dědkem. Všichni tři budou tlačit na Mantellu, aby z Ultimu nechal tělo dovézt. Chudák Luigi. Těla se z Ultimu nevozí, všechny tělesné pozůstatky
se tu bezezbytku likvidují. Neexistuje výjimka. Jsem vedený jako odsouzený, Mantella možná vypracoval nějaké spisy, proběhl fingovaný soud, zkrátka, úředně jsem vedený jako řádně odsouzený a trestaný občan a nemám tudíž nárok na
žádné extrabuřty.
Jedno měli ti tři, tedy Su, Dědek Čuchák a Kurz, společné, přes všechny ty zásadní rozdíly, které mezi nimi byly, a že jich bylo sakra hodně.
Neuznávali, že by něco nešlo.
Dovedl jsem si představit, že si najmou nějaký džíp, nějaký teréňák, a vydají se na pouť dlouhou pět tisíc kilometrů, z Arkádie na Ultimus, aby tu našli moje tělo, ohledali ho a aby doktor Kurz posoudil, jestli je opravitelné.
Tedy, jestli v něm zbyla aspoň jiskřička života, kterou on by dokázal rozfoukat a přimět k tomu, aby se rozhořela plnou silou.
Tahle vize mi dělala starosti.
Cesta autem na odvrat byla pekelně nebezpečná. Na přívratu byla jiná situace. Nejenže tu byly expresní komunikace, i takzvaný terén byl dobře prozkoumaný, zmapovaný a do značné míry upravený. Přes všechen povyk ochránců lunární
přírody byla nejedna strž zasypaná a skrz nejeden horský hřeben vedl tunel nebo průlom. Ovšem na odvratu to bylo jiné. Terén je tu sice méně divoký než na přívratu, ale je zanedbaný, skutečně přírodní, jak vznikl v důsledku
kosmického bombardování do tehdy ještě plastického povrchu před čtyřmi a půl miliardami let. Jak dlouho by mým přátelům cesta trvala? Kdyby dokázali denně urazit dvě stě kilometrů, mohl bych se jich dočkat tak asi za měsíc. Pokud
by šlo více méně hladce, a ukažte mi cestu divočinou, při které jde všechno úplně hladce.
Za tu dobu bude ten škvarek, který zbyl z vězně číslo dvacet sedm dvacet čtyři, proměněný v jednoduché molekuly a krystaly a bude už dávno recyklovaný. Dále tu byla otázka, jestli se poutníci dostanou dovnitř Ultimu. Jejich
výprava bude neoficiální. Mantella jí určitě nedá úřední posvěcení. Ani by nemohl, uvažoval jsem.
Je to pitomost, uzavřel jsem tyto svoje úvahy. Lámu si hlavu s něčím, co nevím, jestli se stane a pokud se to stane, zdali se odehraje tak, jak si představuju.
Jestli jsem stačil odvodit nějaký obecný princip za dobu mého ne zas tak krátkého života, tak snad ten, že předvídání znamená vyloučení, jelikož to, co se nakonec opravdu stane, se vymyká představivosti.
Život je ten nejvynalézavější kombinatorik, jakého si ani nelze představit. Což je úvaha, která mě vede k podezření, že by ten bůh snad i mohl případně někde nějak existovat.
Ale o mě nejeví ani špetku zájmu.
V podobných truchlivých úvahách uplynuly dvě hodiny Kuchtíkovy služby. Vyrušilo mě drsné lomcování. Strážce mi dal jasně najevo, že teď je moje šichta, že mám jít na čelbu a že dostanu přes hubu, když to neudělám.
Zatímco jsem se povaloval, zřejmě se domluvil s Havířem, který se stačil vzpamatovat a oba viditelně hořeli touhou si mě podat.
Po tom všem, co jsem dostal do těla, byla rvačka to poslední, po čem jsem toužil.
Tak jsem šel.
Čím blíže jsem byl špici, tím větší tu bylo horko. Nad hlavou mi svištěla vzduchotechnika. Ze špinavých průduchů fičel smrdutý vzduch. Filtry dělaly co mohly, aby vzduch zbavily ostrého kyselého zápachu, bohužel toho mnoho
nezmohly. Zavzpomínal jsme na doby mé havířiny na Českopolské. Tam jsem si užil ohlušujícího hluku a všudypřítomného prachu. Tady to bylo horko a smrad.
Agregát po dobu střídání směny jel na volnoběh. Celý ten komplex se cukavě pohyboval vpřed a při každém záškubu jsem se potácel a musel jsem se chytat stěn. Pálily mě do dlaní. Nakonec jsem se dopotácel k řídícím pákám. Dosedl
jsem na sedačku a uchopil páky rukama. Rukojeti byly lepkavé špínou rozměklou potem.
Před sebou jsem měl dva displeje. Doufal jsem, že všechno půjde hladce a že ta věc nebude ode mne nic chtít. Přidal jsem sví centilitry potu k těm litrům a hektolitrům, které tu byly prolité přede mnou. Snažil jsem se naslouchat
hluku kolem sebe. Levý spodní okraj obou obrazovek mi připadal temný a zdálo se mi, že někde z prostor pod mou levou nohou se ozývá temnější hučení a že se tam chvěje podlaha. Přitáhl jsem tedy páky trochu k sobě, tu pravou víc
a opravdu, hluk se zmírnil, také chvění ustalo a temná skvrna se odstěhovala za okraj monitoru.
Pocit uspokojení mi nevydržel dlouho. Shora se vysunul ostře ohraničený temný objekt. Zdálo se, že padá a také se zvětšoval. Pohnul jsem pákami doleva a objekt se sunul vpravo. Ozvala se rána a otřes mě div neshodil z mého
verpánku. Páky jsem ale nepustil. Rval jsem jehlu doleva a ani jsem nezmírnil rychlost posunu. Agregát sebou škubala trhal. Představoval jsem si roztavenou horninu kolem sebe a myslel jenom na to, abychom ten temný objekt minuli.
Později jsem se dozvěděl, že to byla částečně smůla a také začátečnická klika. Ten temný objekt byla nejsilnější žíla lunaritu, na jakou se tu narazilo v posledních osmnácti měsících. Setkání bylo velmi riskantní, protože kdybych
se nevyhnul anebo kdybych stroj zastavil, došlo by k nekontrolované reakci a celá naše jehla i s posádkou by se mohla změnit v jediný velký škvarek. Bylo jich tu několik desítek, všude kolem, takových zavařených jehel, takže ani z
toho prvenství bychom se nemohli na onom světě těšit.
Začátečnická klika?
Jak se to vezme. V jistém smyslu ano. Na osmnáctce byli chlapi, kteří slídili po temných skvrnách a byli ochotni za dvouhodinovou směnu změnit patnáctkrát směr, aby nahrabali co nejvíc černých skvrn velikosti hrášku. Kvůli prémii
kostky sejra a kolečka mrkve na přilepšenou. Ne snad, že by tu byl hlad, jenže strava bylo čisté synto a prémie dodávaly zdejší skleníky a generátory masa a mléka. Co to je takové kolečko mrkve ocení ten, kdo je na syntu tři
měsíce a déle.
Většina zdejších muklů tu byla o hodně dýl.
Vzhledem k tomu, že skvrna, na kterou jsem více méně omylem a z blbosti narazil, měla cenu jako třípodlažní bejvání v Alhambře s šampaňským vodotryskem a třemi deputátními gejšami, měl jsem nárok možná na celé tři kolečka mrkve a
snad by i kedlubna kápla. Což by bylo dobré, přestože se mi synto ještě nestačilo zprotivit natolik, aby se mi šprajcovalo v krku. Začátečnické štěstí ale není nic, co by vyvolalo nadšení starých mazáků a jak se ukázalo, Strážce
byl bez sebe vzteky, když mi při nejbližším krmení vypadla z dávkovače mrkev a loupák, který dokonce voněl něčím jiným, než hydraulickým olejem. Jistě to byl zbytek z kuchyně pro náčelníky a pro Podlaží. Vytřeštil oči, když to
uviděl a dřív než stačil vztáhnout ruku, třikrát jsem na loupák plivl a mrkev jsem olízl.
A bylo.
Ano, Pyrrhovo vítězství to bylo. Já nejen dostal jídlo navíc, já jsem ho zesměšnil a pokořil a nedovedl jsme včelí tanec a byl jsem nový a jako takový jsem zasloužil přes hubu.
O co se pokusil při nejbližší příležitosti.
Naštěstí jsem čekal, že po mně půjde a navíc, on byl na syntu už hodně dlouho, kdežto já měl fyzičku celkem dobrou, už proto, že jsem trénoval nahoře na Plesnivce a musel jsem se tam dát dohromady už proto, že by mě ta jejich
šestinásobná gravitace zavázala na uzel, kdybych se o sebe včas nepostaral.
Skončilo to malým monoklem pod mým levým okem a mou pravou pěstí zaraženou hodně hluboko do měkkotiny jeho břišních svalů v oblasti solaru. Nedopadlo to pro něho nejlíp, ovšem ředitelství nápravného zařízení mi nedopřálo radosti z
vítězného tance nad tělem poraženého nepřítele. Psychosnímače v rámu vagónu zaznamenaly zvýšenou hladinu emocí a výboje do nás začaly bušit hlava nehlava, vinnej nevinnej. To bylo důležité, aby to schytali všichni. Tak se stalo,
že ti nevinní se nasrali na ty, co se prali a příště dali pozor, aby se neprali. To byl ten mechanismus. Prý to vymysleli Tataři a jejich veleúspěšný vojevůdce Čingischán.
Dával jsem si pan na Strážce pozor. On dělal, že mě ignoruje. Podařilo se mi navázat nějaké kontakty s Kuchtíkem. Zkoušel na mne včelí tanec, ovšem na rozdíl od blbce Strážce se neurazil, když jsem mu odpovídal tím svým zambezím
způsobem. I se Spáčem jsem vycházel dobře a s Horníkem jak by smet. Takže během několika dnů se situace v našem vagónu víme méně stabilizovala. Sunuli jsme naši jehlu horninou, našli pár docela pěkných skvrnek, zdálo se mi
dokonce, že se Srážce zklidnil a mohl jsem si dovolit dřímotu i v jinou dobu, než tu, kdy on byl na špici. Mohl jsem se tedy více méně v klidu soustředit na řešení problému, jak se dostat k nějakému pojítku a zavolat Mantellovi,
že nadále pobývám na tomto, nikoli na onom světě, kteréžto zjištění by na jeho straně mělo vést ke zvýšené aktivitě v tom smyslu, aby mě odsud dostal.
Moc možností jsem neměl.
Každá jehla byla vlastně miniaturní kriminál zatavený do horniny. Sunuli jsme se kupředu a někde vzadu rejdily těžební mechanismy a dloubaly ze stěn lunaritové čočky. Kontakt s vnějším světem jsme měli jen přes mechanismy, které
nám dodávaly potravu. Když jsem tedy přemýšlel o možnostech, které mám, vyplynula mi jen jedna, dosti drsná.
Živý člen personálu se ukáže tady na špici, jen když se zavádí nový vězeň do služby. Dokud je pětka úplná, není šance, že by se tu strážný objevil.
Jo, kdyby některý vězeň vypadl ze stavu jehly, museli by pětku nahradit. Zase by se dostavil hunt s bachařem a novým pracantem. A kdybych třeba takovému bachaři skočil po krku a sebral mu pumpovačku, mohl bych se dostat někam
nahoru.
Třeba až ke Schieberové.
Někteří lidé projevují velkou ochotu ke komunikaci, když jim někdo nasadí na špičku nosu ústí brokovnice.
Když jsem o tom plánu uvažoval, uvědomil jsem si, že je to plán nepěkný a že by z něho máma určitě neměla radost a nepochválila by mě. Bohužel mi jiný nepřišel na rozum. Vyplýval z logiky toho, co se tady v hlubinách Luny
odehrávalo. Nejhorší na tom plánu ale byla ta jeho část, na kterou jsem se ani neodvažoval reálně pomýšlet.
K tomu, aby se dostavil hunt s bachařem a pumpovačkou, bylo třeba, aby se naše pětice proměnila ve čtveřici a aby tedy některý z nás buď zhebnul, anebo se poranil tak, že by musel na marodku. Kdybych měl volit, měl jsem po ruce
kandidáta na odepsání. Byl to samozřejmě Strážce. Navíc, on sám by jistě nebyl proti tomu, abych se já odebral z paluby jehly v podobě volně rozptýlených molekul.
Neusnadňoval mi to. Po několika dnech se přestal chovat nepřátelsky do té míry, že ani nedostal cukaturu obočí, když se na mě podíval. Možná, že mu zvedl náladu jeho poslední pracovní úspěch. Podařilo se mu vyrobit si párátko z
plastové krabice synta a v té své tlamě se mohl rýt pomocí ušlechtilého nástroje a svůj nehet mohl tedy používat ke speciálnějším úkonům, jako například vybíráním holubů z nosu, což byla činnost, kterou nikterak nezanedbával.
Napětí v jehle znatelně opadlo. Uvědomoval jsem si, že jsem měl hodně viny na tom, že vůbec vzniklo. Ti lidé na jehle byli hodně propojení psychicky. Přispíval k tomu i ten fakt, že spolu museli hovořit jen včelím tancem. Ten,
jak jsem se přesvědčil pozorným sledováním, zdaleka nebyl jen posunčinou. Že k pohybům prstů patří i kroky a změny polohy těla, to jsem postřehl už v prvních minutách pobytu na jehle, ale postupně jsem si uvědomoval, že to jde
mnohem dál, že lidé zřejmě vnímají i velmi nepatrné změny polohy údů i trupu a že vzniká cosi jako mimoverbální, nebál bych se termínu telepatické dorozumívání. Konec konců, s Dědkem jsem se taky dorozumíval mimoverbálně, i když
to bylo zařízení technická, starý dobrý komlink.
Samozřejmě jsem byl rád, že se to tak dobře vyvrbilo a říkal jsem si, že těch pár posledních dnů, co na jehle budu, si je pořádně užiju. Jehlu jsem se už naučil docela slušně ovládat. Někdy mi řízení jehly připomínalo řízení grava
nebo něčeho, co létá. Taky jsem prožíval ten pocit prostorové volnosti a když jsem o tom uvažoval, říkal jsem si, že jehla je vlastně ponorka plující v pevné hmotě. I když, z jistého úhlu nahlížena, voda je taky pevná hmota. A
vzduch snad není? Pro nás na Luně je přirozené prostředí vzduchoprázdno.
Takovými myšlenkami jsem se zabýval, když jsem víc neméně radostně proplouval horninou, kolem chlazeného pláště magmatický žár, poháněn atomárními energiemi a v dobré náladě jsem se těšil, jak se všemi zametu, spojím se s
Mantellou, vrátím se do Arkádie a zatočím i s těmi pitomci z neformálního týmu zrovna tak jako s fundamentalistickými teroristy.
Směna skončila příjemně rychle, monitory zezelenaly, aby mi daly pokyn, že tu nemám už co pohledávat, slezl jsem ze svého verpánku a vracel jsme se do vagónu. Udělal deset, patnáct kroků, už jsem byl skoro venku, když se mi
najednou zamotala hlava. Podlomila se mi kolena a musel jsem si kleknout. Opřel jsem se rukama o stěnu a pokoušel jsem se zhluboka dýchat. Napadlo mě, že mi selhalo srdce. To by bylo špatné. Náš dvorní údržbář doktor Kurz byl ode
mne vzdálený tři a půl tisíce kilometrů lunární horniny, takže se nedalo říct, že by byl zrovna po ruce. Tady na Ultimu mají marodku, ale kdo ví, jaké kopyto tu felčaruje. Do basy se chodí dělat doktora jen za trest nebo z
idealismu a měl jsem za to, že poslední idealisté vymřeli na sennou rýmu těsně po bitvě u Kresčaku.
Vzpíral jsem se oběma rukama. Najednou se ozvaly kroky. Otočil jsem hlavu, bolelo to, viděl jsem jako skrz temnou mlhu něčí nohy. Pak mě ruce popadly za krk a tlačily mě k podlaze. Nebyl bych schopen vypočítat, kolik je 17 krát
32, ale tolik důvtipu ve mě zbylo, abych pochopil, že mi ty ruce nepomáhají.
Podlomil jsem levou ruku, abych se převalil na levý bok a pravou rukou jsem švihnul nahoru, abych zasáhnul pěstí, co se zasáhnout dalo. Opravdu jsem se do něčeho trefil a stisk na chvilku povolil. Dokázal jsem stočit hlavu
natolik, abych viděl, kdo se tolik namáhá, aby přispěl k mému zmizernění.
Ano, byl to Strážce.
Skrčil jsem nohy a vykopl je proti jeho nohám. Podrazil jsem je obě naráz. Jenže to byla poslední kapička štěstí. Strážce letěl stranou a instinktivně stačil skrčit pravou ruku a tím špičatým loktem mi dopadl na záda a přirazil
mě k podlaze. Proplácl jsem se jak široký, tak dlouhý. Vyrazil mi dech. Hrudník se mi změnil v pytel bolesti, ta se v něm zmítala, převalovala a chtěla ven, jedno kudy, hlavně aby to bylo rychle. Cukal jsem sebou a hrabal rukama i
nohama kolem sebe. Ten dobytek na tom byl mnohem líp. Jeho žádný srdeční záchvat nechyt, jemu se hlava nemotala, on jenom koupil jednu pěstí, nijak silnou ránu, byla vedená odspodu, obloukem, neměla razanci přímého úderu. Taková
rána dovede protivníka spíš naštvat a nabudit, než aby ho zneškodnila. No a že jsem mu porazil nohy, to byla z jeho hlediska v té mele jen snadno přehlédnutelná patálie, tím spíš, že toho využil v můj neprospěch, když mě loktem
přišpendlil k zemi.
V dalším okamžiku už byl na všech čtyřech. Přitlačil mě kolenem v oblasti beder a opřel se mi dlaněmi o ramena a tlačil mě dolů. Čekal jsem další rány a trochu mě překvapilo, že se nedostavovaly. Pak mi došlo, že o rány nejde. On
mě tlačí dolů, na jedno místo.
Tam mě chce dostat.
Pak jsem to místo spatřil.
Byla to skoro nepatrná štěrbina v ostění a v té štěrbině vězelo párátko, kterým se ten dobytek rejpal v hubě. On si celou tu dobu připravoval nástroj, kterým mě vyřídí. Určitě mu to dělalo velké potěšení a příjemně ho to ladilo do
výborné nálady, proto ta změna atmosféry. Čekal na příležitost. Je pravda, že jsem někdy s tou jehlou zacházel bravurně a využíval její elastičnosti až na doraz. No a on se soustředil na místa, kde plyny už nejsou žhavé, zato
neztrácejí nic na svých dalších příjemných vlastnostech, jako například že napadají lidské plíce jako žíraviny. Proto do mě nemlátil, ani když už jsem se nemohl bránit. Na těle by mohly zůstat stopy. Chtěl tady mít čistý smrťák,
nehodu na šachtě, klasickou mimořádku, kterou nikdo nebude vyšetřovat. Ostatně, vyřizování účtů v těžkých basách nikdy nepatřilo k oblíbeným činnostem personálu odpovědného za pořádek a klid ve věznici. Jsou odsouzení a ať si
všechno vyřizují po svém, to byla velmi pohodlná a účinná politika, zavedená snad ve všech věznicích, ať byly zřízeny kdekoli a kdykoli.
Takže ten můj skvělý plán vyjde jaksi na půl.-
Mimořádka se opravdu konat bude, na jehlu skutečně nastoupí nový maník, jenže ta oběť budu já, takže mě bachaři promění v obláček molekul a od té chvíle smutek mých přátel bude mít reálný důvod.
Přišlo mi to komické. Kolik lidí mi chtělo zakroutit krkem doslova i obrazně, a co všechno si na mě navymýšleli včetně robotického ninži zabijáka!
Nakonec mě dostane jedno blbé párátko.
Tak sbohem.
3.
Otevřel jsem oči.
Slyšeli jste o jevu zvaném déja vu? Že něco vidíte a máte pocit, že jste to už viděli a zažili?
Tohle bylo přesně to, co mě potkalo.
Ležel jsem na něčem tvrdém a chemicky smradlavém. Do žíly jsme měl zapíchnutou jehlu a od ní vedla hadička připevněná k flašce s něčím tekutým průhledným. Flaška byla zaklesnutá do vidlice na plastovém stojanu, vyrobeném stejnou
firmou, který zásobuje pajzly spotřebním nábytkem, jako jsou věšáky na čepice. O stojan se opíral nařvaný chlap s plovoucíma očima. Věděl jsme, že ho od někud znám. Nemohl jsem si vzpomenout. Vypadal hůř než posledně a táhlo z
něho víc zkaženého chlastu.
„Poslyšte,“ řekl jsem mu těžce, „že vy máte bejt v krabici číslo osmnáct, dvaadvacet a třicet až třicet šest.“
Ani jsem nevěděl, co to ze mě vypadlo a proč.
„Ještě třicet sedm,“ ušklíbl se. „Tam jsem měl játra.“
Byl to doktor Salivar, kdysi primář na Bázi na Jedničce, záchranné stanice, kam vozili poraněné havíře úplně na začátku osidlování Luny. Jinde jsem už vyprávěl, jak se stalo, že zneživeného doktora bylo nutno rozmístit do krabic
číslo osmnáct, dvaadvacet a třicet až třicet šest, pardon, a třicet sedm.* Rozpomněl jsem se, že to s ním nějak dopadlo, podstatně líp,. než se zdálo na první pohled. Pustil jsem doktora Salivara z hlavy a zmínil jsem se o něm jen
tenkrát, když jsem vyprávěl, jak jsem potkal Su z rodiny Wang-li a jak se z Kazika Pruse stal Dědek Čuchák a proč jsme si otevřeli starožitnický krámek.
„Všechno dobrý, doktore?“ ptal jsem se.
Zase úšklebek.
„Kdyby to mělo být zlý, vrátil byste se už dávno ke kořenům.“
Zkusil jsem se posadit. Zabránil mi to tlakem dlaně.
„Jen klidně ležte. Potřebujete trochu nabrat sílu.“
„Budu ji potřebovat, tam na jehle,“ podotkl jsem.
„Na jehle? Tam nemáte co dělat, Nedomý.“
„Jsem potrestaný číslo dvacet sedm dvacet čtyři,“ řekl jsem.
„Kdepak. Nejste.“
„Jsem řádně vedený vězeň!“
Nějak mě napadlo, že mi na tom záleží. V hlavě se mi honilo to, čemu se obvykle říká smíšené pocity.
Na jedné straně jsem byl rád, že vidím někoho ze starých časů. Žádného Strážce nebo Havíře, vidím člověka který má pořádné jméno a můžu s ním mluvit normálním jazykem, ne tím bláznivým včelím tancem, který bych se nenaučil, ani
kdybych na jehle strávil třicet let jak Monte Christo. Navíc to byl člověkm spjatý se starými zlatými časy,kdy všechno bylo lepší, protože jsem měl na zádech o pár křížků míň. Byl to člověk z přívratu, i to jsem mohl počítat ke
kladům.
Blbý ale bylo, že to musel být zrovna Salivar, ta hnusná ventra, která dostala co si zasloužila, když se ocitla v krabicích osmnáct, dvaadvacet až třicet šest plus sedmatřicítka na játra. Přišlo mi to velmi logické, že se tenhle
chlap nakonec ocitl na Ultimu. Tak tohle opravdu nebyla skvělá kariéra.
Ledaže byla, pro člověka jeho typu.
Uvědomil jsem si, že vedení dolu je zlodějská parta. Nechá se krýt povaleči a lehkoživky z Podlaží. Ti se starají o krytí a o politické styky s hlavouny z vedení habitatů na přívratu. No a na jehlách s elopotí otroci, nasazují
kejháky a pátrají po lunaritu. Pěkná mozaika, a Salivar do ní zapadá jako skvělý kamínek. Doslova diamant.
„S vámi jsou potíže, Nedomý,“ konstatoval. „Vždycky byly.“
„To říkala už maminka. Víte, já nechtěl papat špenát. Jednou jsem ohodil špenátem stěnu v kuchyni, prsknul jsem a stěna byla zelená, víte, co to bylo za malér?“
„Škoda, že se paní matce nepodařilo vám napravit hlavu. Svět by dnes byl lepší,“ vážně pokýval hlavou Salivar. „Jestlipak víte, proč jsem vás sem nechal přivézt? Mohl jsem vás nechat rozptýlit. Splňoval jste zákonem dané
podmínky. Definice neživotí byla naplněna.“
„Tady na šachtě je to jednoduché, naplnit definici neživotí.
„No právě. Jenže se vyskytl problém,“ řekl Saliovar.
„Jako vždycky, když jde o mě.“
„Chtěli vás rozptýlit, jenže na to by vás potřebovali vyřadit z evidence. Tak se ukázalo, že nejste čipovaný.“
„To bych měl být?“
„Ovšem, jako každý potrestaný. Čip je důležitý prvek identity každého potrestaného. Mimo jiné je zdroj znalosti včelího tance. Vy jste si tam moc nepopovídal, viďte, Nedomý?“
„Nechtěli mé posunčině rozumět a já neuměl číst tu jejich.“
„To je tím, že nejste vybaven čipem. Nejste plnohodnotný vězeň, abych se vyjádřil lidsky. Nemáme vás v databázi. Dostal jste se sem více méně náhodou. Dovedu si představit, jak se to stalo. Z evidence nám vypadl vězeň dvacet sedm
dvacet čtyři. Toho jsme tu měli, ano, byl to řádný muž, který si odpykával trest patnácti let nucených prací za vraždu manželky.“
„Viděl jsem ho umřít,“ řekl jsem tiše.
„Došlo k záměně, viďte?“
Neviděl jsme důvod, proč to popírat.
„Víte, co je Podlaží?“
Jen se usmál a přivřel oči.
„Spadá do péče našeho zdravotního zařízení.“
„Dostal jsem se tam do nějakých potíží.“
„Tak. Jako vždycky, chtělo by se mi říct.“
„Nevím, jestli jako vždycky, ale je fakt, že jsem se do potíží dostal. Jistě by se všechno vysvětlilo, nebýt toho, že mě parta mlátičů z vězeňské služby zatáhla sem na osmnáctku.“
„Tady není osmnáctka,“ opravil mě. „Jsme Ostrov zdraví. Rád bych tu vytvořil cosi jako ozdravovnu s lunárním významem. Aby nám sem jezdili lidé z celého přívratu načerpat sílu a optimismus.“
„Do kriminálu?“
„Ne, ale na odvrat. Celá hmota Luny nás odstiňuje od negativní energie vysílané Zemí. Kolik je tam špatnosti, kolik nenávisti. Ustavičné války. Vraždí se tam a loupí, lže a pomlouvá. To vše proniká do vesmíru a zasahuje i
přivrácenou stranu Luny. Tady jsme v bezpečí. Chrání nás spolehlivý štít. Copak jste tu nepociťoval štěstí?“
„Moc ne,“ připustil jsem.
„Asi toho člověk s vaší povahou není schopen,“ pravil Salivar smutně.
„Nedovolil jste, aby mě zabili,“ oslovil jsem ho.
Přerušil mě.
„Byl jste pokládán za mrtvého!“
„Dobře, Takže jste nedovolil, aby mě spálili.“
„Rozptýlili!“
„Hergot, proč jste to udělal? Zrovna vy, zrovna mě?“
„Možná, že o mě máte špatné mínění. Znal jste mě v dobách, které byly možná kritické pro vývoj mé osobnosti. Negativní vliv Země mě zasahoval naplno. Sloužil jsem na Bázi. Stínění tehdy bylo na primitivní úrovni. Možná, že právě
ono negativně působilo...“
„Nechte toho,“ tentokrát jsem mu do řeči skočil já. „Co jsme na světě jsem se přesvědčil, že se může stát všechno, i ta nejméně očekávaná věc, jen jedno je vyloučené. Aby se svině napravila. To prostě nejde.“
Stáhl svůj měkký, chlastem zvláčnělý obličej do svazku smutných záhybů.
„Je mi líto, že takhle nahlížíte na člověka, který vám opět zachránil život. Uvědomujete si, že beze mne byste byl mrtvý už v šestačtyřicátém roce!“
„Vy ale máte paměť na data.“
„Bylo by smutné, abych si nepamatoval, ve kterém roce mě kyborg roztrhal a nastrkal do krabic osmnáct, dvacet dva až třicet šest.“
„Třicet sedm, tam byla játra,“ upřesnil jsem.
Proč se mnou takhle žvanil, táhlo mi hlavou.
Na pohádku o nápravě doktora Salivara jsem nevěřil. Jen jsem pořád nechápal, co v té věci mám pohledávat já. Mantella, ta bestie, mě poslal sem na Ultimus, abych tu někomu odkryl karty. Jestli se dostanu zpátky na přívrat, natluču
mu uši do hlavy za to, že mi nic neřekl a nepřipravil mi na tu misi. Mohl mě poučit, mohl by mě vyškolit. Mohl mi poskytnout základní informace. Místo toho mi nakecal, že mě chrání před tlupou zabijáků a poslal do vosího hnízda.
Tedy do včelího úlu.
Až se vrátím na přívrat, tohle všechno mu nasázím rovnou mezi oči.
Bylo mi ale jasné, co na to řekne, ten milý, zdvořilý Luigi Mantella.
„Milý Kubo,“ řekne, „představ si, že za tebou přijdu a poprosím tě, abys mi pomohl odhalit partu podvodníků, která ovládla největší vězeňský komplex na Luně, zotročila jeho vězně a okrádá ty nešťastníky i daňové poplatníky. Co bys
mi na to řekl??“
Pokud budu upřímný, budu muset říct:
„Trhni si nohou.“
Ach jo, tohle bych mu musel říct. Vždyť já mám rád svůj klid, jsem řádný živnostník, miluji umělecká díla, rád se zabývám artefakty a nenávidím konflikty. On to dobře ví.
Proto se nepokusil mě do něčeho zasvětit.
Takže mu nakonec budu ty uši muset natlouct do hlavy.
Salivar vstal.
„Odpočívejte, Nedomý. Večer se na vás přijdu podívat.“
„Co se mnou chcete dělat?“
„Sem nepatříte. Spojím se s úřady v Arkádii a pošlu vás zpátky. Co tady s vámi, člověče?“
Toto řekl a zmizel mi z očí.