Zdá se, že časovou náruč roku 2019 budeme opouštět osvobozeni od plastových brček a ušních šťourátek a do roku následujícího vstoupíme třímajíce brčka netoxická, s radostí v srdci, že i naším přispěním jsme zmírnili tíži břemene tohoto světa. Na ta brčka a šťourátka jsem myslel častěji, než by si zasloužila, během čtrnácti dnů na přelomu
Můj první kontakt s audioknihou, Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita, super udělané. Naprosto dokonalý převod. Já ten román znám z mládí, když u nás vyšel česky – Bradbury na rozdíl od jiných amerických autorů se jaksi směl, protože byl jaksi pokrokový. Ono to v kontextu doby (vyšlo v roce 1957, tedy po Stalinově smrti, to bylo
Pokračuji v práci na Ultimu. Přemýšlel jsem o nějaké identitární ptákovině, která by trumfla 32 pohlaví a volbu stáří. Tak vznikla altera: dvě holky, které prohlásí, že jsou jedna identita. Jsou dvě, ale cítí se býti jednou a mají jednu identitu, jedno jméno, to samozřejmě, ale i jedny papíry, pokud se o papírech dá mluvit
Dnes jsem začal tu definitivní verzi Ultimu na ostro. Tady vpravo v původních verzích najdete pod položkou Ultimus 2 doposud poslední pokus, je to docela obsáhlý text, asi 60 stránek rukopisu. To všechno nejspíš padne pod stůl a nic se z toho do finálního textu nedostane. Prostě… cvičení ve psaní. Nicméně jsem se vrátil
Já o něm veřejně i soukromě žvaním už třicet let, opravdu nelžu. Koncem osmdesátých jsem pojal nápad koncentráku na Měsíci, to už byl Měsíc mého života napsaný, ale ještě ne Rock mého života (byl ale rozepsaný!) a vůbec ne Hvězda mého života, ta byla ještě ve hvězdách. No a tenkrát mě napadlo, že by jako
Bylo minulý týden ve zprávách že v nočním klubu v Sezimově ústí nafackovali veteráni z Afghánistánu pánovi, který jim nadával do žoldáků a kázal jim, ať táhnou zpátky. Jak to bylo, nevíme. Zprávy byly zmatené, zmiňovaly se o ochrance klubu, ta asi taky dostala nafackováno. Dokonce se tam prý připletl i policajt a dopadl stejně.
Přiznám se, že v poslední době – a ta poslední dob trvá už nějakých třicet, čtyřicet let – čtu spíše literaturu faktu než beletrii. Byl jsem rád, když se na mě obrátil Marian Kechlibar, abych si přečetl rukopis jeho knížky Zapomenuté příběhy a napsal mu, co si o knížce myslím. Ten obrat „byl jsem rád“
(Rozhovor s MF Dnes) Měl jste někdy strach z přetechnizovaného světa? Jsem stoprocentní technooptimista. To dobré na světě vzniklo z umu vědců a techniků. To špatné pochází z dílny filozofů, náboženských věrozvěstů a politiků. Cyklon B , který se používal v plynových komorách, byl vymyšlen na hubení hmyzu roznášejícím epidemie. Technika je neutrální. Nevzdaluje technika
Můj dobrý kamarád Václav Vlk starší mě – byť opisem – citoval ve svém článku SVĚT: Epidemie „blbičoku“, přesněji – citoval moji tezi, že Rusové nedovedou vyrobit budík. Pochopil ji jako „výrok řečený ve významu, že ti sověti a dnes Rusové neumějí fakt ale nic. No. Ruské dopravní antonovy, které jsem si prohlédl osobně,
