V díle o sodovkách jsem se zmiňoval o těsnicích gumičkách uzávěrů sodovek Zátka. Psal jsem, že jsme si z nich cosi vyráběli a že už nevím, co to bylo. Určitě to byla nějaká hračka „samo domo“ – ten výraz ovšem je novější, tehdy se, myslím, nepoužíval. Ano, v prodeji byly hračky a snad existovala hračkářství,
Také pérové boty vyžadují údržbu – vždyť je to důmyslné technické zařízení, vynalezené profesorem Karasem! V reálném čase jsem se dostal na obrázek číslo 2015, takže limitní hodnota 222 je na dohled. A taky 15. květen. Doufám, že uslyším aspoň kousek realizovaného audio Péráka dřív, než se potkáme ve tři odpo na Světu knihy, kde
Možná jste také sledovali příběh velryby pojmenované jako Timmy. Před měsícem uvázla v mělkých německých vodách. Pomocníků se našlo víc než dost, záchrana byla obtížná nebo dokonce nemožná. Nakonec patnáctimetrového keporkaka strčili do jakéhosi plovoucího akvária a odvezli Kielským průplavem do hlubších vod u Dánska. Tam ho v sobotu vypustili. Rozloučil se obvyklým velrybím vodotryskem
Vím naprosto přesně, kde jsem byl a co jsem dělal 29. dubna 1986. V ostravském studiu Československé televize jsme natáčeli jeden z osmi dílů populárně naučeného seriálu Svět za 100+1 rok. Vystupoval jsem v něm coby průvodce neboli moderátor z titulu autora a popularizátora sci-fi. Poslední díl byl jaderné energetiky. Od dětství jsem její stoupenec
Dnes je výročí dne, kdy poprvé vyšel deník Neviditelný pes. Vychází tedy třicet let, z toho dvacet pod střechou Lidových novin. Nebudu výročí rozmazávat. Nejsem vzpomínač a o jeho vzniku se zmiňuju jen proto, že souvisí s tématem. V té době, tedy v polovině devadesátek, jsem pro sci-fi měsíčník Ikarie psal seriál Zakázané technologie.
V dnešním pokračování se rodí vztah Péráka a slečny Markéty. Vztah do značné (skoro absolutně) jednostranný. Slibuji další vývoj – v sérii jsem už u čísla 208 a to je opravdu hodně daleko! Také audio – Pérák by už měl být sestavený dohromady. Ostatně, blíží se 15. květen a ten mám v diáři jako den,
Jsme v třetině první stovky – a v neděli jsem dokončil dvousté pokračování Pravdy o Pérákovi, exkluzivní knihy, kterou chystám vydat… až to bude, tak to bude. Zároveň vrcholí dokončovací práce na audiocomicsu Past na Péráka (režisér Jakub Tabery), bude představen na Světu knihy v Praze, 15. května v 15 hodin – pokud tam v
Z Prahy padesátých let si vzpomínám na cokoli, co by bylo aspoň trochu zábavného pro kluka mezi pěti až patnácti lety. Biografy? Pak dlouho nic – a vzpomenu na sportovní střelnice. Sportovní berte v uvozovkách. Samozřejmě existovaly střelnice pouťového typu, i na ty přijde řada. Když ale tápu v paměti, vynoří se dvě střelnice, kde
Posledně jsem tu tvrdil, že jsem skončil s kreslením očí esesáků a vida, na dnešním pokračování mají Pérákovy oběti taky oči. V práci na chystané knize se už blížím metě 200 obrazů a v jednom z posledních dílů mám taky oči… Bude mě za to někdo kamenovat? Podstatné je, že pokračují práce na audio Pérákovi a
Není toho mnoho, na co bych si vzpomněl, že bylo tenkrát lepší, než dnes. Pokud ale něco bylo lepší – rozhodně to byly sodovky. Sodovky a limonády – červená a žlutá – se prodávaly v silnostěnných lahvích, opatřených patentním porcelánovým uzávěrem s těsnící gumou, pěkně červenou, kulatou, a neméně patentním přidržovacím mechanismem z pozinkovaného drátu.
