Dětství jsem strávil ve vesnici Slapy. Bydleli jsme na kopci, na samém konci uličky vedoucí od kostela k rekreačnímu objektu Sázava. Ten za války patřil Hitlerjugend, po válce naší armádě a té patří dosud. Leteckých základen se armáda vzdá ochotněji než míst, kde se lampasáci mohou povalovat – leda bych se zmýlil, už jsem tam
Samozřejmě jde o povídku Ivany Gálové. Nevěděl jsem, co to je. Zeptal jsem se autorky a že je to slepota. Velký lékařský slovník mě poučil, že jde o přechodnou ztrátu zraku. Povídka je laděna do starosvětsky klidného vypravěčského stylu. Ladí s tématem: žánrově jde o romaneto s tou výhradou, že klasické romaneto je rozsáhlé, kdežto
Po pěti měsících tu mám zase příspěvek do SF dílny. Nic dalšího o ní psát nebudu, protože bych nutně něco prozradil a připravil bych vás o potěšení. Své si k tomu řeknu až zítra. Při své odpolední cestě z úřadu Josef potkal slepce. Josef viděl ve svém životě už mnoho slepců, a nikdy
Velká prázdninová dramata se odehrávají ve vysokých horách a v mořských vlnách. Malé drama jsme zaznamenali zpočátku minulého týdne na pražském letišti. Rodina ve složení pán, paní a dvě děti se chystala k odletu do Istanbulu. Měli se na co těšit. Istanbul je krásné město a kupodivu je tam v těchto dnech menší horko než
Nevyčerpatelná je vynalézavost profesora Karase. On je tvůrce Pérákových skákacích bot a žiletkových rukavic. On stvořil Panel záchrany a jeho pomocí zachraňuje našeho superhrdinu i ve chvílích nejvyšší nouze. Napadlo ho jednoho dne, že ušetří mnoho práce a nesnází Pérákovi i jemu samotnému, pokud by se zbavil nejpodlejšího pomocníka generála Sturma, udavače Prisery. Nepochybujme o
Nevím, zdali dnešní bolševici se těší, „až to rupne“. V padesátých létech to ale byla konkrétní naděje a pojem „rupne to“ byl terminus technicus pro očekávání normálních poměrů. Jako dítě jsem to pochopitelně ani nemohl vnímat přímo, protože před dětmi se otevřeně nemluvilo. To si rodiče odvykli už za války – příliš mnoho lidí skončilo
Vaší velkou zálibou jsou zahrady v japonském pojetí. Jak jste v sobě probudil právě tuhle lásku? V sedmdesátých letech jsem pracoval jako fotograf v jednom družstvu umělecké výro-by a naproti přes ulici byla prodejna tech-nické literatury. Jednou uspořádali výstavu japonské knihy. Strčil jsem tam nos, bylo tam všechno možné a mimo jiné i knížka o
Dobro zvítězí, až se podaří všechno zlé zakázat. To je generální linie, která se ujala na nevelkém západním výběžku Asie, zvaném Evropa. Do centra pozornosti se tam v poslední době ocitla mládež, přesněji řečeno její mladší část, tedy děti. Ukázalo se, že se nepřiměřeně zajímají o dění na sociálních sítích a o mobily. Odvádí je
Napravená chyba! Přítel Jiří Knébl (web Woleschko) mě upozornil na duplicitu. Sedmačtyřicítku jsem zveřejnil už v půli června! Takže napravuji, správný sedmačtyřicátý Pérák popisuje setkání superhrdiny s panem Homolou. Hle, našla se nová občanská role! Pro pořádek ale zachovávám omylem zveřejněnou příhodu, aby v tom nebyl zmatek. Nebo je snad ještě větší? Nevím. Jsem
V padesátých létech se skoro každá zahrádka u nás ve Slapech pyšnila sádrovým trpaslíkem. Bylo třeba trpaslíky pravidelně kolorovat, takže na každém byla tlustá vrstva – čeho? Laku? Olejové barvy? Dnes se produkují trpaslíci umělohmotní, syntetičtí, kdežto tenkrát v těch padesátkách, jak to říct: bylo to opravdoví trpaslíci. Měli je všude v hojných počtech. Tady na
