Sedám k počítači rozpačitěji než jindy. Uvědomuji si, kolik lidí pohněvám a kolik z těch pohněvaných lidí si řeknou, že jsem úplný pitomec. A budou to lidé kvalitní, profesionálové ve svém řemesle. Ale dost okolkování, musím do studené vody. Trochu věc zkreslím, jelikož nejde o ojedinělý případ, je jich spousta a to, o čem tu
Dámy na sál, volala bordelmutr, když se slečny zakecaly u kafe. Internetové sdružení CZ.NIC podle své tiskové zprávy by mohlo na konci měsíce přestat blokovat osm webů, zabanovaných od začátku války Ruska proti sousedovi. V mnoha případech jsem se na straně stoupenců svobody slova angažoval a jsem jeden z prvních signatářů petice Společnosti pro obrany
Vyhlášení války se nekonalo 9. května, proklamace vítězství taky ne, atomovka zůstala ve skladu, žádný z předpokládaných scénářů pro Putinovu prezentaci na Rudém náměstí v Moskvě se neuskutečnil. Car bez koruny jen opakoval nudnou proklamaci o vnucené válce, jelikož Západ chystal útok. Ano, historicky to bezpochyby cosi připomíná – záminky proti spojenecké válce v Iráku,
Do obecného povědomí vstoupil americký film Matrix. Předkládá vizi neskutečného světa, ve kterém prý všichni žijeme a netušíme, že ve skutečnosti jsme postavami jakési počítačové hry. Ta složitá iluze kolem nás, to je ten matrix. Někdy se stane, že třeba jednoho člověka potkáte nepochopitelně dvakrát po sobě. To je porucha matrixu. V pátek jsem takovou
Je to otázka komunikační i psychologická zároveň. Uvedu na příkladu, jak to myslím. Představte si, že se něco stane a všichni zajíci ušáci zmodrají a budou po poli pobíhat s kožíšky jako šmolka. Dozvíte se to ze zpravodajství, vezmete fakt na vědomí. Co se stane dál? Nejdřív uvedu, co se určitě nestane: že veřejnost bude
Český stát – bez ohledu na momentální složení vlády – nedovede učit děti, spravovat administrativu, stavět silnice a železnice, provozovat poštu atd. Seznam profesí, ve kterých stát pokazí, na co sáhne, by byl dlouhý. Oblast, ve které ale selhává absolutně, je propagace. Když si usmyslí, že bude něco propagovat, měl by si urazit ruce.
Je to přemýšlení o nemyslitelném, v duchu rozsáhlé studie Hermana Kahna, staré přes padesát let. Pojednává o rovnováze strachu a o vzájemném odstrašení – na tom byl založen poválečný svět, svět studené války. Čtvrtek 24. února ale otočil novou stránku dějin a je třeba brát v úvahu eventuality, jaké by nás dříve nenapadly. Dmitrij
Loni jsem tu vyprávěl o tom, jak budu vyhlížet koledníky a oni že kvůli karanténě nepřijdou. Povídání o rok starší nebylo o nic optimističtější. To byl tenkrát lockdown jako řemen, čísla podle pozdějších měřítek nízká, ale víc jsme se báli. V tomhle ohledu se letošní Velikonoce hodně vylepšily. Po lockdownu ani památky, roušky jenom někde
To zavládl naší částí světa svěží závan euforického vánku, když se ozvalo volání – podprsenky dolů! Je to hodně oslí můstek k dnešku, v naší zemi můžeme odhodit roušky i ve vagónech veřejné dopravy. Já ji tam sice nosit budu, pořád ještě je to tak, že v mém nejbližším okolí aktuálně mají covida tři lidi,
Vyloučení Ruska z Rady OSN pro lidská práva nesrazí Putina na kolena. Radost mu ale výsledek voleb ve Valném shromáždění OSN určitě neudělal. Je to něco takového, jako kdyby vás vyvedli z restaurace kvůli hulákání, smrkání do ubrusu a krádeže pozlacených lžiček. Takový vyhazov by vás taky nepotěšil. Na druhou stranu ale by se s
