17. listopad nad jednou statistikou

Agentura STEN/MARK zveřejnila anketu, který ze tří popřevratových prezidentů byl nejlepší. V celkovém hodnocení bez ohledu na věk to vyhrál s brutální čtyřnásobnou převahou Václav Havel nad druhým v pořadí Milošem Zemanem. Ve věkové kategorii od 18 do 44 let Havel vede více než sedminásobně nad Klausem a Zemanem, kteří jsou na tom více méně stejně. Teprve v kategorii 60 a více Zeman jakž takž Havla dotahuje a Klaus se vůči němu propadá. Mám z toho radost, kdyby tomu bylo opačně, věru bych nevěděl, co bych měl dnes vzpomínat s potěšením v srdci.

Přirozeně že výzkumy tohoto typu reflektují okamžitou náladu. Václav Havel je dnes především symbolickou figurou, zosobňující fakt převratu, pádu režimu, který ve své první fázi byl otevřeně zločinecký a v krajní poloze vražený, v závěrečné fázi úmorně otupující a dusivý. Je ovšem zajímavé pozorovat, že dnes, takřka devět let po smrti, polarizuje společnost mnohem víc než tehdy, ve dnech převratu i poté, kdy se stal hlavou státu.

V tom je ten háček. Když jste v centru moci, jako je Zeman hlava státu, je vcelku snadné polarizovat. Ale aby se o politickou figuru někdo zajímal po deseti, dvaceti, třiceti letech, na to je třeba mimořádného náboje osobnosti. Miloš Zeman dnes polarizuje intrikami a ohýbáním ústavy. Václav Klaus sklouzává do oblasti bizarnosti, kdy ve snaze upoutat pozornost dělá politikum z toho, že si lidi myjí ruce. Václav Havel polarizuje, aniž by hnul prstem, neboť ani hnout prstem nemůže, protože tu devět let není. Polarizuje tím , co z něho zbylo, a to je osobnost.

Což píšu dnes, 17. listopadu, aniž bych souhlasil s větší částí toho, co vykřikují ti, kdo se ohánějí jeho jménem a prohlašují se za havlisty.

To jsou ty paradoxy, pane Vaněk…