Kde je zátěž

Zdá se, že časovou náruč roku 2019 budeme opouštět osvobozeni od plastových brček a ušních šťourátek a do roku následujícího vstoupíme třímajíce brčka netoxická, s radostí v srdci, že i naším přispěním jsme zmírnili tíži břemene tohoto světa. Na ta brčka a šťourátka jsem myslel častěji, než by si zasloužila, během čtrnácti dnů na přelomu roku. Navštívili jsme se ženou Vietnam, několik míst v jeho jižní části. Opravdu jsme nebyli poprvé v Jihovýchodní Asii a nebyli jsme poprvé v zemi nepopiratelně a úspěšně rozvojové. Nebyl jsem tedy překvapený očividnou lhostejností zdejšího lidu k ušním šťourátkům a plastovým brčkům a k životnímu prostředí obecně. Neviděl jsem tam nic co bych nepozoroval i jinde, v Barmě, Kambodži a Laosu a ještě jinde v Indii a na Filipínách. Jenže těch debat a burcujících výzev k záchraně světa bylo v poslední době tolik, že jsem měl jaksi ostřejší oči.

Měl jsem ostřejší oči a nedokázal se zbavit pocitu, že tím naším bojem za záchranu světa skrze brčka a šťourátka do uší a plastové pytlíky jaksi děláme voly.

Řekli nám, že delta Mekongu čítá ramen a ramínek a propojek v celkové délce čtyř tisíc kilometrů, to je osm tisíc kilometrů břehu. Ten břeh je pokryt tlustou vrstvou plastového odpadu. Vietnam má nádherné písčité pláže. Pokud ta pláž nenáleží hotelu, je pokryta svinstvem. Na ulici, když vidíte někoho na kole, je to pravděpodobně turista z Evropy. Vietnamec se pohybuje na motocyklu, jezdí na ulici zrovna tak jako po chodníku, ze sedla nakupuje na trhu. Motocykly parkují na chodnících a prolínají i do domů a do domácností. Vzduch je šílený. V Saigonu žije devět miliónů lidí, město kryje černý plynový zvon.

Koukal jsem na to a myslel na to, jak v Evropě likvidujeme automobilový průmysl a rušíme elektrárny a zavrhujeme jádro a sníme o energii z biomasy a ve světě kolem nás rostou multimilionová města plná lidí, kteří na životní prostředí z vysoka kašlou.

Říká se nám, že jsme ti hlavní znečišťovatelé světa. Je to jedna z mnoha často opakovaných tezí, kterým nejsem schopen uvěřit, protože odporuje zkušenosti. Ale budiž, mysleme si o statistikách co chceme, ale ten třetí svět zavalený obřími horami plastového odpadu je prostě fakt. A není to jen osobní věc těch lidí. Zahodí na zem všechno co už spotřebovali. Ale i kdyby odpad třídili jako ho třídíme my (v Jižní Koreji jsem viděl, že mají zpravidla sedm druhá kontejnerů na různé druhy odpadu), co by s odpadem bylo dál? To je jádro problému, ten je složitý, technický a logistický. Určitě je nějak řešitelný. Ale k řešení se nedostaneme tím, že nad očividnými fakty budeme oči zavírat. S brčky budeme úspěšně zápasit dál, nic proti tomu. Už dlouho chodím nakupovat s taškou a odmítám plastové pytlíky. Ale ta největší zátěž, ta je jinde, je tam za mořem, je ve třetím světě.