Povídka o kovidu je napsaná

No a vidíte, nakonec to dopadlo úplně jinak. To co jsem tu psal v sobotu je samozřejmě pravda. Povídka musí stát na osobách, na charakterech a situaci. Správná byla i ta idea, že kovidová povídka musí být během epidemie a ne po odeznění, protože pak by to byla normální emzácká story o mimozemšťanech a bylo by vcelku jedno, jak se na Zemi dostali.

Sedl jsem si tedy ke stolu a začal psát. Mělo jít o to, že se žena nechá vyšetřit, má žárlivého manžela a ten nevěří ve své otcovství. Ukáže se, že DNA plodu opravdu neodpovídá manželovu DNE, ale že neodpovídá LIDSKÉMU DNA. Nastane kolem toho mela a zároveň se ukáže, že k podobným případům dochází všude na světě. Vstupují do toho vlády. Bojí se to zveřejnit, aby se nezvětšila už tak dost velká panika. Někde, jako třeba v Rusku, ro řeší zabitím matky i plodu, nejinak tomu bude v Číně. My ale sledujeme naši hrdinku, ta svojí k potratu. Jenže plod se dovede bránit. Hororové scény, porodnické nástroje se stávají útočnou zbraní. Ta žena je nedotknutelná. Nic nepořídí ani odstřelovač neurčené tajné služby NATO. Závěr v hlavě jsem neměl, uvažoval jsem o atomovém výbuchu právě v Číně. Dokonce vnikl tento začátek:

„Je to tak, paní Niklesová. DNA vašeho dítěte neodpovídá DNA vašeho manžela.“

Radka Niklesová zrudla. Měla nedobrý pocit už z toho, jak ji doktor Padevět zval do ordinace. I to bylo divné, že poprosil sestru, aby je nechala na chvilku o samotě. vyzval ji, ať si sedne. Posadila se na kraj židle a ruce zaťaté do pěstí položila do klína. Ležely jako dvě zbraně přichystané bránit chlapečka, který v jejím životě zrál, aby byl připravený nechat se uvrhnout do světa.

Do světa mezi takové svině, jako je její manžel Niki a tenhle hnusný, pupkatý, mastný doktor Padevět. Nejraději by se na doktora svými pěstmi vrhla. Zhluboka se nadechla a promluvila až po dlouhém výdech.

„Kolik?“

„Čeho kolik?“

„Kolik vám zaplatil.“

„Kdo? Váš manžel?“

„Nedělejte ze sebe blbce. Jdete Nikimu na ruku, tomu žárlivýmu zmetkovi. Je to hajzl a blázen k tomu. Donutil mě k téhle nechutnosti a vy, místo abyste ho poslal do prdele…“

„Uklidněte se, paní Niklesová.“

„To dítě je Nikiho, rozumíte? Byla jsem blbá, že jsem se s ním zapletla a ještě blbější, když jsem si ho vzala a nechala si dítě udělat. Kdo mohl vědět, jakej kretén se z něho vyklube? Ale dítě je jeho, chápete?“

„Počkejte, uklidněte se, já jsem přece neřekl, že váš manžel není otec dítěte.“

„Jak to? Vždyť přece jste řekl, že…“

Dál to není. Nějak se mi z dalšího psaní udělalo mdlo. Došlo mi, že ten nápad (že pandemie covidu je invaze MZ) je groteskní. Realistické líčení k tomu jaksi nesedí. Povídka o covidu tedy napsaná je, ale je naprosto proti všem mým pravidlům (na př. že figury jsou tam jenom dvě, moje zlaté pravidlo stanoví, že se nejlíp povídka píše se třemi figurami,) a dokonce se neodehrává za doby covidové pandemie. Nechávám ji vychladnout, zrovna jsem ji vytáhl z trouby, a nejspíš zítra zveřejním.