Až přijde láska

Budoucnost už začala, máme nejvyšší čas se zabývat i takovými otázkami, jako zdali ji budeme mít rádi a zda se budeme mít rádi navzájem. Úvahy se nutně vydají třemi směry. Je to především vyjádření citu, v dalším proudu se stýká a prolíná se sexem a ústí do vztahů. Podmínečnost dobová je tu zjevná, a máme tedy plné právo se ptát, jak to s láskou v jejích různých projevech bude vypadat za padesát, za sto let.

Exploze citu

Na první odhad je cit nejméně navázán na dobu. Ptal jsem se svého přítele a guru ve věci science fiction, profesí psychiatra Josefa Nesvadby, zdali se láska dá považovat za duševní chorobu. Odpověděl mi v tom smyslu, že láska duševní porucha není, ale nese všechny její rysy. Mechanismus lásky v tomto smyslu vnímané je zřejmě daný jaksi konstrukčně, lidé to prostě v sobě mají, vždycky měli a budou mít i nadále, dobově podmíněná je komunikace lásky. V různých dobách byla tato komunikace více a jindy zase méně otevřená. Známe dobové překážky lásky − sociální, kulturní, rasové. Celé dvacáté století směřovalo ke stále větší otevřenosti a v jednadvacátém století jsme svědky až explozivní otevřenosti. Vyjadřuje to i píseň Lucie Bílé Láska je láska, kluci choděj s holkama a s klukama a holky taky s holkama. Bude to tak i za padesát, za sto let? Kroky, ba i úprk zpátky se nedají vyloučit, jakkoli se nám zdají nepravděpodobné. Antika i renesance nám zanechaly stopy po atmosféře provoněné láskou a jedno i druhé historické období bylo vystřídáno temnou dobou, kdy láska přežívala v sevření starých omezení. V houstnoucí atmosféře nesvobody vyvolané ideologií politické korektnosti nastupuje neoviktoriánské pokrytectví. Ve snaze ochránit kohokoli před jakýmkoli konfliktem se může ublížit lásce ve smyslu projeveného citu, protože právě tyto projevy mají svoje konfliktní rysy. Není to tedy tak, že má láska trvale zaručený rozkvět.

Jako ta zvířátka

Uvolnění projevů citu jde souběžně s uvolněním v doméně sexu. Ono to tělesné splynutí bývá vrcholnou komunikací lásky. V tomto ohledu můžeme zaznamenat pád jednoho tabu za druhým, až by se zdálo, že spějeme ke stavu, který etnografové zaznamenali v Tichomoří, Africe a zdaleka nejen tam. Tělesná láska je zbavena jakéhokoli tabu, tělo je autentické, nikdy v majetku někoho jiného a splynutí s jiným tělem je radostný projev životní síly.

Tendence doslova jen několika posledních let však naznačují, že tento trend nemusí dlouhodobě trvat. Láska jako projev citu i jako tělesné splynutí, to není − technicky řečeno − entita se zaručenou trvanlivostí. Pravý opak je pravdou. Oslabování, a dokonce odstraňování konvencí dokonce umocňuje onu krátkodobost. Spontaneita není jen stoprocentně pozitivní jev. V prostředí bez konvenčních společenských omezení se mohou duševní i tělesné pozitivní vztahy snadno zvrtnout do opaku. Zásada „ano je ano a ne je ne“ může posloužit jako jakési „kladivo na čarodějnice“ z doby temna. Včerejší „ano“ lze zítra prohlásit za „ne“ a na údajném provinilci vymáhat satisfakci. Do hry pak vstupuje ještě virtuální sex, přičemž rozvoj technologií ho rychle obohacuje o nové a nové projevy. Grafický sex (nemám rád slovo pornografie), rozšířená realita, mechanické erotické pomůcky, to vše už existuje a výzkumy naznačují, že se stále větší počet lidí uchyluje k tomuto ideálnímu sexu bez společenských a zdravotních rizik.

K přelomu samozřejmě dojde s nástupem sexuálních robotů. Už jsme jeho svědky, to není žádné sci-fi. Směšná je teze, že se nebudou vyrábět roboti s lidskou podobou, protože nemají praktický smysl. Roboti jako společníci člověka nutně budou mít lidskou podobu.

Jejich skutečně masivní nástup nastane po překonání určitých technických překážek − souvisí to s rozvojem umělé inteligence a robotiky jako takové. Odhaduji, že to bude téma pro druhou polovinu jednadvacátého století. Jistě nebude bezkonfliktní. Společnost se bude bránit, puzena kolektivním instinktem. Robotický sex ohrozí reprodukční schopnost lidského rodu, ale i to má své řešení, jak si ukážeme.

Sami a pospolu

Láska je předpoklad soužití a tak tomu jistě bude i nadále. V otázkách soužití se trendy projevují nejvýrazněji. Zásadní ránu principu trvalého soužití dvou lidí dal institut rozvodu a ten věru není žádná žhavá novinka. Trvale fungující rodina je dnes spíše výjimkou než pravidlem. Rozpad takového společenství ale nese pro aktéry méně devastující důsledky, než by se dalo soudit. Brzy přijde na pořad dne institucionalizace déledobého citového a sexuálního soužití tří a více lidí. Aktivistické skupiny prosazující institut soužití dvou osob stejného pohlaví zatím zatlačily vícečetná spojení za horizont viditelnosti. Ten se ale časem prosadí. Americký klasik science fiction Robert Heinlein popsal už počátkem osmdesátých let vizi mnohačetného společenství na bázi akciové společnosti, kdy muži a ženy žili v ekonomickém i sexuálním společenství a měli smluvně jasně vymezená práva i povinnosti podle hodnoty svého vkladu. Tento prvek zásluhovost vnímá jako překonaný, zásluhovost je princip zjevně odumírající a kdo ví, zda se dočká dvaadvacátého století. Sdružování do jakýchsi multirodin je však velmi pravděpodobné. Tato sdružení budou mít velkou dynamiku, budou se rozrůstat i slábnout, lidé budou přecházet z jednoho takového hroznu do druhého.

Společnost, kde se děti vyrábějí v továrních linkách, vykreslil Aldous Huxley ve svém románu Konec civilizace před bezmála devadesáti lety. Kniha je to dystopická, satirická, nicméně dnes sledujeme přinejmenším společenskou potřebu takové technologie na výrobu dětí. Stejnopohlavní páry si objednávají děti u takzvaných náhradních matek. Politická korektnost velí nad touto ultimátní amorálností zavírat obě oči a ještě je přelepit černou páskou. Z mravního dilematu vybředneme opravdu až rozvojem technologie rození dětí ze syntetických děloh. Pak teprve opravdu nastane ten kýžený Brave New World, Báječný nový svět, svět volného citu, sexu a soužití. Každý v něm bude úplně svobodný. Sám.

Zvolejme k tomu třikrát hurá.

(Server iHned, 13.12.2019)