Dostal jsem takový dopis: Vážený pane Neffe, před nějakou dobou jsem přečetl Vaši trilogii Tajemství pěti světadílů a chtěl jsem Vám napsat již dříve, ale dostal jsem se k tomu, až když jsem přečetl Vaši adaptaci Dvaceti tisíc mil pod mořem. Nejprve bych Vám tedy chtěl poděkovat za ní. Četba Vernova originálu byla pro mne
Počítám s plus mínus dvěma sty stránkami rukopisu převyprávěné verneovky Ocelové město a jsem na nějakých dvaceti stránkách. Zveřejnil jsem zde anatomii románu: jak je to ve verneovkách obvyklé, v podstatě se v nich nic neděje – a mám před sebou stejný úkol jako Onndřej Vogeltanz, scénárista filmu Tajemství Ocelového města. I on musel vybudovat
Albatros má edici Jules Verne pro 21. století. Napsal jsem pro ni osm adaptací Vernových románů a také vlastní trilogii Tajemství pěti světadílů, ve které se prolínají postavy a motivy ze všech vernovských román fantastických i cestopisných. Dnes, tedy 31. března, jsem začal psát adaptaci Ocelového města. Román vyšel v roce 1879, přičemž je známo,
Hospoda neboli krčma je univerzální kulturní jev. Potkáme se s ním napříč kontinenty a napříč dějinami. Česká hospoda je charakteristický důrazem na pivo. To jsou základní daná fakta, která je třeba brát v úvahu, když začneme přemýšlet o české hospodě v budoucnosti. S prognózou bychom mohli být brzy hotoví, když uvážíme, že třebas hospoda při
V souvislosti s Mynářovou blamáží se hodně mluví o důvěryhodnosti justice a jistě má pravdu ctihodný pan profesor Zdeněk Jičínský, když konstatuje v Právu, že justici víc než nějaký Mynář škodí Rathův případ. K hanbě ale přispívají i případy další, naposledy aktuální pokračování frašky s Peroutkovým článkem. Žaloba už není na český stát a na
Zdá se, že časovou náruč roku 2019 budeme opouštět osvobozeni od plastových brček a ušních šťourátek a do roku následujícího vstoupíme třímajíce brčka netoxická, s radostí v srdci, že i naším přispěním jsme zmírnili tíži břemene tohoto světa. Na ta brčka a šťourátka jsem myslel častěji, než by si zasloužila, během čtrnácti dnů na přelomu
Můj první kontakt s audioknihou, Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita, super udělané. Naprosto dokonalý převod. Já ten román znám z mládí, když u nás vyšel česky – Bradbury na rozdíl od jiných amerických autorů se jaksi směl, protože byl jaksi pokrokový. Ono to v kontextu doby (vyšlo v roce 1957, tedy po Stalinově smrti, to bylo
Pokračuji v práci na Ultimu. Přemýšlel jsem o nějaké identitární ptákovině, která by trumfla 32 pohlaví a volbu stáří. Tak vznikla altera: dvě holky, které prohlásí, že jsou jedna identita. Jsou dvě, ale cítí se býti jednou a mají jednu identitu, jedno jméno, to samozřejmě, ale i jedny papíry, pokud se o papírech dá mluvit
Dnes jsem začal tu definitivní verzi Ultimu na ostro. Tady vpravo v původních verzích najdete pod položkou Ultimus 2 doposud poslední pokus, je to docela obsáhlý text, asi 60 stránek rukopisu. To všechno nejspíš padne pod stůl a nic se z toho do finálního textu nedostane. Prostě… cvičení ve psaní. Nicméně jsem se vrátil
Já o něm veřejně i soukromě žvaním už třicet let, opravdu nelžu. Koncem osmdesátých jsem pojal nápad koncentráku na Měsíci, to už byl Měsíc mého života napsaný, ale ještě ne Rock mého života (byl ale rozepsaný!) a vůbec ne Hvězda mého života, ta byla ještě ve hvězdách. No a tenkrát mě napadlo, že by jako
