Muž z Vysokého zámku – první dojmy

Philip K. Dick je jeden z Velmistrů zlatého věku sci-fi – stačí připomenout Blade Runnera podle jeho povídky a jsme doma a víme, o koho jde. Muž z Vysokého zámku je jeden z jeho nejvýznamnějších románů. Mám zaposlouchanou audioknihu, jo, jo, tak hluboko jsem klesla, pravila pytlákova schovanka, jsem pořád v autě, málo času na čtení.

Nicméně k románu jako takovém. Určitě se k němu vrátím, nyní první postřehy. Je z roku 1962, to pro můj postřeh hraje roli. Je to sedmnáct let po válce. Román je alternativní historie, předpokládá že Němci a Japonci vyhráli světovou válku a že USA jsou rozdělené na tři kusy, na západní – okupovanou Japonci, východní pod nadvládou nacistů a střed, který to nějak pytlíkuje na všechny strany.

Děj a zápletka jsou teď vedlejší. Román vyšel sedmnáct let po válce – a odehrává se sedmnáct let po válce. Četli ho mladí lidé, ale taky lidi, kteří bojovali v Pacifiku a v Evropě. Fascinuje mě, že se Dick odvážil předpokládat, že Američané přijmou okupaci jak Japonců, tak hitlerčíků jako danou věc, se kterou je třeba se smířit. Nebo dokonce ani to ne: s níž se smíří asi jako s faktem, že začalo pršet. Kdyby sprchlo, taky nevyběhnete a nezačnete proti dešti bojovat. Ten prostě je.

Takto nechává Dick svoje hrdiny fungovat. Ono je to přes šedesát let stará kniha a dnešního čtenáře to asi nevyvede z míry, ale já se narodil po válce, nicméně jsem ten dopad války v dětství nesl, přenosem od rodičů a jejich známých, ale i od starších kamarádů. Jak si mohl Dick troufnout takovou vizi předložit svým – tehdy- současníkům? Nebo to je povinné intelektuálské pohrdání člověkem z ulice?

Já to ještě nedočet, opravuji, nedoposlouchal, ale toto je první, co mě napadlo.