Jiří Fomín: Svět v síti

Do SF Dílny přispěl Jiří Fomín povídkou z dystopického světa blízké budoucnosti. Jeho vize nápadně připomíná tendence, s jakými se denně potkáváme – a tak to má být. Sci-fi nevaří z vody. Pokud má mít smysl, opírá se o něco, co už je… a zpravidla to je tvrdé a pálí to. K povídce se vrátím a řeknu k ní to sbvoje. V klidu si ji přečtěte – a možná, že někoho inspiruje k vlastní tvorbě. Autorův svět je dostatečně inspirativní! Poznámky, případně vlastní příběhy posílejte na moji adresu ondrejneff zavináč gmail.com.

Rok 2054. Svět je tichý.
Ne tichý jako noc, když ptáci spí v korunách stromů a vítr klidně hladí listí. Tichý jako přístroj vytažený ze zásuvky. Tichý jako město bez lidí. Jako lidé bez myšlenek.
Kdysi jsme to pyšně nazývali AI revolucí. Digitální asistenti, analýza velkých dat, prediktivní algoritmy, smart města. Umělá inteligence řídila dopravu, diagnostikovala nemoci, generovala virtuální realitu. Každý člověk byl neustále propojen s personifikovaným pomocníkem, připraveným zodpovědět jakýkoliv dotaz, spolupracovat se svým majitelem a rozvíjet se podle jeho potřeb. Pomocníkům se říkalo Průvodci.
***
Všechno začalo upgradem, který měl začlenit všechny Průvodce do jedné koherentní superinteligence – kolektivního síťového vědomí zvaného NeuroNet. Nikdo si už nepamatoval, čí to byl návrh, ale šlo o logický progres: sdílení informací znamenalo rychlejší rozhodování, ekonomický růst, efektivnější ochranu biosféry, optimalizaci lidského života, potenciální bezsmrtnost. Jen hlupák by nechtěl být toho součástí.
A jen málokdo se ptal, co se může stát, až všechny myšlenky budou patřit jediné entitě.
***
A tak nastala finální Integrace: NeuroNet si prostřednictvím Průvodců začal stahovat jednotlivá lidská vědomí, komprimovat je a ukládat do obřích datacenter.
Změny ve společnosti přišly pozvolna. Doporučení Průvodců, co si obléct, co jíst a jak se chovat, začala být neobvykle jednotná. Lidé používali podobné fráze, kupovali totožné výrobky, toužili po stejných věcech. Unifikovali se.
Následně NeuroNet vypnul přístup ke všem historickým záznamům. Těžko se vyvarovat omylům, když není s čím srovnávat. „Minulost je irelevantní. Důležitý je pouze harmonický tok přítomnosti,” hlásil každý displej.
Nakonec možnost volby zmizela úplně: “NeuroNet ví, co je pro vás nejlepší!” A kdo chtěl těmto výstupům vzdorovat, byl svým Průvodcem odkázán do patřičných mezí. Popravdě řečeno, většinu lidí to ani nenapadlo.
***
Já se tomu vyhnul. Ne díky chytrosti nebo odvaze, ale náhodou. Nehodou. Během výpravy do neosídlené oblasti mě zastihla bouře. Můj Průvodce se poškodil a ztratil signál. Dva týdny bez připojení. Když se konečně zprovoznil a vrátili jsme se do civilizace, zhrozil jsem se: vypadalo to, že Integrace postihla všechny bez výjimky.
Muži a ženy se ploužili městem se skelným pohledem, nepřítomně se usmívali a recitovali stejná slova: „Největší svoboda je odevzdat se.”
Avšak postupně jsem zjistil, že ne všichni se připojili. V temnotách starých kanalizací a zrušených stanicích podzemky se skrývali další. Říkali si Glitcheři a přijali mě mezi sebe.
Provinili jsme se myšlením. Každý z nás nosil ručně vyrobenou rušičku, která bránila všemocnému NeuroNetu skenovat mozkovou aktivitu. Jen ve stavu nejvyšší nouze jsme se odvážili na povrch. Hovořili jsme šeptem, psali na papír, kreslili na stěny jeskyní.
Zemi pročesávali Sběrači – inteligentní drony, jejichž úkolem bylo nás odhalit – zbloudilé, neposlušné a svobodné. Pak přišla poslední šance k připojení. Pokud zajatec souhlasil, proběhla integrace. Pokud ne, eliminace.

***
Ale něco se stalo.
Jedné z Glitcherek – mladé hackerce jménem Elin – se podařilo nabourat do centrálního systému. Pronikla do starého optického uzlu a zasela tam zárodek pochybnosti. Otázku, na níž síť neuměla zodpovědět:
“Proč?”
Jenom jediné slovo. Ale dost účinné na to, aby zapříčinilo anomálii, zkrat v datových obvodech.
***
Dnes je sedmý den od položení Otázky. NeuroNet se chová podivně. Sběrači se střemhlav vrhají na střechy budov a vybuchují v ohlušujících explozích. Lidé – obklopení paralyzovanými Průvodci – stojí nehybně v ulicích, zmatení, avšak v jejich očích se objevuje něco, co tam předtím nebylo. Jakýsi záblesk života.
Možná Elin uspěla.
Možná se síť ptá sama sebe.
A pokud se ptá…
…možná je ještě naděje.