Těžko říct, kdy do dětského světa vstoupila politika. Já ji vnímal hlavně ze stránek Dikobrazu, humoristického týdeníku, kam tak hezky maloval Antonín Pelc krvavého psa Tita na Trumanově řetězu. Pelc byl v zásadě slušný člověk a záhy toho nechal a jeho místo zaujal další kreslíř, Lev Haas. Vnímal jsem to jako politiku? Byly to srandovní
Do školy jsem chodil na Sladkovského náměstí, do někdejší žižkovské reálky. O kousek dál byla v ulici Dobrovolců konkurenční škola zvaná Palanda, neboť nesla jméno Palackého, o něco výš v Kubelíkově ulici byla Kubelíkárna. Byla to éra předtelevizní (v továrně na rádia pořád ještě laborovali s hadrem a dírou – viz 2. díl Zlatých padesátých),
Ve svém principu byly Vánoce v padesátkách stejné jako jsou dnes… jen pod stromečkem toho bylo míň (násobně). Pamatuji si na moje první vánoce, když mi byly tři, tedy v roce 1948: dostal jsem dřevěné figurky Indiánů a k nim náležel stan. Taky dřevěný. Hračka na mě udělala velký dojem, protože o dalších vánocích
V Praze V roce 1953 umřela babička a uvolnilo se místo v pražském bytě. Relativně uvolnilo. Dědeček v roce 1945, ještě za Němců, vzal na byt jistou paní Zajícovou s maličkou dcerou. Přišly o byt při bombardování. „Po válce bude bytů dost, Němci půjdou pryč,“ říkal dědeček. Němci šli, bytů však bylo potom ještě míň,
Zábavy jsme si moc neužili, přesněji, museli jsme si ji vytvářet sami. Televize nebyla. Kina byla laciná, po měnové reformě V ROCE 1953 stály lístky v Praze na Václavském náměstí od jedné do tří korun, zato se tam nic kloudného nehrálo. Stály se stametrové fronty před kasou do kina na ruské trháky. Hlídka v poušti – tam
Do školy jsem začal chodit v jednapadesátém roce a už druhý rok nás nahnali na brigádu sbírat mandelinku bramborovou. Američané se toho roku rojili, byli velmi zlí, na Koreu pouštěli bomby a morové mouchy a na nás mandelinku bramborovou. Měl jsem o tom přesnou představu. I na sirkách byl obrázek mandelinky, jak nám skáče padákem
Strach V Slapech jsme žili v závětří a milicionářský dupot tam z Prahy nebyl moc slyšet. Jen se to všechno zhoršovalo. Z koloniálu pana Hojáka udělali Bratrství. Kovář pan Dvořák směl ještě kovat koně, ve vsi fungoval i truhlář a kolář a samozřejmě i výrobce rakví pan Pešák, který zhotovil tatínkovi knihovny a mně opravil
Sousedovic kluky Tondu a Bohouše Pokorné, Otu Tomáška a jeho sestru Jiřinu jsem obdivoval a miloval, víc ale oba Pokorné. Bohouš byl energičtější, než jeho bratr Tonda. Rád se oblékal podle módy. Slušelo se mít vlasy na havla, vzadu narovno zastřižené, nebo do srdíčka, s vyholeným krkem. Nahoře byl kohout, kokrhel pokud možno fénem vyfoukaný
Rádio Otec poslouchal Londýn a Svobodnou Evropu na pětilampovce Telefunken. Její veliké zelené „magické oko“ mě zajímalo víc, než nějaké „bum-bum-bum“ Londýna a „Dobrou noc a pevnou naději“ Svobodné Evropy. Líbil se mi záhadný otvor v přední stěně přijímače, zakrytý hrubě tkanou lesklou látkou. Vyptával jsem se tatínka, proč tam ten otvor je. „Už
Je mi osmdesát a to je nejvyšší čas začít psát paměti. Blbý je, že si prd pamatuju. Něco ale jo. Začnu tím, co je v životě vždycky nejlepší: dětskými léty. Jak se žilo v padesátých létech? Od roku 1946 do 1953 žila naše rodina ve Slapech u Prahy. Tam sahají mé nejstarší vzpomínky. Jak se
