V padesátých létech se skoro každá zahrádka u nás ve Slapech pyšnila sádrovým trpaslíkem. Bylo třeba trpaslíky pravidelně kolorovat, takže na každém byla tlustá vrstva – čeho? Laku? Olejové barvy? Dnes se produkují trpaslíci umělohmotní, syntetičtí, kdežto tenkrát v těch padesátkách, jak to říct: bylo to opravdoví trpaslíci. Měli je všude v hojných počtech. Tady na
Padesátá léta byla dobou temna nejen v přeneseném slova smyslu. To čemu se říká blackout, tedy výpadek proudu, bývalo na denním pořádku. Propaganda vysvětlovala výpadky proudu řáděním diverzantů a taky úžasným výkonem průmyslu a zemědělství – všechno jede na plné pecky, takže je třeba se uskrovnit v mrzké buržoasní soukromé spotřebě elektrického proudu. V každé domácnosti
Před časem jsem tu psal o hračkách samo domo, tedy dětmi vyráběných. S čím jsme si hráli v padesátých létech? U tohoto tématu asi vydržím na několik pokračování, protože mi čtenáři jistě mnohé hračky té doby připomenou. Takže výkop: Samozřejmě že to byli sádroví vojáčci. Obvykle to byli vojáčci ve funkcích nebojových, tedy voják kráčející,
Na populární hudbu té doby mám vzpomínky jen matně, jsem velmi nemuzický, nedovedu zpívat, natož pak hrát na nějaký nástroj. Vzpomínky na první půlku padesátých let mám zcela vygumované v tomto smyslu – jen s tou výhradou, že ve vesnici Slapy namontovali tlampače a občas vyhrávala po vsi muzika, samozřejmě dechovka. Vesnice s tlampači, to
To jsem se dozvěděl až z četby knížek Jaroslava Žáka, že se slovo označující specifický druh bot píše kedsky – vyslovováno kecky. Nosil jsem je celé dětství: kombinace plátna a gumy, přičemž jak plátno, tak guma byly barvy hnědé. Bylo to určitě ještě v padesátých létech, kdy přišly na trh čínské kedsky. Ty byly o něco dražší (tak
Stalin… Copak asi děti věděly o Stalinovi? Jak které. Ovšem ta hrůza byla obrovská, komunismus v té době ukazoval, co dovede. V rodině mé zesnulé ženy Michaely byli dva muži v těžkých žalářích, jeden byl původně určen k smrti, pak si odseděl „pouhých“ dvanáct let – ale vyprávěla mi, že ani v takto postižené rodině
Život na Žižkově Připadá mi směšné, jak dnes může někdo idealizovat „staré zlaté časy“ – jakousi polovesnickou idylu. Samozřejmě, že v padesátých létech mnoho lidí žilo ve více méně stejných civilizačních podmínkách, jako se žije dnes, ale byli lidé, kteří žili strašně tvrdě – samozřejmě na venkově, ale i ve městech. V osmdesátkách ho začali
Už jsem se tu zmínil o filmu Hlídka v poušti, v pokračování o zábavě. Nemohu ale nevzpomenout ještě na jiné sovětské filmy z padesátých let. Úžasné dílo byl především Pád Berlína. Dvoudílný, jeho scéna „bombardování Berlína“ se točila v Praze na Barrandově – model zničeného města zabíral plochu největšího tamního ateliéru (pikantní je, že ho postavili za
Sovětští vědci vše objevili a technici vše vynalezli, to byl základní fakt, o kterém se nedalo pochybovat. Žárovku vynalezl učenec Jabločkov a oslnil jí Paříž, kde se ještě dlouho poté, co se piklemi kapitalistů podařilo prosadit Edisonův plagiát, říkalo žárovce „Jabločkovova svíčka“. Rádio vynalezl učenec Popov. Dokonce i letadlo vynalezl ruský samouk, letadlo poháněné parním
Za mého dětství v padesátých létech jsme žili ve Slapech nad Vltavou. Tatínek měl dva gramofóny, jeden dalo by se říci skříňový, druhý kufříkový, na kliku. Hrál na nich rozbitné desky s 78 otáčkami za minutu. Byl to gramofón elektrický, spojený s rádiem Telefunken. Náležela k němu sbírka desek v masivních albech – pokud si
