Stalin… Copak asi děti věděly o Stalinovi? Jak které. Ovšem ta hrůza byla obrovská, komunismus v té době ukazoval, co dovede. V rodině mé zesnulé ženy Michaely byli dva muži v těžkých žalářích, jeden byl původně určen k smrti, pak si odseděl „pouhých“ dvanáct let – ale vyprávěla mi, že ani v takto postižené rodině
Život na Žižkově Připadá mi směšné, jak dnes může někdo idealizovat „staré zlaté časy“ – jakousi polovesnickou idylu. Samozřejmě, že v padesátých létech mnoho lidí žilo ve více méně stejných civilizačních podmínkách, jako se žije dnes, ale byli lidé, kteří žili strašně tvrdě – samozřejmě na venkově, ale i ve městech. V osmdesátkách ho začali
Už jsem se tu zmínil o filmu Hlídka v poušti, v pokračování o zábavě. Nemohu ale nevzpomenout ještě na jiné sovětské filmy z padesátých let. Úžasné dílo byl především Pád Berlína. Dvoudílný, jeho scéna „bombardování Berlína“ se točila v Praze na Barrandově – model zničeného města zabíral plochu největšího tamního ateliéru (pikantní je, že ho postavili za
Sovětští vědci vše objevili a technici vše vynalezli, to byl základní fakt, o kterém se nedalo pochybovat. Žárovku vynalezl učenec Jabločkov a oslnil jí Paříž, kde se ještě dlouho poté, co se piklemi kapitalistů podařilo prosadit Edisonův plagiát, říkalo žárovce „Jabločkovova svíčka“. Rádio vynalezl učenec Popov. Dokonce i letadlo vynalezl ruský samouk, letadlo poháněné parním
Za mého dětství v padesátých létech jsme žili ve Slapech nad Vltavou. Tatínek měl dva gramofóny, jeden dalo by se říci skříňový, druhý kufříkový, na kliku. Hrál na nich rozbitné desky s 78 otáčkami za minutu. Byl to gramofón elektrický, spojený s rádiem Telefunken. Náležela k němu sbírka desek v masivních albech – pokud si
Z Prahy padesátých let si vzpomínám na cokoli, co by bylo aspoň trochu zábavného pro kluka mezi pěti až patnácti lety. Biografy? Pak dlouho nic – a vzpomenu na sportovní střelnice. Sportovní berte v uvozovkách. Samozřejmě existovaly střelnice pouťového typu, i na ty přijde řada. Když ale tápu v paměti, vynoří se dvě střelnice, kde
Není toho mnoho, na co bych si vzpomněl, že bylo tenkrát lepší, než dnes. Pokud ale něco bylo lepší – rozhodně to byly sodovky. Sodovky a limonády – červená a žlutá – se prodávaly v silnostěnných lahvích, opatřených patentním porcelánovým uzávěrem s těsnící gumou, pěkně červenou, kulatou, a neméně patentním přidržovacím mechanismem z pozinkovaného drátu.
V roce 1953 bydlela naše rodina ještě ve Slapech. Tam jsem v září předešlého roku začal chodit do školy. Politika na mne doléhala jen hodně z dálky, přes silný filtr. Rodiče se báli přede mnou mluvit a když si chtěli něco o politice sdělit, hovořili německy. Posledně jsem se tu zmínil o měnové reformě, v
Kde začít? Nevzpomenu si na první setkání s autem. Na to si nevzpomene asi nikdo. Začnu tedy benzínovou pumpou. Ve Slapech nad Vltavou, kde jsme tehdy bydleli, stála benzínová pumpa. Tak krásná, že bych ji dnes chtěl mít tady v pokoji jako sochu. Kousek od dodnes existujícího hostince U Neužilů měl drogerii pan Domes. Po
Praha byla v padesátých létech fakticky umrtvené město. Nicméně tu bylo několik atrakcí, které stojí za vzpomínku. Jednou z nich byla pražírna kávy na Jungmannově náměstí. K tomu podotknu, že moji rodiče rádi pili kávu. Když jsem byl malý, kávy bylo ještě málo a ve mně dodnes zůstala úcta ke každému zrnku. Když nějaké spadlo