Z Prahy padesátých let si vzpomínám na cokoli, co by bylo aspoň trochu zábavného pro kluka mezi pěti až patnácti lety. Biografy? Pak dlouho nic – a vzpomenu na sportovní střelnice. Sportovní berte v uvozovkách. Samozřejmě existovaly střelnice pouťového typu, i na ty přijde řada. Když ale tápu v paměti, vynoří se dvě střelnice, kde
V roce 1953 bydlela naše rodina ještě ve Slapech. Tam jsem v září předešlého roku začal chodit do školy. Politika na mne doléhala jen hodně z dálky, přes silný filtr. Rodiče se báli přede mnou mluvit a když si chtěli něco o politice sdělit, hovořili německy. Posledně jsem se tu zmínil o měnové reformě, v
Kde začít? Nevzpomenu si na první setkání s autem. Na to si nevzpomene asi nikdo. Začnu tedy benzínovou pumpou. Ve Slapech nad Vltavou, kde jsme tehdy bydleli, stála benzínová pumpa. Tak krásná, že bych ji dnes chtěl mít tady v pokoji jako sochu. Kousek od dodnes existujícího hostince U Neužilů měl drogerii pan Domes. Po
Praha byla v padesátých létech fakticky umrtvené město. Nicméně tu bylo několik atrakcí, které stojí za vzpomínku. Jednou z nich byla pražírna kávy na Jungmannově náměstí. K tomu podotknu, že moji rodiče rádi pili kávu. Když jsem byl malý, kávy bylo ještě málo a ve mně dodnes zůstala úcta ke každému zrnku. Když nějaké spadlo
Zdá se, že vzpomínka na tuto pochutinu nosíme v sobě všichni jako něco mimořádně vzácného – kdo šumák pamatuje, září, když se o šumáku zmíním. Šumák, neboli šuměnka. Nasypalo se to do vody a ono to zašumělo, nahoře se udělala bílá čepice a vznikl bublinkatý nápoj červené nebo žluté barvy, dokonale chemické chuti. Matky nerady
Pokud se někdo zajímá o pražské tramvaje, mám pro něho link na speciální webovou stránku věnovanou tomuto tématu Já se omezím skutečně jen na vzpomínání. Kde začít? Asi u osoby konduktéra. V tramvajích se prodávaly lístky, a prodával je průvodčí (nebo paní průvodčí). Průvodčí měl na sobě černou uniformu s čepicí. Nosil na břiše bachratou koženou tašku s
Nevzpomněl bych si na to, jenže dnes jsme v kavárně Rybka na to zavedli řeč. Je fakt, že jsem v roce 1950, kdy mi bylo pět let, onemocněl spálou a léčili mě na Bulovce penicilinem (toto sdělení vyvolalo podiv: tehdy byl penicilin? Samozřejmě že byl, vždyť vyhrál 2. světovou válku!). A když mě propouštěli, byl jsem
V první půli padesátých let nebyla televize buď vůbec, nebo jen těžko dostupná a i později nebyla samozřejmostí. Děti méně čučely a více si samy hrály. Už dávno jsem některé hry neviděl děti hrát a myslím, že moje děti, dnes už velmi dospělé, si je nehrály v sedmdesátých a osmdesátých let, když ony samy byly
Na poslední pokračování se ozval pan P.R., napsal: Dnes jsem si také přečetl o Vašem vstupu do pionýra. A hned mne zaujalo to, že jste chodil do základní školy na Sladkovského náměstí na Žižkově. Tam jsem chodil i já, ale později. Konkrétně v letech 1966-9. To už to tehdy byla takzvaná Střední všeobecně vzdělávací škola.
Do Pionýra jsem vstoupil ve čtvrté třídě, tedy v roce 1955. Ve čtvrté se začala učit ruština a vstupovalo se do Pionýra, celá třída – v naší škole, v Praze na Žižkově na Sladkovského náměstí. Učili jsme se nazpaměť pionýrský slib, učili jsme se pionýrský salutovat (pravá ruka šikmo před čelo, kloub palce nad pravé
