Dnes už nejsou „mlékárny“ v pravém slova smyslu, tedy obchody, kde by se prodávalo výhradně mléko a mléčné výrobky. Za mého dětství bylo několik druhů obchodů s potravinami, prodej pochopitelně výhradně pultový. V mlékárnách se prodávalo především mléko – nalévané. Dodávalo se do lékárny v kovových konvích s patentním uzávěrem, taky jsem už dlouho takovou
Na stará kolena bydlím ve vesnici a tady jezdím na kole. Pravda, na elektrokole. Jak to bylo dřív? Z dětství ve Slapech se nepamatuji, že by některý kluk, natož holka, měli dětské kolo. Jakmile dítě odrostlo, jezdilo na dospělém kole, buď na dámském (vyrábějí se vůbec ještě?!), anebo na pánském pod rámem. Popadla se řídítka,
Byl jsem kdysi na Moravě v Krumvíři a tam měli za jednou chalupou starou mlátičku. Tak ty já pozoroval v chodu, když jsme bydleli ve Slapech, měl to soused pan Tomášek. Mlátičku poháněl parní stroj, tak zvaná lokomobila. Mělo to vysokánský komín, topilo se v tom… myslím, že dřevem, mělo to veliký setrvačník a náhon na transmisi.
Už si neuvědomujeme, jak těsně následovala léta padesátá po světové válce. Její stopy byly patrné na mnoha místech – například na Trojském ostrově ležel dlouho trup letadla, snad letadla US Air Force sestřeleného nacisty. Ve Slapech, kam se naše rodina brzy po válce přestěhovala, se povalovaly na břehu Vltavy – v místech dnes hluboko pod
Dětství jsem strávil ve vesnici Slapy. Bydleli jsme na kopci, na samém konci uličky vedoucí od kostela k rekreačnímu objektu Sázava. Ten za války patřil Hitlerjugend, po válce naší armádě a té patří dosud. Leteckých základen se armáda vzdá ochotněji než míst, kde se lampasáci mohou povalovat – leda bych se zmýlil, už jsem tam
Nevím, zdali dnešní bolševici se těší, „až to rupne“. V padesátých létech to ale byla konkrétní naděje a pojem „rupne to“ byl terminus technicus pro očekávání normálních poměrů. Jako dítě jsem to pochopitelně ani nemohl vnímat přímo, protože před dětmi se otevřeně nemluvilo. To si rodiče odvykli už za války – příliš mnoho lidí skončilo
V padesátých létech se skoro každá zahrádka u nás ve Slapech pyšnila sádrovým trpaslíkem. Bylo třeba trpaslíky pravidelně kolorovat, takže na každém byla tlustá vrstva – čeho? Laku? Olejové barvy? Dnes se produkují trpaslíci umělohmotní, syntetičtí, kdežto tenkrát v těch padesátkách, jak to říct: bylo to opravdoví trpaslíci. Měli je všude v hojných počtech. Tady na
Padesátá léta byla dobou temna nejen v přeneseném slova smyslu. To čemu se říká blackout, tedy výpadek proudu, bývalo na denním pořádku. Propaganda vysvětlovala výpadky proudu řáděním diverzantů a taky úžasným výkonem průmyslu a zemědělství – všechno jede na plné pecky, takže je třeba se uskrovnit v mrzké buržoasní soukromé spotřebě elektrického proudu. V každé domácnosti
Před časem jsem tu psal o hračkách samo domo, tedy dětmi vyráběných. S čím jsme si hráli v padesátých létech? U tohoto tématu asi vydržím na několik pokračování, protože mi čtenáři jistě mnohé hračky té doby připomenou. Takže výkop: Samozřejmě že to byli sádroví vojáčci. Obvykle to byli vojáčci ve funkcích nebojových, tedy voják kráčející,
Na populární hudbu té doby mám vzpomínky jen matně, jsem velmi nemuzický, nedovedu zpívat, natož pak hrát na nějaký nástroj. Vzpomínky na první půlku padesátých let mám zcela vygumované v tomto smyslu – jen s tou výhradou, že ve vesnici Slapy namontovali tlampače a občas vyhrávala po vsi muzika, samozřejmě dechovka. Vesnice s tlampači, to
