NÁPADY: Kam na ně chodíte

Ptají se na to asi každého autora sci-fi. Vysvětlení prosté, pokud přijmeme tezi, že „sci-fi je příběh, ve kterém je něco jinak‟, autora musí napadnout, CO bude jinak a JAK jinak to bude.
Na otázku bych mohl odpovědět, že kdybych věděl, kam se chodí na nápady, chodil bych tam furt. Tak lacino se ale nevyvlíknu. Ostatně nemám důvod, otázku si kladu sám.
Když se ohlédnu, co všechno jsem napsal, rozpomenu se aspoň někdy, co mě k psaní přimělo. Podněty mohou být různé, ale nikdy to není příběh. Tím myslím, že půjdu a najednou mě napadne, že on miluje ji a zabije se, protože si myslí, že se zabila. Takhle to nefunguje. Příběh nikdy není na začátku, ten se vylíhne jako poslední.

Podstatné je, zakopnout o něco divného. Dám příklad. Moje zřejmě nejúspěšnější povídka je Největší vodvaz v dějinách svangu. Tenkrát (bylo to ještě v osmdesátkách) se někdo zabil při závodech v autě a byla kolem toho velká debata o bezpečnosti automobilových závodů. Ta ostatně trvá co pamatuju a co je sleduju, od raného mládí. Ale tehdy se debatovalo zvlášť moc a mě napadlo, jaká je to pitomost, vždyť lidi koukají na závody jenom proto, že jsou nebezpečné. Copak by někoho napadlo se dívat, jak jede auto, kdyby v něm nedoutnala naděje, že se řidič zabije?

Byl to pocit, postřeh. Jakmile ten postřeh máte, je to něco, jako když se rozsvítí žárovka. Pozor, není to žádná úsporka. Má zkušenost je, že je nutné si to okamžitě napsat a začít to psát pokud možno ten den, nebo nazítří. V počítači mám někde složku DOKUMENTY/NAPADY/napady.doc. Když soubor otevřu, jsou tam takové poloholé větičky, spíš výkřiky. Čtu a říkám si: co to má bejt?

Jsou to vyhaslé žárovky.

Cokoli divného, cokoli co vás vytrhne ze všednosti, cokoli se může stát základem povídky. To zakopnutí je asi nejlepší příměr, který mě může napadnout. Buďte vnímaví. Ono totiž se každou chvíli něčemu podivíte a jdete dál a zapomenete na to. Třeba jste zahodili nejlepší povídku svého života.

Piště hned, co nejdřív. Jakmile žárovka svítí, tedy, jakmile zakopnete, všimnete si a zbystříte a uvědomíte si, že tohle je nápad, okamžitě je potřeba kolem toho začít stavět příběh.

Zase to uvedu na příkladu. Mám rád povídku Konec dobrý, všechno dobré, je to něco jako rozhlasová hra, dialog, Michal Suchánek z toho udělal comics. Ta vznikla tak, že na Slovensku byly zátopy a spláchlo to cikánskou vesnici a lidi se tam utopili. Tehdy jsem bydlel pod jednou střechou se svým fotoreportérem synem. Povídám mu, tak aby ses sebral a jel na to Slovensko. Teď ne, odpověděl. Proč ne? Teď jsou ti mrtví pod bahnem. Co tam budu fotit? Pojedu za tři dny, až je vytáhnou. Tak se stalo a s fotkou vyhrál Czech Press Photo.
Ocenil jsem synkův profesionální přístup, ale zároveň mi zatrnulo nad tou absencí empatie. Nicméně žárovka svítila. Co s ní? Chce to příběh. Jaký příběh? On ve věci samé příběh není. Někdo někam pojede fotit něco hnusného, to není příběh. Jak do toho dostat napětí? Bude to rozhovor redaktorky s fotografem. Jaká situace by mohla být totálně bezcitná? Mengele, plynová komora, tím pádem z toho vychází cestování v čase. Ale ani to by nestačilo. Někdo pojede fotit plynovou komoru, Hezké, ale co z toho? Aby bylo drama, musí nastat vazba figurami, zde mezi redaktorkou a fotografem. A už to jelo.

Takže znovu ten postup:

1. fáze… pozastavení nad něčím (může to být cokoli)
2 rozvaha, co s tím: krátká povídka, dlouhá povídka, nedejbože román… většinou krátká povídka
3. jaké vztahy s kolika osobami ten podnět nabízí, ideální je, když nabízí vztahy mezi třemi figurami, ze kterých každá něco chce a musí to být něco jiného, než ty dvě ostatní.

Když se toto povede, je vyhráno a zbývá maličkost, tu věc napsat.

Věcí se budu dál zabývat, stay tunned.