Chanuka a učitelka Jedličková

Před čtrnácti dny mě pozvali na chanukovou slavnost. Pravidelně se koná v Riegrových sadech v Praze a že tam bude rabín Jair Jirmejahu Jerochim a taky starosta Prahy Jan Korseska a že jako abych tam vystoupil a pronesl několik moudrých slov. Pánbu s námi a zlý pryč, pomyslel jsem si při čtení zvacího mailu. Od té doby jsem přemýšlel, jak se z toho vykroutit. Jenže do toho přišla Sydney a když jsem viděl záběry nadšených davů na pláži Bondi oslavujících masakr s palestinskými vlajkami v rukou, to vše za blahovolného přihlížení australské policie, řekl jsem si, chlapče, nedá se nic dělat. Musíš překonat svoji přirozenou demofobii čili enochlofobii, násobenou zkušenostmi s židovskými rituály s jejich nekonečným rabínským drmolením, které je třeba přetrpět nota bene s kloboukem na hlavě uvnitř chrámu, čemuž se moje římskokatolická podstata bytostně vzpírá. Překonáš to a půjdeš, jako když Matka řekla Tonimu „jdi‟.

Jakou moudrost tam ale přednesu? Cestou do Riegráku jsem sestavoval řeč o tom, že masakr na pláži Bondi, stejně jako jiné obdobné masakry a výlevy nenávisti, že to je výlev antisemitismu, ale nejenom to. Vždyť palestinská vlajka dnes kryje rozsáhlou agendu klimatického alarmismu, podrývání institutu rodiny, ataků na systém zastupitelské demokracie a tržního hospodářství v kombinaci se šířením nedůvěry až nenávisti k technickým inovacím a vědeckému rozvoji. V úhrnu tedy je to anticivilizační ofenzíva, a je třeba jí čelit vždy a všude, i na chanukové slavnosti.

S tím jsem do toho Riegráku přišel. Pestrobarevná světla. Kolotoč obsypaný dětičkami bylo první, na co jsem narazil. Veselí lidé debužírovali u stánku s pitivem a koláčky a také koblihami. Pak nastal obřad. Vystoupil rabín a očekávaně dlouho drmolil. Po panu starostovi jsem přišel na řadu já. Místo moudra jsem pověděl vzpomínku na paní učitelku Jedličkovou.

Měli jsme ji jako třídní, v obecné škole někdy tak v půli padesátých let. Divili jsme se číslu vytetovanému na ruce. Aby nám ho vysvětlila, vzala nás na školní výlet do Terezína a ukázala nám, kde jí ho vytetovali a kde ji a ostatní mlátili a polévali studenou vodou a tak. Vždycky byla veselá, usměvavá, i tenkrát v tom Terezíně. Aby nás nevyděsila.

Až po mnoha letech jsem si uvědomil, že tam s námi, desetiletými spratky, byla od konce války poprvé. Co to muselo být za psychický atak, po deseti letech! Jak živé vzpomínky musela mít! Zvládla je a usmívala se a byla s námi veselá.

Je třeba být veselý a to si přejme k svátku chanuka i k Vánocům.

Zatleskali mi. Rabín Jerochim zažehl letlampu připevněnou ke štángli a začal zapalovat vysokánský svícen chanukija. Následoval ohňostroj a po něm úsměvy a radování pokračovaly.

S úsměvem v duši jsem odcházel i já a totéž přeji vám všem čtenářům.