Poletíme na Mars, ale co tam?

Jsou dvě zásadní otázky, s cestou na Mars spojené: jak se tam dostat a co tam dělat. Více problémů přináší odpověď na tu druhou. V souvislosti s kosmickými cestami bývá často citován Kolumbus. Je tu ale ve skutečnosti zásadní rozdíl. Když Kolumbus žádal na jaře roku 1492 španělskou královnu Isabellu o grant, v podstatě jí sliboval, že dopluje do cizích zemí a ukradne, co mu padne pod ruku a vydělají na tom oba. K čemuž vskutku došlo. Novodobý Kolumbus jménem Artstrong s obrovskou podporou státu doletěl na Měsíc a vrátil se s pytlem kamení. Poslední ze série výprav se už nekonaly, protože o kamení už nikdo pořádně nestál. Na Marsu je taky jenom to kamení. Kdyby bylo naprosto zjevné, proč je třeba na Mars letět, už dávno bychom tam byli.

Ne že by na to lidé nepomýšleli.

Wernher von Braun zveřejnil už v roce 1953 náčrt projektu takové cesty a některé prvky se později realizovaly v projektu Apollo a objevují se i v aktuálních projektech.

Předpokládal montáž plavidla na oběžné dráze kolem Země a následný souběžný let nákladní lodě a pilotované s posádkou. Podobných projektů bylo v průběhu let mnoho, uskutečnění vypadalo, že je na dosah ruky v euforické atmosféře po přistání na Měsíci. Zdálo se, že Mars je jen o něco dál.

V roce 1979 vydal propagátor a znalec kosmonautiky Karel Pacner knižní vizi Cesta na Mars 1998-1989. Perspektiva dvaceti let tehdy nevypadala jako nereálná. Došlo ale k opaku. Kolumbovské sny opadly velmi rychle, takže nebyl zcela dokončen ani projekt Apollo, takže v muzejní expozici na Cap Canaveral můžete spatřit moduly, které se letu nedočkaly. Opakované měsíční expedice ukázaly, že výsledky nejsou úměrné nákladům. K zásadnímu ochlazení pak došlo na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Z kosmického dobrodružství, ve kterém hrály roli i vojenské zájmy a prestiž, se stal obyčejný kosmický průmysl. Z kdysi tak výbojné americké NASA se stala zbytnělá instituce proslulá neefektivitou vykládaných prostředků. Útlum by trval, kdyby na scénu nevstoupili miliardáři s rošťáckou duší, mezi nimi Jeff Bezos a Elon Musk. Oba mají za sebou oslnivé podnikatelské příběhy a udělali zkušenost, že z šíleného nápadu může povstat šílený úspěch.

Jedinec si může na zásadní otázky odpovídat jinak než kolektivní těleso státní instituce. Nápovědu může poskytnout Edmund Hillary, který na otázku, proč s Tenzingem Norgqyem lezli na Mount Everest odpověděl, protože je na světě. Jako je Everest na povrchu Země, Mars je na noční obloze. Vždycky provokoval svou červenou barvou a kvůli ní mu lidé přičítali dramatické vlastnosti. Spolu s Venuší je to nás planetární soused. Do neprůhledné atmosféry zahalená Venuše skrývá před hvězdáři svůj povrch, kdežto Mars je obnažený. Technicky nedokonalá výbava hvězdáře Giovanni Schiaparelliho přispěla roku 1977 ke vzniku iluzivní teorie o kanálech na jeho povrchu a od toho byl jen krok k bajce o stavbách vybudovaných tamními obyvateli. O dalších dvacet let později pak anglický spisovatel Herbert G. Wells vydal svoji Válku světů a od té doby se Marťané stali trvalou součástí imaginárního světa a někdy dokonce vstupují i do politické argumentace.

Vzdálený výzkum astronomický i experimenty provedené sondami vysazenými na povrch Marsu zatím daly petlici na teorie o životě na Marsu. Nicméně jako výzva existuje dál. Z 60 tisíc meteoritů nalezených na Zemi má přinejmenším 126 původ z Marsu. V roce 1996 vzrušila vědecký svět teorie, že na jednom z nich byly objeveny pozůstatky života. Právě vznik života na Zemi patří k velkým výzvám lidskému poznání. Teorie o přenosu života z Marsu na Zemi problém jen odsouvá, než řeší. I kdyby byl transfer prokázán, na stole by byla otázka, jak vznikl život na Marsu. Teorie panspermie filosofickou otázku vzniku života jen odsouvá, nikoli řeší.

Úplně nezávisle na ní je však jiná myšlenková konstrukce, která s motivací letu na Mars souvisí. Elon Musk na ni výslovně navazuje, když vysvětluje, proč tolik usiluje o meziplanetární let. Podle jeho vyjádření musí lidé být multiplanetární druh. Není v tom přesvědčení sám. Velkým propagátorem byl i fyzik Stephen Hawking. Na přednášce k 50. výročí NASA v roce 2008 prohlásil, že se lidé musí vydat tam, kde ještě nikdo nebyl, pokud jako rasa mají přežít další milion let. Myšlena vychází ze znepokojivé představy, že dinosauři ovládali Zemi po 165 milionů let a stačil jeden meteor, aby dominantní živočišný druh musel zalézt pod placaté kameny ve formě ještěrek. Přesídlení na více než jedinou planetu zajistí lidstvu přežití na další tisíce, ne-li miliony let, i to je součást věrouky Elona Muska. Zdaleka v tom není sám. Prohlašuje britský astronaut Tim Peake: „Obýváme křehkou planetu v dynamickém universu, a proto je osobní průzkum vesmíru nejen věcí touhy po poznání, ale také bezpečnostní politiky pro budoucnost.“

Z praktického hlediska je ovšem starost o přežití lidstva na příští milion let poněkud akademická a musí tu být přesvědčivější motivy pro jednotlivce živočišného druhu, jehož životnost se nepočítá ani na tisíce, ani na stovky let, nýbrž na pouhé desítky.