TOMÁŠ KRAFKA: Hnízdo pro vlast

Do naší SF dílny poslal Tomáš Krafka pěknou povídku. Přečtěte si ji, zítra k tomu přidám svoje pozorování. Jde o drsnou military, takže si čepici raději přetáhněte přes uši, je to jízda.
Aston

ČSSR military sci-fi, alternativní historie

Vesmír je hluboce temný. Černý a purpurový.
Nekroticky zelený. A taky šedý.
Šedý jako popel po něčem, co dohořelo. Vesmír je za průzorem transportéru. Všepohlcující nekonečno, kde marno mi hledat naději. Hvězdy už dávno nejsou krásné. Jsou to díry. Studené oči příšer ve tmě.
Motor monotónně vibruje. Každá vibrace se mi zavrtává do zubů. Zařezává do kostí. Hryže do myšlenek.
Nad hlavou bzučí rudý nápis:

ZA VLAST – ZA SOCIALISMUS – ZA VÍTĚZSTVÍ VE VESMÍRU
Barva je stejná jako v cele před třemi lety. Jen mříže jsou teď jiné, pomyslné a dvě. Tu momentální představují kovové útroby bachratého transportéru. Tou trvalou je můj úděl trestance – zoufale statický a nepochybuji, že nakonec taky věčný.
Jmenuju se Heliodor Havránek a jsem teď jedním z osmi. Osm čísel v šedých skafandrech. Jména zůstala dole na Zemi, spolu s rozsudky. Na levém rameni máme malou vlajku a pod ní identi?kační kód. Já jsem 48-335-1. Jednička na konci mojí identi?kace neznamená, že jsem tady nejlepší. Označuje, že někdo musí jít první.
„Pionýr-3 vstupuje do vizuálního dosahu,“ ozve se z reproduktoru hlas bez pohlaví.
Nakloním se k průzoru.

Stanice Astrokomplex Gottwald. Visí nad kolonizovanou planetou jako zraněné zvíře. Jedno z ramen je utržené. Dokovací prstenec otevřený do vakua jako rozervaná tlama. Žádná navigační světla. Žádný pohyb.
Jen tma. Je rok 1994. Jsem na trpasličí planetě, které soudruzi přiřadili jméno KK-HL:JF-1. Kosmický Kombinát: Hrdina lidu Julius Fučík-1.
Hrozné.

Fučík-1 pod námi připomíná slepé oko. Zamlžené, oranžové, bez výrazu. Pod jeho mraky je metanový déšť a pod ním led a skála. Někde hluboko pod tím vším úl.
To nám samozřejmě nikdo o?ciálně neřekl.

„Úderná jednotko, připravit se k výstupu. Vaše mise je čestná. Republika si vaší oběti váží.“
Oběti.

To slovo použili i u soudu, když mi četli obžalobu za odmítnutí rozkazu a ty další. Rozvraceč státu, nepřítel socialismu, oběť kontrarevoluce. Kategorie 3, obzvlášť nebezpečný živel. Šance na převýchovu minimální, přesto je režim natolik lidumilský, že můžu odčinit své zločiny proti republice tvrdou dřinou u armády. Trestanecký sbor Žižka. Zdánlivá naděje na jedné straně. Na druhé straně
vynaloženo značné úsilí, abych naplno pochopil, že oběť je totéž co odpad a že trest smrti by mi ušetřil mnoho trýzně.
Můj důvod je známý. Důvody ostatních jsou podobné, politické. Pak jsou tu ale i jiné oběti. Provinili se například homosexualitou nebo vírou. Jiní jsou Židé a Cikáni. Další jsou skuteční zločinci. Vrazi, násilníci, převaděči, pašeráci.
Dokovací tunel je temný. Re?ektory transportéru po něm sklouznou a světlo pohltí cosi lesklého, nepravidelného. Ne kov. Ne kabeláž.
Něco jiného.

Magnetické zámky zaklapnou. Přetlaková komora mechanicky zasyčí. Vnitřní dveře se těžce otevřou.
Tma za nimi je hustší než vesmír.

Vstoupím první. Útočná puška vz. 89 na mém rameni dodává méně jistot, než soudruzi garantují. Obohacené demoliční nálože a zápalně-tříštivé granáty poslední generace v sumkách u pasu mi poskytují trochu víc klidu.
Trochu…

Uvnitř to páchne. Ve vesmíru nemá být cítit nic. Jen recyklovaný vzduch a kov. Tady je ve vzduchu něco teplého. Sladkého. Těžkého.
Vlastní dech ve skafandru poslouchám rád, ale většina lidí ten zvuk nesnáší. Já měl vždy pro strach uděláno a naproti šel i tomu, před čím jiní utíkají.
Stěny jsou potažené tmavou vrstvou, která připomíná pryskyřici. Táhne se po podlaze i stropě, obtéká potrubí, prorůstá do spár. Jako kdyby stanice zarostla.
Světlo mé přilby dopadá na tělo.

Leží u přepážky. Skafandr je rozdrcený na hrudi, jako plechovka. Helma je prázdná.
Ne rozbitá. Prázdná.
Za mnou někdo tiše zakleje.

Další tělo. Zorné sklo masky zastříkala krev. Zaschla a nevidíme tu lebeční omáčku uvnitř. Skafandr je v oblasti hrudníku rozervaný, žebra vyvrácená, tělní dutiny vyškrabané.
„Do rudý píči,“ slyším zaklít Šrámka. A tehdy to uslyším.
Těžké, pomalé zadunění někde hluboko v konstrukci stanice. Rytmus. Kov odpovídá kovu.
Nejsme tu sami.

Postupujeme pomalu. Každý krok je slyšet víc, než by měl. Zvuk se nese chodbami a vrací se k nám zkreslený.
Najdeme další těla. Roztrhaná. Rozmačkaná. Některá chybí úplně, zůstaly jen cáry skafandrů a krvavá stopa.
V centrálním modulu běží nouzové napájení. Obrazovky blikají. Vytáhnu datový modul z hlavního terminálu.
Záznamy jsou útržkovité.

Vrt do titanového podloží. Objev kaverny. Organické struktury. „Eusociální megafauna.“
Další záznam: „Reakce na vibrace a teplo.“ Další: „Projekt PERUN – fáze provokace.“ Provokace.
Stanice nestála jen nad nalezištěm nerostů. Stála nad hnízdem.
Někdo chtěl zjistit, jak rychle a jak silně bude kolonie reagovat na narušení.
„Bože chraň, vlezli jsme jim do hnízda,“ zašeptá někdo za mnou.
Neodpovím.

Protože to znovu zaduní. Tentokrát blíž.
Chodba před námi se mírně prohne. Kov kvílí, vrže, hnusně hvízdá.
A z temnoty servisního hangáru vystoupí tvor.

Je vyšší než já, tak o hlavu. Spíš o tři. Tělo segmentované, černý chitin lesklý jako mokrý kov. Čtyři končetiny zakončené hákovitými drápy, zadní pár silnější, přizpůsobený k odrazu. Hlava klínovitá, kusadla masivní.
Nepůsobí zmateně. Zastaví se.
Hodnotí nás. Pak vyrazí.
První muž padne bez výkřiku. Tvor ho sevře a prudkým trhnutím rozdrtí hrudník. Skafandr praskne jako skořápka. Krev se rozstříkne v rozpraš mikroskopických kapek.
Střílíme. Projektily odštěpují úlomky chitinu, ale nezastavují ho. Je rychlý. Příliš rychlý na svou velikost.
Utíkáme.

Tvora jsme zranili puškami. Ještě budeme žít.
Za námi duní kov.

Z osmi zůstáváme čtyři.
Zabarikádujeme se v řídicím modulu. Přes bezpečnostní kamery sledujeme pohyb v chodbách.
Ne jeden. Tři.
Tak pět.

Pak už to nepočítám. Různé velikosti.
A mezi nimi něco většího.

Masivní silueta, která se pohybuje pomalu. Ostatní se jí vyhýbají.
„To je královna?“ zeptá se profesor Čvandrlík. Býval rektorem na Leninově všetechnické univerzitě v Liberci.
„Nemyslím si,“ řeknu. Mám jistou zkušenost. „To bude velení. Důstojník.“
„Jaj, Boha Mário,“ zanaříká Absolon.

Martincin upouští pušku a chytá hlavu do dlaní. „Teraz skapem,“ slyším ho zoufat si, „muselo to byť, muselo, muselo, muselo! Ach Janka… čo budeš robiť s deťmi? Moja Janka… Kubo… Natka…“
Záznamy potvrzují to, co už tušíme. Vedení vědělo o inteligenci kolonie. Chtěli ji vyprovokovat k útoku, aby mohli modelovat její obranné reakce. Aby zjistili, jak ji vyhnat z podzemí. Jak ji nasměrovat.
Jak ji použít.

Víme, že mimo indické těžební platformy jsou na opačném pólu Fučíka-1 i mikrokolonie Francouzů a Britů. Základny tam staví i vesmírní mariňáci Spojených států.
Bože.

Najdu ještě jeden soubor. Do hajzlu, to snad ne…
Transport sirotků z pracovních táborů. „Biologický personál – nízká ztrátová hodnota.“
Děti byly převezeny na stanici krátce před incidentem. Návnada.
To nám stačí.

Než odejdeme, profesor Čvandrlík ještě nachází to vůbec nejúžasnější. Tahá to z kapsy těla, které má velitelské frčky.
Velitelský tablet.

Naděje má najednou tak zřetelné obrysy jako už dlouhé roky ne.
Teď je čas zmizet.

Zůstaneme jen dva. Já a profesor Čvandrlík.

Absolona dostal mrštný hmyz. Povedlo se nám štíhlého lovce zabít, ale Absolonovi už pomoci nebylo. Martincin šel pak poslední a plakal.
Nikdo neviděl, když sám sebe střelil do hlavy.

V sumce u pasu mám už šest identifikačních známek.

Snažíme se dostat k reaktoru. Profesorův plán je jednoduchý. Přetížit jádro. Zničit stanici. Zničit úl pod námi. Prý to dokáže. Má teď tablet velitele Astrokomplexu Gottwald. Velitel zůstal přihlášen. Stačí se dostat do velínu reaktoru a udělat vše potřebné.
A pak to stihnout k transportéru…

Režimní rehabilitace našich osob a tituly hrdinů čekají.

Naděje v socialistickém kosmu ale chutná jaksi trpce a má pachuť falše.
Přesto…

Chodby jsou už skoro celé pokryté pryskyřicí. Vzduch je teplejší. Těžší.
Vstoupíme do centrální šachty.

K velínu zbývá poslední stovka metrů. Už jen jedna zatáčka.
Tam ho uvidím.
Toho velkého.

Je téměř tři metry vysoký. Tělo robustní, pancíř silnější než u ostatních. Hlava širší, oči hlubší, temnější a… znalejší.
Nestojí v útočné pozici.

Stojí mezi námi a něčím na podlaze. Světlo mé přilby dopadne na malé tělo. Dětský skafandr. Roztržený.
Tělo je nehybné.

Tvor nad ním stojí a ostatní se drží v odstupu. Nežerou ho.
Neodnášejí ho. Kryjí ho.
Profesor zvedne zbraň. Třese se. „Zastřelím to.“ Jeho hlas prozrazuje ztrátu příčetnosti.
„Ne,“ řeknu. Protože to vidím.
Využívám situace, seberu profesorovi tablet.

Když se pohnu blíž, tvor zareaguje. Ne útokem. Posune se tak, aby byl mezi mnou a tělem.
Ochrana. Ochranný instinkt.
My jsme se provrtali do jejich líhně. My jsme přivedli naše mláďata do jejich hnízda. My jsme vyvolali reakci.
Vedení chtělo mapovat jejich agresi. A našlo jejich mateřství.
Profesor vystřelí.

Tvor se pohne rychleji, než stihnu cokoliv říct. Jeden úder. Chitin versus člověk. Tělo narazí do stěny. Ticho.
Zůstanu sám.

Držím tablet, svítí na něm detonátor. Svítí červeně, nemohu ho stisknout. Musel bych do velínu, jsou nastaveny lokační zámky.
Velín je blízko…

Vím, že mě tam nepustí.

Mám u sebe hodně výbušnin, jsem zbraní sám o sobě.

Mohu to ukončit. Zničit je. Splnit svou osobní misi. Být bezejmenným hrdinou republiky, jehož sebeobětování nebylo k ničemu. Prázdný mučedník.
Nebo udělám něco jiného. Přepnu kanál detonace.
Ne reaktor. Hlavní vrt.
Ten, kterým jsme se dostali do jejich světa.

Lokační zámek je vypnutý. Tlačítko detonace svítí žlutě! Rychlé prsty.
Prodlevu jsem nenastavil, evakuační čas nebude potřeba.

Gottwald je v tak dezolátním stavu, že odpálením vrtu zničím vše.
Poslední pohyb prstem a detonace zezelená. Jste si jistý, soudruhu?
Vím, že brouci mě nepustí.

Vím, že transportér je mi k ničemu, přestože kotví jen několik stovek metrů ode mě.
Dlužím Svazu cokoliv? A lidem… ?
Dívám se na tablet. Jste si jistý, soudruhu? Ano.
Stanice se zachvěje, když nálože odpálí nosnou konstrukci. Alarmy začnou ječet. Konstrukce se bortí.
Je to silné. Pravděpodobně reakce s podzemními plyny. Velký tvor zůstává nad tělem dítěte.
Vezmu s sebou do pekel všechny.

Když se podlaha pod námi láme, oranžová záře atmosféry zaplaví průzory Fučíka-1. Tvor se skloní a přitiskne pancíř nad malé tělo. Zvedne se a zaútočí proti němu. Zlostně ho zdrtí kusadly.
Chápu tu zprávu. Není jen pro mě. Je pro všechny lidi.
My jsme to viděli, my vás upozornili, my vás varovali a vy jste na nás měli zapomenout. Udělali jste chybu. Naše kolektivní vědomí vás označilo za nepřátele, potravu a hostitele. Naše roje na vás přinesou smrt, naše mláďata se vylíhnou z vašich těl, vaše existence vedle naší není možná.
Padám spolu s troskami Astrokomplexu Gottwald do atmosféry Fučíka-1. Kov kolem mě hoří, praská, rozpadá se.
V posledních vteřinách necítím strach.

Jen jasné vědomí, že první civilizace, která na KK-HL:JF-1 jednala jako lidé, nebyli lidé.