Poznámky k povídce Protector

Tohle by mohl být nejkratší příspěvek mého blogu, protože poznámky ke včerejší povídce Maria Císaře Protector ve smyslu kritických poznámek nemám žádné. Navíc, povídku jsem vybral a zařadil ze souboru krátkých povídek: zde klobouk dolů. Krátké povídky jsou ohrožený druh. Autoři dávají přednost rozsáhlým opusům a lidi – buď nečtou nic, nebo si si libují v rozsáhlých opusech.

Krátká povídka musí stát na přesném postřehu, názoru, vtipu… Může to být kde co, ale vždycky to musí být přesně definované a čitelné.

Kdo na moji stránku nezabloudil náhodou a není tu prvně, asi tuší, proč jsem vybral zrovna tuhle povídku. Je ostrá a ostřím namířená k něčemu, co trápí a provokuje i mne: hrozba pro svobodu myšlení a projevu.

Moje generace nesvobodu setsakra poznala. Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita jsem poprvé četl v patnácti letech: pořád jsem nemohl pochopit, jak to, že se odehrává v Americe, v zemi svobody. Že doma svobodu nemáme jsem věděl moc dobře, ale na co si stěžuje Bradbury? Proč v Marťanské kronice popisuje, jak se likvidují knihy včetně comicsů?: Přitom on to tam explicitně vysvětluje: je třeba zamezit čemukoli, co by mohlo kohokoli jakkoli vyvést z míry, natož naštvat.

No a dnes to máme znovu a o tom je ta povídka. Námět nespadl z nebe, je všude kolem nás. Jsem moc rád, že se ho Mario ujal a zpracoval ho na malé ploše dokonale. Jistě: není tu příběh, leda vnitřní příběh vrcholící tiskem souhlasného tlačítka, protože není úniku.

Bradbury ve svém románu našel únik: lidi se učili knihy nazpaměť. Byl optimista… dodám hořce ironicky.