Jan Mrkvička: Disketa s miliony

… „Kliknu myší sem. Na mobilu potvrdím [odeslat] a máš hru zaplacenou. Můžeš hrát.“ Dítě radostí křepčí nad novou hrou.

Na mobilu mi zabzučel email: „Bankovní příkaz, proveden.“

V tu chvíli jsem si vzpomněl, že ne vždy byly bankovní příkazy tak jednoduché. A u večeře jsem dětem vyprávěl: „Víte, že jsem kdysi dávno, když jsem pracoval v Avii, v Kutný Hoře někdy v roce 1996, tehdy ještě nebyl internet, nosil jsem bankovní příkazy na disketě?“

„Disketě?“ Zeptaly se děti, jako kdybych vyprávěl o něčem ze středověku.

„Ano, byly 3.5“ diskety, takovej černej plastovej čtvereček, a na ty se vešlo 1.4MB, vlastně míň než jedna dnešní fotka nebo písnička, a na nich jsem nosil bankovní příkazy do banky.“ Děti si zkoušely představit, kouzelnej čtvereček a jeho směšnou použitelnost. Tak jsem šel do skříně, kde mám starý hardware součástky, chvíli hrabal a nakonec našel starou instalační disketu Windows 98 ke který bylo i CD. Děti na to koukaly jako na kouzelnou hůlku Harryho Pottera.

„A nesmály se ti?“

„Kde?“

„V bance. S tou diskoto… s tím čtverečkem.“

„Tenkrát, když ještě nebyl internet, takhle velký fabriky bankovní příkazy podávaly. Mohly poslat bankovní příkaz poštou na papíře, to trvalo několik dní. V tom se pošta nezměnila. Nebo moderně >>moderně<< elektronicky disketou.“ U slova moderně jsem zakmital zdviženými ukazováčky a prostředníčky, aby i děti pochopily pomíjivost slova moderní.

„A proč posílali tebe?“

„Já jsem byl tenkrát nejmladší programátor ve výpočetním středisku. A vše co se týkalo počítačů ve fabrice, jsme měli na starost my – výpočetní středisko. Já byl nejmladší, tak jsem chodil s disketou.“

„Bylo to daleko?“

„Banka byla vzdálená asi dva kilometry, trochu dál, než chodíte do školy. Počkal jsem si v bance na vyřízení diskety, to bylo asi deset minut.“ Děti zakoulely očima nad nekonečností času obyčejného zaplacení. „V bance mi řekli, zda příkaz prošel, nebo neprošel a já šel zpátky do fabriky. Cestou zpátky jsem si dal pivo. Byla to pohoda.“ Děti chroustaly večeři a já chtěl dodat důležitost svému tehdejšímu úkolu. „A nemyslete si, tenkrát měla fabrika asi tři tisíce zaměstnanců. Vyráběli jsme nápravy pro auta do celýho světa. Takže v tom bankovním příkazu byly určitě milióny, spíš desítky miliónů, možná stovky miliónů korun.“

„A to ses nebál?“ Otevřely děti ústa dokořán a zapomněly přežvykovat.

„Čeho?“

V dětských očích jsem viděl pohádkový úžas.

„Lupičů? Vy si mě představujete jak hloupýho Honzu z pohádky. Jako že mi pan král dal pytel dukátů, kouzelnou disketu, vysadil mě na koně a popřál hodně štěstí, abych ve zdraví dorazil do banky.“

„Ne, nebál jsem se. Na tý disketě byly jen informace o poslání peněz odkud, kolik, kam. Věci jako dvou-faktorový ověřování identity prostě nebyly.“

Víc už jsem dětem nevyprávěl. Uvědomil jsem si, že jsou věci, který jim už asi nevysvětlím. Je to vlastně sranda.