Včera jsme tu v naší SF Dílně měli příjemné povídání Jana Mrkvičky Disketa s miliony. Kdybych ho měl žánrově zařadit, asi bych váhal nad povídkou, je to spíš fejeton. To je literární druh, který je na vymření. Zpravidla – a tento text pravidlu odpovídá – je založen na postřehu, na nějaké mimořádnosti. Ta je zde obsažena už v názvu. Není to jen nějaké divení nad starou disketou (tatínku, co to je a na co to bylo). Fór je v těch miliónech na disketě. Takže znovu, je to milý fejetonek z rodinného prostředí. Dovedeme si představit ty vyjevené dětičky a máme je rádi.

Kdyby to měla být povídka, musela by stát na zápletce, sám motiv „starobylost diskety‟ by nestačil. Že na té disketě jsou miliony, třeba ve formě hesla ve švýcarské bance, Jak disketu přečíst? Nikdo nemá mechaniku. Sháníme mechaniku. Najde se, vrazíme disketu, rána… a disketa je nevratně zničená, je na ní rejha. A tak dále.

Napsal jsem tucty takových povídek. Dnes mám pochyby, kdo o ně stojí. Řekl jsem Grokovi, ať mi povídku na 3 tisíce znaků napíše. Za 56 vteřin vypadlo toto:

Poslední 3,5″

Petr seděl na špinavém koberci v obýváku zesnulého strýce Karla a prohrabával kartonovou krabici plnou prachu. Mezi vybledlými Computerworldy z roku 1997, kazetami Depeche Mode a starými účtenkami z benzínek ležela jedna osamělá 3,5palcová disketa. Černá, s modrým štítkem. Na štítku bylo napsáno křivým modrým fixem: „UBS – heslo. 1998. NEKOPÍROVAT!!!“Strýc Karel byl rodinná legenda. V devadesátých letech mizel na „služební cesty“ do Švýcarska a vracel se vždy s novými hodinkami, drahým parfémem a tajemným úsměvem. „Obchody, chlapče, velké obchody,“ říkal a mrkl. Když loni v létě umřel na infarkt, zůstal po něm jen tenhle panelákový byt, pár neuhrazených složenek a tahle krabice. Petr měl čtyřicet dva, rozvod za sebou, exekuci na krku a freelance v IT, který sotva platil nájem. „Co kdyby to byl vtip,“ zašeptal si a disketa mu v dlani ztěžkla jako kámen. Za tři sta korun koupil na Aukru použitou USB čtečku disket. Dorazila z nějakého zapadlého brněnského skladu. Když ji zastrčil do notebooku, disketa zaskřípala jako starý kloub v kyčli.
Po dvou minutách čekání se objevil disk D:.Jeden soubor. password.txt. Velikost 47 bajtů.
Otevřel ho.Uvnitř stálo:
Číslo účtu: CH37 0070 0000 1234 5678 9012

Heslo: GoldenEagleKarel1998$47!

PIN: 8842

Bezpečnostní poznámka: originál diskety nutný,

Petr se rozesmál tak hlasitě, až se mu zakuckal. Pak otevřel prohlížeč. Stránka UBS Švýcarsko. Vyplnil. Heslo. PIN.Obrazovka se načetla během vteřiny.

„Vítejte zpět, pane Karle Nováku.

Aktuální zůstatek: 1 347 892,56 USD“

Petrovi se zatmělo před očima. Seděl tam dvacet minut a jen zíral. Milion tři sta tisíc dolarů. Netknuté od 12. září 1998.

Za hodinu přišel e-mail z banky:

„Vážený pane, detekovali jsme přihlášení z neznámé lokace. Pro uvolnění prostředků jako oprávněný dědic požadujeme originální bezpečnostní médium (3,5″ disketa) spolu s notářsky ověřenou dědickou smlouvou. Bez originálu zůstává účet trvale zmrazen.“

Petr se díval na tu černou plastovou krabičku. Jediná věc, která stála mezi ním a novým životem. Když ji pošle, může se ztratit na poště. Může ji někdo ukrást. Nebo – a to ho pálilo nejvíc – banka začne šťourat, odkud strýc ty peníze v devadesátých letech vzal. Možná z nějakého „šedého“ obchodu přes Východ. Možná z věcí, o kterých se v rodině nikdy nemluvilo.

Celou noc nespal. Ráno vzal disketu, vložil ji do staré obálky od dopisu, zalepil ji pečlivě a napsal na ni fixem: „Strýčku Karle, díky za důvěru.“

Pak vyšel na balkon, zapálil oheň v plechovce od barvy a disketu do plamenů hodil. Plast zapraskal, roztál a shořel v černý kouř, který se ztratil nad sídlištěm. Petr se usmál. Poprvé po letech se cítil opravdu bohatý – ne na peníze, ale na to, že některá tajemství zůstanou navždy jeho.