ZLATÁ PADESÁTÁ: Hračky samo domo (25)

V díle o sodovkách jsem se zmiňoval o těsnicích gumičkách uzávěrů sodovek Zátka. Psal jsem, že jsme si z nich cosi vyráběli a že už nevím, co to bylo. Určitě to byla nějaká hračka „samo domo“ – ten výraz ovšem je novější, tehdy se, myslím, nepoužíval. Ano, v prodeji byly hračky a snad existovala hračkářství,  ale mezi dětmi kolovalo mnoho improvizovaných hraček, vyráběných dětmi samotnými nebo jejich šikovnými tatínky.

Tančík se dělal z dřevěné špulky od nití – bylo třeba nožem vyřezat do okrajů zářezy, aby to byl pořádný teréňák. V ose špulky, jak známo, je díra. Tou se prostrčila gumička, ta se na jedné straně zajistila sirkou, a na druhou stranu se dala špejle tak, aby na jedné straně čouhala pokud možno co nejdál. Tou dlouhou stranou špejle se guma natočila a když pak se soustrojí položilo na zem, a jakmile se uvolnilo, dalo se do pohybu. Aby se tančík dobře pohyboval, bylo nutno mezi špulku a špejli vložit mejdlo coby mazivo.

Raketová loď používala taky mejdlo, ale jako pohon: byl to kolík na prádlo, ale ten prostý, nepohyblivý, jen ku plochého dřeva s vybráním ve stylu vlaštovčího ocasu. Tam , do tohoto rozkroku, se natlačilo mýdlo, ve vodě se mýdlo uvolňovalo a lodička plula. Lodičky – plachetnice jsme vyřezávali z borové kůry. To šlo dělat ve Slapech, tam rostlo borovic hodně. Zlatá doba těchto lodí byla, když se v kinech promítal filmový triptych Koráby útočí o admirálovi Ušakovovi.

Z gumiček, kolíků na prádlo a krabičky od sirek se dělala pistole. Na delší stranu krabičky se položil jeden kolíček a napevno se připojil gumičkami. Na kratší stranu se jednou, dvěma gumičkami docela volně připevnil druhý kolíček. Pak se vzala gumička a natáhla se přes pevná kolíček a uskřípla se ve štípacím konci kolíčku. Jakmile se kolíček uvolnil, gumička vyletěla.

Jaké další hračky? Teď váhám, zda mezi ně zařadit čuďák , byl skvěle předveden ve filmu Obecná škola: hořlavý film stočený do kuličky a zabalený v papíru. Bylo třeba ho zapálit a zadupnout. Přestal hořet a už se jen škvařil a chrlil ze sebe úžasné množství štiplavého dýmu. Podobný efekt dokázalo i umělohmotné pravítko či trojúhelník.

Ložisák a bob z bruslí snad už nebyly hračka – zmiňoval jsem se o nich v 7. díle   o životě na Žižkově. Jim podobné byly vozíky vyrobené z dětských kočárků. V padesátých létech se pěstovala vysoká kultura výroby draků – ale o nich až jindy. Klasické hračky, jako byl špaček a obruč už z praxe neznám. Tedy, znám jen z tehdejších „blbých keců rodičů“ typu „vy mladý už nevíte, co by, to my když byli děti, měli jsme jen špačka a honili jme obruč klacíkem“. O to více používaný byl prak neboli kaťan. Srabový prak byl ze zavařovacích gum, pořádný používal modelářské gumy, ty se chodily kupovat do obchodu Mladý technik nedaleko Jindřišské věže v Jindřišské ulici (v Praze). Byla to hračka? Dospělými byl prak nerad viděn a varováno bylo před vystřeleným okem. Tedy, můj dědeček z otcovy strany měl oko vystřelené při hře, jeho brácha mu ho zničil. Netrefil ho ale prakem, nýbrž šípem vystřeleným z luku. Což mi připomíná, že i my jsme si dělali luky a šípy. Pokud jde o prak, nepamatuju, že by někdo někomu v mm okolí vystřelil oko, nicméně nepochybuji, že se to mohlo stát a co se může stát, se občas i stane.

Tím spíš, že nezbedové stříleli nejen kamínky, ale i ocelové kuličky z ložisek.