Povídání o Amaurosis

Samozřejmě jde o povídku Ivany Gálové. Nevěděl jsem, co to je. Zeptal jsem se autorky a že je to slepota. Velký lékařský slovník mě poučil, že jde o přechodnou ztrátu zraku.

Povídka je laděna do starosvětsky klidného vypravěčského stylu. Ladí s tématem: žánrově jde o romaneto s tou výhradou, že klasické romaneto je rozsáhlé, kdežto toto je krátká povídka. Shoda je v tom, že fantastický prvek je bez rekvizit, jaksi ze života. Je to jakási „porucha v matrixu‟.

Klidné, přesné, úsporné vyprávění, top je velká přednost tohoto textu a základ jeho podmanivosti. Povídka obvykle vyžaduje konflikt. Ten zde není a proto autorka fakticky nepotřebuje figury v pravém slova smyslu. Nositelem záhady je Josef (naznačí se i jeho příjmení, končí na „ský‟ jako bývalo obvyklé ve starší literatuře). Nemá žádného soupeře, protivníka. Partaj, kterou mimoděk navštíví, je pouhým svědkem jeho průlomu do času. Kdyby byl byt prázdný a na stole jen leželo parte s jeho jménem, bylo by to totéž: samozřejmě, že použití lidí jako svědků je lepší řešení.

Vyrozuměl jsem, že autorka chystá další podobně laděné povídky do série. Dvě už vyšly na Neviditelném psu: Brána o Josefově nespavosti, a neméně tajemný Obraz. V pokračování série  to bude s každou další povídkou těžší, aby nedošlo k monotónnosti. Zatím se daří.

Psaní je dobrodružství, co víc k tomu dodat.