ZLATÁ PADESÁTÁ: Cigarety a kafe, taky banány

Moji rodiče kouřili a vajgly sypali do veliké bedny na půdě. Smrděla pekelně a nic nepomohlo, že obsah byl kryt dřevěným poklopem. Má celoživotní nechuť k cigaretám možná pochází z těch dob.

Doba byla nejistá. Válka byla jaksi na spadnutí a ta bedna s vajgly na půdě našeho domu ve Slapech bylo jedno z preventivních opatření. Rodiče do bedny schovávaly kuřivo až do našeho přestěhování do Prahy. Na Žižkově se už vajgly vyhazovaly.

Ptal jsem se rodičů, proč kouření nenechali – za války, kdy byly cigarety drahé, jedna stála až padesát korun.
„To nikoho nenapadlo,“ odpověděl otec. „Byla by to prohra.“
Takže on i maminka vyhráli, kouřili celý život, otec umřel na cévní chorobu, matka na rakovinu. Jako v příručce.
Taky pili kafe. Ani káva nebyla za války běžně k dostání a rodiče si k jejím zrnkům zachovali podivně spořivý vztah. Někdy mi dovolili mlít kávu. Nesmělo mi upadnout ani zrnko – ne proto, že by to bylo smetí, ale proto, že by to byla škoda.

Nevzpomínám si, že by někdy za mého dětství nebyly cigarety a káva k dostání, o alkoholu nemluvě, ten byl vždycky. Na to si režim potrpěl, základní drogy museli pracující mít.
Horší to bylo s jižním ovocem. První banán jsem viděl v životě snad když mi bylo deset. Do restaurace, kde jsme byli na obědě, přišel profesor V.V.Štech, dlouholetý přítel naší rodiny – přátelil se už s mým dědečkem. Zamířil k našemu stolu a vytáhl z náprsní kapsy banán a podával mi ho. Nechápavě jsem na ten divný žlutý předmět hleděl, v první chvíli jsem nevěděl, co to je. Divná věc, nevědět, co je to banán. Ale takové to tenkrát bylo, v těch zlatých padesátých.