Däniken, poutník po cestě provázené potleskem

V roce 1969 to bylo jako zjevení, když vyšel překlad knihy švýcarského autora Ericha von Dänikena Vzpomínky na budoucnost. Bylo to v době doslova národního šoku, kdy se zhroutily naděje v rozumné poměry a začínala normalizace. Najednou se objevilo cosi nezvyklého, zajímavého, pro někoho i inspirujícího. Českému čtenáři knihu zpřístupnil Ludvík Souček, tehdy už velice populární díky své trilogii Cesta slepých ptáků. Základní Dänikenova teze je dobře známá, nicméně pro pořádek ji připomeňme teď, v den kdy autor zemřel a jeho dílo je nezvratně uzavřeno.

Däniken ve své první knize – a pak to opakoval v dalších, napsal a vydal jich na čtyřicet v celkovém nákladu šedesáti milionů výtisků ve dvaatřiceti jazycích – tvrdil, že naši planetu v minulosti navštěvovali Mimozemšťané. Ovlivnili tehdejší barbarské civilizace a pomohli jim uskutečnit dodnes udivující technická díla: autora zaujaly balvany ve Stonehenge, sochy Moai na Velikonočním ostrově nebo Velká pyramida v Gíze. Známé kresby na peruánské planině Nasca sloužily podle něho Mimozemšťanům k navigaci. Stopy Mimozemšťanů lze podle Dänikena najít i v dávných textech, Bibli nevyjímaje.

Jeho popularita u nás byla okamžitá a bezpochyby trvá dodnes. Nad tezemi o Mimozemšťanech je snadné mávnout rukou a mnozí to dělají: v roce 2007 udělil Český klub skeptiků Zlatý balvan za „matení veřejnosti v oblasti historie, archeologie, medicíny, kosmonautiky a dalších oborů, a zejména za grandiózní nedůvěru ke schopnostem předků.‟ Přesnější charakteristika ani nemůže být. Nicméně žádným Zlatým balvanem nesmázneme fenomen, jímž Däniken, a spolu s ním celá armáda dalších záhodologů, bezesporu byl, v celosvětovém měřítku.

Otázka Mimozemšťanů zneklidňuje a inspiruje. Jsme ve vesmíru sami? Vzhledem k tomu,že je ve vesmíru 100 miliard galaxií a v každé z nich je 100 až 400 miliard hvězdných systémů, bylo by divnější, kdybychom byli sami, než kdyby i jinde vznikl život a nastartoval vývoj k rozumné bytosti. Kde tedy všichni jsou, formuloval v roce 1950 italský fyzik Enrico Fermi svůj později proslulý paradox. Existence mimozemského života je pravděpodobná a vzhledem k délce trvání známého vesmíru bylo dost času, aby skutečně vyspělá civilizace osídlila celou naši galaxii, nebo dokonce celý známý vesmír. Jak je tedy možné, že žádné stopy po ní nemáme?

Máme, odpovídal Däniken. Jeho metoda byla prostá. Opravdu to nebyl líný člověk (podobně jako jeho následovatel Ludvík Souček) a pečlivě procestoval celý svět. Uvádí se, že objel Zemi padesátkrát. Jakmile se doslechl nebo dočetl o čemkoli, co bylo dost velké a obtížně zhotovitelné, prohlásil to za dílo bytostí z vesmíru. Spolek Sysifos to vyjádřil přesně: šlo o grandiózní nedůvěru ve schopnosti předků. Odezva je veliká. Je to skutečně pozoruhodné, kolik lidí raději věří v zásah vyšší technické civilizace, než aby uvěřili, že před námi tu na Zemi žili chytří pracovití lidé.

Dänikenovo literární dílo a spolu s ním i produkty dalších záhadologů můžeme brát jako zábavnou kuriozitu v době, ve které působí víc atrologů než astronomů. Nicméně jsou zde i znepokojivé souvislosti. Zatímco věda je založena na pochybnostech a permanentní obhajobě tezí proti námitkám, záhadologie stojí na víře v autoritu. Přitom víra uklidňuje, kdežto pochybnosti rozrušují. Däniken byl víc než pouhý spisovatel. Byl to guru, byl to věrozvěst. Ne náhodou bývá spojován s esoterickým hnutím New Age. Do tohoto pestrého hnutí spadají i UFO kulty. Mimozemšťané nejen že navštívili Zemi v minulosti, jsou mezi námi i nadále a na pozadí řídí chod světa. Klíčovým pojmem je tu „alternativnost‟. Rigorózní vědecká metoda je vnitřně konfliktní, kdežto alternativní nauky vytvářejí vlídnou měkkou melasu, ve které je blaženo spočinouti. K ní přispíval celý život i Erich von Däniken, spisovatel a inspirátor dalších tvůrčích duchů: připomeňme, že jeho přitažlivosti podlehl i tak brilantní duch, jako byl Arthur C. Clarke. Původce Kubrikova filmu Vesmírná odysea skončil na sklonku tvůrčího života jako propagátor „alternativních nauk‟. Dänikenova, pak i Clarkova metoda je pozoruhodně lstivá. Používá více otazníků než vykřičníků, takzvaně klade otázky.

Tato metoda šíření poznávací mlhy je v příkrém protikladu s tradicí evropské racionality, z níže se zrodila věda, ale také demokracie. Jejich princip je stejný, konfrontační, kdežto v poznávací mlze se pohybujeme jen pocitem a důvěrou v autoritu.

Däniken zanechal dobrou nebo špatnou stopu? Někdo se na něho odvolává, že v něm podnítil zájem o astronomii a není důvod tomu nevěřit. Jiný se mohl nechat svést od neškodné záhadologie ke spikleneckým teoriím a tam už jsou negativní společenské důsledky zjevné. Jednoznačný soud se vyjádřit nedá, leda v obecné podobě. V každém případě šel Däniken tou snazší cestou se zaručeně tleskajícím publikem. Je symptomem doby, která na jedné straně dosáhla ve vědeckém bádání vrcholů, ale na druhé straně v ní uvadá pocit, že to má nějaký smysl.