Iluze snadnosti

Loni jsem sedmým dílem dokončil svoji lunární sérii  románů o Arkádii – městu na Měsíci, Mars samozřejmě nezůstává stranou mé zvědavosti. Však je na jeho povrchu situován děj pěti mých románů. Nicméně stran reálné možnosti pobytu na něm jsem mnohem skeptičtější. V tom ohledu jsem na tom jako Muskův  konkurent Jeff Bezos. On sám sice také sdílí touhu planety Marsu jednou dosáhnout, ale tvrdí, že cesta na Mars je bez návratu lidí na Měsíc pouhou iluzí. Založil společnost Blue Origin a v jejím rámci chystá nasadit do provozu robotický pendl, který bude dopravovat náklad na měsíční povrch. Tam má vzniknout stálá základna, a teprve až se stabilizuje a budou zvládnuty všechny problémy s přežitím člověka, bude možné uvažovat o cestě na Mars. Původní plány mířily do roku 2024… kde ty předloňské sněhy jsou!

Lapidárně to vyjádřil český publicista Pavel Toufar, když v rozhovoru pro Aktuálně položil otázku, k čemu by byl u Marsu nebo na jeho povrchu osleplý kosmonaut s prudce rozvinutým nádorovým onemocněním, s výrazně sníženou imunitou a z toho vzešlými akutními problémy. Podle Toufara je člověk největší překážka pro pilotovaný let na Mars. Nicméně i on odvahu vizionářů Muskova typu. Podle něho inspiruje urychlení současných bližších a tudíž realistických projektů a rozšiřuje prostor pro tvůrčí myšlení. Hezky to vyjádřil fyzik Neil deGrasse Tyson, že sen o Marsu inspiruje studenty a že příští generace astronautů pro let na Mars jsou dnes ve střední škole.

Pavel Toufar dal najevo pocity poučeného člověka. Ostře kontrastují s iluzemi sdílenými širší veřejností zájemců. Mars nám připadá, že je blízko. To je značně relativní pojem. Planety obíhají kolem Slunce a je to důsledek kosmické mechaniky, že doba, kdy je pro nás Mars v uvozovkách nejvíce dosažitelný, nastává jednou za 26 měsíců, tedy zhruba každé dva roky. To je důvod, proč je optimistický termín prvního pilotovaného letu na Mars v roce 2024. Sama cesta také není zrovna krátká. Viking 1, sonda která roku 1975 na Marsu přistála, tam letěla tři sta dní. Blesková nebude ani komunikace, signál dospěje na Zemi taky za pěkných dvacet minut, bude vždy záležet, jak momentálně daleko obě planety od sebe budou.

V povědomí však máme jaksi zaznamenáno, že Mars je blízko a je to takový náš zadní dvorek. Když Ludvík Souček vydal v roce 1976 román Runa rider, spousta lidí ochotně věřila, že je na Marsu dost vzduchu na to, aby se tam vcelku dalo pohodově žít. Tehdejší dětský čtenář dnes vidí v televizi létat nad rudou plání vrtulník Ingenuity , říká si, však on to tenkrát ten Souček napsal dobře. A začte se do moderního románu Marťan od Andy Weira, kde se popisuje, že se na Marsu dá docela obstojně přežít, pokud se budete držet zásad Příručky mladých svišťů. Skutečnost je jiná, a reálnější než Součkova vize je pohled jeho mladšího přítele Pavla Toufara: vražedné prostředí zaplavené kosmickým zářením. Alex Kumar upozorňuje na ošidnost představy, že dobývání planety jako je Mars bude připomínat pronikání na západ amerického kontinentu. Příhodnější příměr je s polárními stanicemi v Antarktidě, úzkostlivě izolovanými ostrůvky udržitelných životních podmínek v prostředí trvalého existenčního ohrožení.

Naobrázku je Bezosův modul Blue Moon.