Jak bylo na Kniha Brno

Inzeroval jsem tu výpravu ve složení  Aston & Karel Jerie na akci Kniha Brno. Byli jsme tam v neděli 2. listopadu. Od jedné jsme měli povídání, pak byla podpisovka. Zdravím a děkuji všem, kdo se přišli na nás podívat a poslechnout si povídání hlavně o tom, jak vznikaly podoby hrdinů arkadského cyklu. A samozřejmě díky všem, kdo si přišli s knížkou (knížkami, maximum bylo čtyřicet!) pro podpis! Takže nejdřív k těm podobám. Pečlivě si schovávám Karlovy skici. Začalo to Ultimem, to je první knížka, kterou mi z arkadského cyklu Karel ilustroval a musel se trefit hlavně do podoby protagonistů, Kuby Nedomého a Dědka Čucháka. Nejdřív Kuba:

Vyhrálo samozřejmě efko, ten v druhé řadě vpravo. To bylo celkem jednoduché a v podstatě by obstál každý z nich. S Dědkem to bylo horší.

Popisuju ho bez podrobností, jako Frankensteinovo monstrum. Každý se ho lekne, když ho vidí poprvé. Napadá mě, že byl mohl mít u woke progresivistů čárku do bílého notýsku, protože mám postiženého jako hlavního hrdinu už čtyřicet let! Jenže holt nepotřebuju bejt woke progresivista, abych byl slušnej, že…

Takže zpátky k tomu Dědkovi. Šlo o to, aby byl strašnej, ale ne moc… Tady je první výběr:

Boha jeho, oni jsou strašliví všichni, Co s tím? Vrátíme se k tomu. Dnes dokončím o tom Brnu. Měli jsme se tam dobře, o čemž svědčí snímek ze stánku Mystery Press. Na mravnost dohlíží Jiří Popiolek, frankensteinovský obličej vlevo nahoře, obskakovaný je samozřejmě Karel Jerie:

Všechno jednou musí skončit, nastala cesta domů. Vzali jsme si taxíka z Výstaviště na Hlavní nádraží. Hustě pršelo. Taxikář nás vysadil kus před nádražím. Vyrozuměli jsme z toho, co říkal, že prostor před nádražím má obsazený jiná taxikářská mafie, než je ta jeho. Trochu navlhlí jme dorazili do hlavní haly. Podařilo se nám vyhnout se nebezpečně vratkým bezdomovcům a Karel mě včas zarazil, abych nevstoupil do louže rozlitého vína a střepů z rozbité flašky. Pod nohy jsem se nekoukal, oči jsem měl jen na tabuli odjezů. U našeho mezinárodního rychlíku Vindobona byla červená dvacítka. Tušil jsem, že je to zpoždění a tušení bylo správné. Pak jsme chvíli bádali nad zmateným systémem ukazatelů, ale jsme bystří chlapci Honzíkové. Cestu na peron jsme našli. Tam jsme mohli obdivovat obrovský billboard inzerující vysokorychlostní VTR železnici. Že jako se už vykupují pozemky a jestli nás to zajímá, ať se přihlásíme. Nás spíš zajímalo to zpoždění. Nakonec rychlík přijel, usedli jsme a vlak se rozjel. Zapředli jsme hovor o vysokorychlostní železnici. Naposledy jsem VRT jel letos na jaře z Kjóta do Tokia. Nuda. Nebyli bezdomovci, nebyly rozbité flašky a šinkansem přijel a odjel na minutu přesně. Povídali jsme si o vysokorychlostní železnici. Do toho přijel stevard, koupili jsme si sendvič a pití, ale měl rozbitou čtečku na karty a když jsem mu nabídl tisícovku, co mám v peněžence jako železnou zásobu, neměl nazpátek. Naštěstí to za mě Karel zatáhnul a my si mohli dál pěkně povídat o vysokorychlostní železnici, jak si to posviští z Brna do Prahy za padesát minut. Snění nám přerušilo hlášení v českém, poté německém a anglickém jazyce. Hlásání sdělovalo, že zpoždění je nyní pětatřicet minut.V české verzi bylo ji jako přídavek vysvětlení, že je to důsledek „výpadku na trati nebo poruchy vagonu nebo lokomotivy.‟

Zbytek cesty uplynul už bez doplňkového hlášení, takže jsme do Prahy dojeli za tři hodiny. Při povídání o vysokorychlostní železnici nám to pěkně uběhlo. Vyšli jsme do odbavovací haly, té brutalistní, červené. Vypadá i po čtyřiceti letech výborně. Bylo v ní živo, obchody svítily, v kavárničkách plno lidí. Myslel jsem na to, že se tohle všechno zbourá a místo toho tu bude dřevěná pergola, do které bude pršet, ale dostane četná ocenění za umělecký dojem. Nezbylo než se deštěm přesunout do přilehlého parkhausu, kde České dráhy mají pro zákazníky zdarma státní. V podchodu jsem nešlápl na dva zachumlané bezdomovce, vyzvedl auto, zaplatil dvě kilča, což je verze stání zdarma v podání Českých drah. Moje Honzíkova cesta skončila.

No jo, ale pak jsem se dozvěděl, že nějací šikulové ukradli zabezpečovací kabely za účelem prodeje ve sběrných surovinách a že některé vlaky zkejsly v širém poli i na sedm hodin.
Má smysl stavět vysokorychlostní železnici v zemi, kde žijí lidé schopní uříznout kabel od návěstidla aby vydělal padesát korun?