Jak mě nezlomili (povídka)

Dneska vám povím, jak jsem to udělal, že mě ty koronavirový mimozemšťani nedokázali zlomit. Byl jsem zrovna doma a jeden tenhle NG, teda Nová generace, ale pro mě je to svině emzák koroviďák, přišel a a povídá:

„Pane Zlámal, vy pořád rejpete a remcáte, chcete se zúčastnit exkurze?“

Koukal jsem na něho. To se ví, on se nenamáhal přijet, natož aby přišel po svých. Objevil se před barákem v té své mlhovině a měl dlaně nahoru, že prý přichází v míru. Aby nepřicházel v míru, hajzl, taky bych ho mohl kopnout do prdele, kdyby nepřicházel. Tedy, nemohl, ono by to nešlo, ale víte, jak to myslím. Stál tam před barákem, vedle toho jejich vyvíječe na to jejich nechutný žrádlo a už jsem si myslel, že se mi bude chtít opřít o kolonu na to jejich hnusný pivo. Ale neopřel.

„Nechci nic, v čem máte ty vaše emzácký prsty,“ řekl jsem mu. To víte, já se s nima neseru.

Samolibě se usmál tím svým hnusným způsobem, jak to tyhle nafoukaný KM hajzlové dovedou a podíval se po mým baráku, na solára na střeše a kondiční bloky na oknech. Mezi námi, mě na nich sere prakticky všechno, už jak vypadaj. Že měřej metr devadesát a vejš, to by mi tak nevadilo. Taky nejsem žádnej prcek. Maj ramena, to je dobrý, ženský jako mužský, tak fajn. Nejvíc mě ale serou ty jejich voči. A zase, nevadí, že jsou větší, to taky bylo dřív, když byl na světě pořádek, někdo je měl menší, jinej větší, Číňani je měli šikmý, co z toho? Ale dívali se všichni stejně, prostě jako lidi.

Tyhle hajzlové se na vás podívají těma svejma vočima ze zlata, co vypadají jako neonový trubice, a hned máte pocit, že jste pod rentgenem. Oni mají něco jako psí oči. Ta jejich duhovka je tak velká, že bělmo skoro ani nevidíte. Když se ale na vás podívá pes, čtete v tom, že nás má rád nebo že se vás bojí nebo něco čtete.

Když se SE na vás podívá, ne že máte pocit: vy víte, že on čte vás. Nejhorší je, že to není pocit. Oni dovedou číst, co si myslíte.

Však taky se na to takhle přišlo, když se kolem toho roku dvacet, dvacet dva, tři, začaly probouzet k rozumu děti, upletený na koronavirový epidemie. Však si na to vzpomenete, všechno zavřený, byl lockdown, nikdo nikam nesměl a z toho povstala spousta dětí. To až pozdějc se ukázalo, že i to byla součást toho svinskýho emzáckýho plánu. Nejenom, že přes jakoby virus do nás dostanou tu jejich genetickou informaci, ale udělaj všechno proto, aby se rychle rozšířila. Ujala se u jednoho plodu z tisíce, jenže co je to platný, za těch půl druhýho roku, co trvalo to jejich oplodňovací okno, to dalo sto tisíc těchhle hajzlů na celým světě a ty se teď všude roztahujou a vytahujou se nad náma a obecně vzato, všechny nás serou.

Díval se na mě, zahalený do mlhoviny a usmíval se jako svatej na obrázku.

„Chápu vás. Promiňte, nechtěl jsem vás urazit.“

Zamotal se do toho. Že prej chápu vás. Aby mě nechápal, když mi čte myšlenky.

Když k vám přijde ekáčko, koronavirovej mezák, nemáte na vybranou. Uděláte, co chce, ať chcete nebo nechcete. Může všechno. Čte vám myšlenky, přenáší se prostorem, hejbe předmětama, může vám zbourat třeba barák, protože je to jenom limitovanej konstrukt, jak říkaj. Oni limity nemají, v čase, v prostoru a ani jinde, my pro to prej nemáme jména. Zkrátka, může si dělat, co chce. Jenom tu hrdost, co mám, na tu nedosáhne.

„Vyser si voko,“ řekl jsem mu.

Netvářil se nijak.

_________________________________________________

Povídku jsem našel při probírce archivu. Nevím o tom, že bych ji někde publikoval… ono taky proč, že. Je to jen takový koronavirový povzdech…