Jak to bylo s Neuromancerem

Mám-li psát o Neuromancerovi, nemohu být neosobní. Na kyberpunk a Williama Gibsona mě upozornil v půlce osmdesátých let Roelof Goudriaan, vydavatel evropského fanzinu Shards of Babel. Psal mi, že už ztrácel o science fiction zájem, a pak přišel Gibson. Fandom byl u nás tenkrát na vzestupu a přišlo mi nepochopitelné, jak by někdo mohl ztrácet zájem o science fiction. No, pochopil jsem.

Semlelo se toho tenkrát víc dohromady. Když o tom tak zpětně přemýšlím, měli jsme tu něco jako kyberpunk naživo. Nastávala kybo-éra. V Americe samozřejmě taky, ovšem u nás to byl opravdový punk. Počítače, to byly sinclairy a atari, byly pašované, softwary kradené, jinak to ani nešlo, ofiko se to koupit nedalo. Já měl PC propašované z Tchaj-wanu od obskurní firmy Abacus. Samozřejmě neměl disk, jen dva šuplíky pro 5 1/2 diskety. Neuměl česky. Obstaral jsem si kradený software Chiwriter, to byl grafický texťák s češtinou, a na něm jsem překládal Neuromancera, kyberpunkový román. Ani mě nenapadlo, že by mohl vyjít v nějakém oficiálním nakladatelství. Předpokládal jsem, že vyjde punkově, načerno, fandomově. Žili jsme jako subkultura, jako brouci pod placatým kamenem. Jenže doba se rychle měnila a začalo mi být hloupé vydávat něčí román načerno. Takže vyšel až po převratu, u Laseru v Plzni, a pak tam můj překlad vyšel ještě několikrát. Zkusil jsem přeložit ještě Virtuální světlo, ale zlomila mě kapitola, ve které si jde hrdina koupit tepláky. Gibsona miluju, ale abych jel do Friska zkoumat, jak tam funguje tepláková subkultura, tak daleko moje láska nesahá. Překládat mají překladatelé a jsem moc rád, že teď vychází i Neuromancer v pořádném překladu Josefa Rauvolfa.

Gibsona jsem tenkrát objevoval postupně, a s ním i jeho postavy. Nejdřív to byla povídka „Johnny Mnemonic“ vydaná v roce 1981 v magazínu Omni. Kromě Johnnyho tam vystupuje i Molly Millions, známá též jako Sally Sheaers Rose Kolodny. Dívka s implantovanými brýlemi zrcadlovkami a břitvami pod nehty, to je Molly a není divu, že si ji Gibson zamiloval a zapracoval ji i do trilogie ze Sprawlu. Už tehdy to byl čistý kyberpunk, všechny ty vize o sítích a virech a bariérách proti virům, jenže jejich podstata rychle zastarává. To ostatně byl i jeden z mých mnoha překladatelských problémů, že technicky to nesedělo už v tom roce 1988, kdy jsem na překladu pracoval. Má překladatel právo zasahovat do textu a opravovat faktické nesmysly? Ale zpátky k Molly. Gibson na pozadí kybernetického haraburdí pracoval na novém typu figury, totiž na typu ostré holky. Molly není žádný Caseův přívažek, není to žádná Zlatovlasá Maud, která čeká v kuchyni, až se Shane vrátí z tažení proti zlodějům stád. Ona jede s ním a funguje přinejmenším stejně dobře jako on, rozhodně na téže úrovni. Do literatury vstupuje žena jako akční hrdina. Dnes už je to běžné, ovšem před těmi třiceti lety, kdy se Molly poprvé objevila v Omni, to běžné rozhodně nebylo.

Navíc, Molly je charakterizovaná jako bodyguard, jako ochránce. Case je zasažený hrozbou, je to bytost rozervaná, se slabými místy, pochybující, kdežto Molly je ženská jako břitva.

Paradoxně, i to je tak trochu sexistický pohled na ženu, pohled sice zbavený samčí arogance, nicméně zrovna tak je mu upřený princip existenciální rovnosti.

Molly v představě Ewy Labak

Molly je jednostranná ve své bodyguardovské svrchovanosti. Je to bytost z jiného světa, ze světa transhumanity, ve kterém lidství, ono Gibsonovo ‘maso’ splývá s křemíkem. Je to Mimozemšťan ve smyslu ‘jinde’, než je naše Země. Tak trochu BEM, Bug-eyed Monster, Příšera s vykulenýma očima. Není náhoda, že má implantované brýle, ona musí být ne-lidská. A že to jsou zrcadlovky, to je esence kyberpunku. Zrcadlo je hmota vytvářející iluzi jiné hmoty, jiného prostoru. Ten je podobný, dokonce zrcadlově podobný světu před zrcadlem, a přece ho podezíráme z jinakosti. Konec konců, vše, co se děje v kybersvětě, je taky odraz našeho světa. Jsou to modely vycházející z naší reality. O tom, jak dalece jsou jiné, bychom si mohli povídat dlouho. Hlavním hrdinou Neuromancera je ovšem Henry Dorsett Case, přinejmenším oficiálně v tom smyslu, že se kolem něho všechno točí. Je to prvotřídní kybokovboj, jinak je všechno kolem něho bídné. Okradl svého zákazníka a to se nedělá. Fetuje. Vede život na dně, třebaže by mu schopnosti, jimiž oplývá, mohly zajistit život na výsluní. Molly ho potkává, když se existenčně dostává na roveň použitého toaletního papíru. Molly ovšem není žádný lidumil a záhadný pan Armitage tím méně. On potřebuje Caseovy mimořádné schopnosti a hlavní osa dramatu není v tom, zdali se toxin v Caseových žilách uvolní, jako v tom, zdali bude Case použitý jako ten toaletní papír nebo ne.

Bylo by v logice věci, aby byl.

Casea obklopují další figury, ani jedna není takříkajíc normální, ať je to vysloveně odpudivý typ Peter Riviera nebo dekadentní miliardářka Lady 3Jane Marie-France Tessier-Ashpool, překupník Fiňák nebo hacker McCoy Pauley přežívající jako jakási mega – mp3 na blíže nepopsaném ROM. Ovšem všechny tyto postavy plavou jako nudle v polévce umělé inteligence Wintermute a její nadstavby Neuromancera. Case se svou družinou táhnou od štace ke štaci v tradicích pikareskního románu osmnáctého století a přes všechny jejich akty důmyslu a udatnosti jsou pouhými hříčkami jakési nadřazené vůle. Kybo-punker je tedy nutně zašlapaný do země i v okamžiku vítězství.

Neuromancera je dobře číst v souvislosti se sbírkou Jak vypálit Chrome. Gibson si dělal skici, a „Johnny Mnemonic“ je jedna z nich. Další najdete v téhle sbírce, ale nejdřív čtěte román, pak sbírku, ve spleti motivů se pak lépe vyznáte.

Neuromancer patří k nejvíce ceněným dílům konce minulého století a patrně se na něj budou literáti odvolávat i na konci století našeho. Budou totiž odhalovat vrstvy předpovědí, které dnes nedokážeme ocenit. To je kouzlo předpovědi, že se skrývá v šifře náznaku, dokud není naplněna skutkem. Román získal ceny Hugo, Nebula i Pamětní cenu Philipa K. Dicka a týdeník Time ho zařadil mezi 100 nejvýznamnějších děl od roku 1923. Ke konci roku 2007 vyšel po celém světě v celkovém nákladu 6 a půl milionů výtisků. Celý žánr je jiný od doby, kdy Neuromancer, a samozřejmě další kyberpunková díla, vyšel. Jestliže dřevní epocha science fiction byla poznamenána technooptimizmem, tedy převládala vize technických zázraků jako kulisa a do ní pak byl vložen konflikt dobra se zlem, pozdější éra byla převážně varovná, dystopická, popisující úpadek oživený konfliktem zla s ještě horším zlem. Kyberpunk je v tomto smyslu neutrální. Fantastickou realitu se vším všudy bere jako danost a v ní se pohybují figury nadané extrapolovanými lidskými vlastnostmi. V této poloze ‘obyčejné budoucnosti’ nebo ‘obyčejného fantaskna’ se fantastika pohybuje dodnes. Gibson jako autor a jako osobnost se nikdy nesnížil k tomu, aby se bušil v prsa a nikdy nepovykoval „já jsem ten, kdo na to všechno přišel“. Ve své době se bránil i nařčení, že je papežem kyberpunku a tvrdil, že kyberpunk nevynalezl a že ho dokonce ani nepíše. Což nic neubírá jeho významu a významu jeho díla. Je zajímavé, že Neuromancer nebyl dosud adekvátně zfilmován, tedy: tak či onak zfilmován byl, ale nikoli adekvátně. Zato si hodně z kyberpunku vypůjčil Matrix Andyho a Larryho Wachowských. Gibsonovy sugestivní popisy kyberprostoru jako imaginárního světa, v němž i čas teče jiným tempem, byly v Matrixu mistrovsky vizualizované.

Jako ovlivnil světovou science fiction, ovlivnil i tu naši. V této souvislosti nelze opominout Jiřího Walkera Procházku a jeho Tvůrce času z roku 1991. Vliv doznívá i do současnosti, v souvislosti s kyberpunkem je dobře se zmínit o Stronciu Jiřího Kulhánka. Dnes už na scénu nastupuje zcela nová generace autorů, pro niž je kyberprostor zcela přirozené životní prostředí, vyrostla v něm a žije v něm a nepřipadá jim jako něco divného.

Což je samo o sobě kyberpunk jako řemen.