Normální stát

Vyloučení Ruska z Rady OSN pro lidská práva nesrazí Putina na kolena. Radost mu ale výsledek voleb ve Valném shromáždění OSN určitě neudělal. Je to něco takového, jako kdyby vás vyvedli z restaurace kvůli hulákání, smrkání do ubrusu a krádeže pozlacených lžiček. Takový vyhazov by vás taky nepotěšil. Na druhou stranu ale by se s tím dalo žít, sebevražda by nebyla jediné východisko. Tím spíš, že by vás ochotně přijali v jiné restauraci.
Co tedy reálně takové vyloučení znamená? Je to v jistém smyslu konstatování, že Rusko není normální stát. Ono tedy je politicky korektní psát „Putinovo Rusko“, ale střízlivě uváženo, kdy bylo Rusko stoprocentně a bezvýhradně vnímané jako normální stát?
Taková úvaha by nás zavedla do bezvýchodných spekulací. Pro konkrétnější uvažování poslouží pohled na tabulku, jak kdo v téhle věci lasoval Pro vyloučení byl celý Západ, to je jasné. Proti byly státy spřízněné či zatížené máslem na pomyslné hlavě, třeba Sýrie. Kdo se ale zdržel? Převážná většina států Afriky, některé byly dokonce proti vyloučení. Indie a Indonésie, Malajsie s Thajskem, s výjimkou Izraele celý Blízký východ s návazností na stát severní Afriky. Všude tam je počínání Putinova Ruska oficiálně vnímáno jako cosi, co je buď normální nebo dokonce pozitivní, nebo přinejmenším jako cosi, co je za horizontem intenzivního zájmu. Rozložení hlasů naznačuje, že velké rozčilení je doménou Západu, přičemž ten Západ už nehraje rozhodující roli a jeho význam navíc klesá.
Pokud bych se měl držet příměru k vyhazovu z restaurace, jde o restauraci západního typu, kdežto v asijských či latinoamerických a afrických podnicích bude tenhle čerstvý – a vlastní vinou vyhnaný – vyděděnec obsloužený, někde mu budou plácat po ramenou a pozvou ho na panáka.
Pokud to tak je, pak se nevyhnutelně dostaneme k otázce, jak to vypadá s atraktivitou Západu. Před sto lety by byla podobná otázka směšná. Průmyslová produkce, vědecký potenciál a kulturní úroveň, to vše radikálně a pozitivně zasahovalo životy lidí na celém světě. To je pryč. Putin to samozřejmě ví a svoji ideologii staví na vzdoru vůči Západu, dokonce na pohrdání vůči němu. Brnká také na strunu dědictví kolonialismu. Proto nasadil pózu, že Rusko není normální stát, rozumějme normální zásadní stát. Nevadí mu, že není vítán a uznáván Západem, stačí mu, když ho přijímají na Východě a Jihu.
Má to ale háček a Rusko na to může dojet, jako zatím dojelo na podcenění situace na Ukrajině. Nemá svým klientům co nabídnout. Obrazně řečeno, neumí pořádně vyrobit ani budík. Má ropu a plyn. Bylo by ale divné, kdyby současné krize nevyvolaly tak silný inovační tlak, že ropa a plyn do deseti, patnácti let dramaticky ztratí na významu. Pak ten vyděděnec se západní hospody bude smutně koukat, kdo půjde kolem, aby ho pozval na panáka.