O PSANÍ: O Kingovi potřetí

Sedíme nad knihou Stephena Kinga O psaní. Posledně jsem tu připomínal jeho tezi, že psaní je telepatie. Já tomu říkám, že to jsou noty, tedy partitura. Něco je napsané, vy to čtete… a musí to být napsané tak, aby příběh vznikl ve vaší mysli. Když se to stane, nastane ta telepatie, jak tomu říká King.

Napadne vás, jestli se to dá naučit. Myslím, že do určité míry ano. Jako příklad uvedu jazyk. Když je nemluvný, šroubovaný, žádná telepatie nenastane. O jazyce se King mnohokrát zmiňuje a určitě se k němu vrátím. Dnes ale se chci zmínit o něčem, co King umí a co v sobě má a co se naučit prostě nedá.

On sám to nezdůrazňuje, ale dává to mockrát najevo na každé stránce. Má fenomenální paměť a pronikavý postřeh a navíc, dokáže zaznamenat podstatné, oddělit ho od nepodstatného, zapamatovat si to a vhodně to uplatnit. Musíte to v sobě mít. Vím o sobě, že to nemám a to je zásadní limit pro kvalitu všeho, co jsem napsal nebo ještě napíšu.

Je to dar, dar umět vnímat lidi, chápat je a vtiskat si vzorce jejich chování do paměti.

V každém tvůrčím kurzu vám řeknou: když stavíte figuru, představte si někoho konkrétního. On je jako… soused odnaproti. V pořádku, soused odnaproti může být prototyp vaší postavy. Ale v povídce je víc postav (krátká tři, delší pět, doporučuji lichý počet). Co ale v další povídce? V desáté? Padesáté? Máte zásobník postav? Žijí ve vás? Pohybujete se mezi lidmi a seznam průběžně doplňujete? Všímáte si jejich charakteristických rysů? A ještě hůř: poznáte, co je charakteristický rys?

King i ve své knize O psaní doslova marnotratně vykresluje figury a situace a na malé ploše nám ožívají… telepaticky, anebo rozeznívají tóny podle partitury. Netvrdím, že je jedinečný. Budu ale tvrdit, že to umí každý dobrý autor, kterého čtete, znáte a milujete.

Co máme dělat my, co to neumíme, nejsme Bohumil Hrabal nebo Jaroslav Hašek?

Je třeba se aspoň snažit.

Nestačí napsat „pan Novák se choval zbrkle‟. To žádnou telepatii nevyvolá, žádný tón nezazní. Když ale popíšete, že si dal mezi rty cigaretu filtrem ven a při zapalování dvakrát zlomil sirku, bude to o něčem jiné, že?

Shodněme se tedy na závěrů, že je nepřípustné figuru vykreslit charakterizujícím popisem, tedy přilepením nálepky, a naopak je nutné určující vlastnosti znázornit akcí. Navíc to musí být věrohodné.

Honoré de Balzac dokázal lidské typy vykreslit v akci tak věrohodně, až je to někdy nepříjemné: napadne vás, že někdo jako on vám taky takhle vidí až do žaludku a čte co je v koutě mysli. To dnes neumí vůbec nikdo, nevím proč. Autoři mají zásobárnu lidských typů a každý je charakterizován samoznaky. Čím přesvědčivější a přirozenější (je to totéž) samoznaky jsou, tím snadněji ke kingovské telepatii dochází.

Opakuji, jak on to umí se naučit nedá, pokud to ve vás není. Je ale dobře o tom vědět a aspoň se o to snažit.