Ondřej Křížek: Světokomplex

V naší SF Dílně máme další příspěvek. Ondřej uvedl povídku krátkou anotací:
Svět se uzavřel do betonového komplexu, kde každý den znamená jen další rutinu údržby. Jeden z lidských mechaniků se vydává do starého tunelu B14a, kde objevuje dva roboty uvězněné v nekonečné, nesmyslné práci kvůli poruše synchronizace. Jejich marné plnění pokynů se tak střetává s možností volby – kterou může přinést jen člověk.
Krátká povídka z temného podzemního světa, co lepšího si přát!

____________________________________________________________

Světokomplex

V plechové schránce na zdi zarachotí, tak jako každé ráno. Pozvolna otevřu oči a ospale pohlédnu na hodiny, jejichž rudé diody ozařují zdi kóje strohým údajem „04:30.“
Čas, kdy přišel první denní pokyn. Krátce na to se v jediné skleněné trubici na stropě rozpoutá krátký zápas elektricky nabitých částic. To se jen stárnoucí zářivka snaží usilovně naplnit svůj smysl. Opět se jí porouchal startér, díky čemuž bez ustání bliká. Chtěl bych jí pomoct a pořídit ten malý elektrodílek, který by jí vrátil klid, jenže soukromé kóje jsou v plánu údržby vždy až na posledním místě.
Otevírám schránku a dávám se do čtení:

„Situace: Porucha synchronizace automatické údržby na osvětlení tunelu B14a.
Zadání: Opětovné nastavení automatické synchronizace.
Pozn.: Blíže viz infobox v B14a.“

Smutně pohlédnu na svou skomírající společnici na stropě. „Uvidíš, brzo si vzpomenou i na tebe,“ ale raději hned sklopím zrak. Vím, že to není pravda. Až se večer vrátím, bude už možná zhasnuto a kdo ví, jestli se ještě ráno rozsvítí.
Vstoupím do kabiny cestovníku a zadám příslušný kód tunelu. Po krátké prodlevě sebou zařízení trhne a vydá se do temných šachet Světokomplexu. Obří betonové masy, určené k životu.
Jedu dlouho. Tak daleko jsem ještě nikdy nebyl. Jsem z toho trochu nervózní. A pak to konečně přijde. Zastavuji. Ale přesně v ten okamžik, kdy očekávám mírné zhoupnutí, sebou kabina zcela nečekaně hodí a zrychlí svůj sestup tak razantně, že nabudu pocitu, jako by mé útroby toužily naráz opustit tělo ústy. Záhy se ozve rána. Kolena se mi podlomí a já skončím rázem na podlaze. „Sakra!“ sbírám se ze země, „tady toho potřebuje seřídit daleko víc!“
Vztekle kopnu do dveří: „Nic tu nefunguje tak, jak má.“ Vystoupím do chodby a směřuji dle označení na zdi k příslušnému poklopu. Poté, co slezu šachtou po kluzkém žebříku, stanu na podestě určené pro lidskou údržbu v B14a.

Ten prostor mi připomíná betonovou noru s hromadou vysráženého vápence na stěnách. Rozhlížím se ze svého stanoviště, které by dle dokumentace mělo být přesně uprostřed tunelu. Světla táhnoucí se po mé pravici svítí, zatímco levá část tone ve tmě.
Vtom zaslechnu zvuk – jakési podivné mechanické skřípání. Co to může být? Trochu znejistím. Kovové vrzání se přibližuje z obou stran a já můžu pozorovat zvláštní úkaz. Tam, kde tunel před chvílí svítil, zhasíná postupně jedna lampa za druhou, zatímco temná strana se naopak bod po bodu rozsvěcí.
Mlčím a čekám, co se bude dít dál. Po chvíli vidím matné stíny – blíží se k podestě, na které stojím, každý z jedné strany. „Vždyť to jsou AU dvojky,“ vydechnu překvapením a částečně úlevou. Ale co to dělají? Nejde mi to do hlavy. Kovové tělo nořící se ze tmy co chvíli zastavuje, vytahuje ze svého zásobníku žárovku a šroubuje ji do prázdné objímky na stropě. Druhá AU dvojka naopak z dosud osvětlené části tunelu žárovky demontuje. Správně mají měnit pouze vadné kusy.
Čekám, až přijedou blíž. Jenže když ta chvíle nastane, minou se dvě prázdné tváře asi o půl metru, aniž by jedna věděla o druhé, a opět mizí. Tak pokračují až na konec vymezených úseků. Když dosáhnou svých cílů, v ovládacím panelu za mými zády jen tiše cvakne: „Příkaz změněn.“ Jeden přístroj hlásí plný zásobník, zatímco druhý prázdný. Synchronizační zařízení tak změní zadání a role obou se prohodí. Nyní negují práci svého protějšku, a to s takovou samozřejmostí, až zůstává rozum stát. Jednoduše jen plní to, co jim bylo zadáno, i když chybně. Stali se tak vzájemnými otrokáři, aniž by cokoliv tušili. Vězni v nekonečné smyčce.
Začnu se smát. Je to až komické. Jak dlouho tak asi fungují? Nedají si vzájemně oddechnout. Celá jejich činnost je nesmyslná. Měl bych provést reset systému a ukončit to trápení, jenže pocítím lehkou zlomyslnost a nemůžu se přestat bavit jejich marností. Mohl bych zasáhnout, ale je jen na mně, kdy to udělám. Posadím se a opřu záda o zeď. Hlavou se přitom praštím o infobox. „Au, krucinál! To mám za to.“
Schránka nebyla v dobrém stavu. Spodní víko při nárazu upadlo a mně se do klína rozsype napůl shnilý manuál k ovládání synchronizace tunelu B14a.

Dávám jednotlivé listy dohromady. Snažím se je poskládat podle číslování stránek. Vtom mě ale zaujme jeden z nich, na kterém stojí nápis: „Tunel B14a – slepá liniová stavba, trvale vyřazena z provozu jako nepotřebná pro další infrastrukturu Světokomplexu.“
„Tak co tu k čertu dělám?!“ Civím ještě okamžik na ty dva staré kusy plechu, jak tupě mění žárovky. Najednou mi nepřipadají komičtí, začínám soucítit s těmi neživými bytostmi. Jsme na tom vlastně stejně. Přijímáme rozkazy z plechových bedýnek, aniž bychom věděli proč. Ne, dále je již nemohu nechat trpět. Provádím reset. Vím, že jejich práce, i když opět plně synchronizována, nebude ve slepém tunelu dávat větší smysl, ale budou teď alespoň jednat správně, a to stačí. Zbývá ještě maličkost – cestou domů nezapomenout z kabiny cestovníku vymontovat startér. Cestovat totiž za tmy není tak hrozné, jako v ní žít.
____________________________________________________________

Můj komentář

S autorem si píšeme a vedeme dialog – tak je to v Dílně zavedeno. Zde je můj krátký komentář: