POVÍDKA: Zapomeňte na oči

Tohle je hříčka, kterou jsem připravil pro večírek na uvedení sbírky Uvař raka. Pověděl jsem o tom tady.  Zadání bylo: má to být do chystané svírky Zlé věci. Tedy horory, přičemž zdroj hrůzy má být nějaká věc. Už jsem do té sbírky povídku poslal, ale dlouhou, chtěl jsem tedy přispět krátkou. Zde ji máte a zítra popovídám v rámci SF Dílny, jak jsem ji stavěl.

Samuel sňal brýle a pomalu je položil na stůl. Zašramotily, jak je pokládal. Úplně stejně se třásla ruka Hitlerovi ve filmu Pád Třetí říše, natáčeli ho podle dochovaných svědectví.
Jsou to Hitlerovy brýle, blesklo mu hlavou. Otevřel zásuvku, vytáhl z ní nůž na rozřezávání dopisních obálek a bez váhání, pevnou rukou, si ho vrazil do pravého oka. Škubl, stačil zaslechnout mlasknutí sklivce proudícího z proražené oční bulvy a vrazil hrot do levého oka.
Čekal, že to bude bolet a věřil, že už nic neuvidí. Bolest to byla jiná než čekal a také slepota se dostavila úplně jiná. Obklopila ho změť světelných vjemů. záblesky, svítící mlhy, tvary ve všech barvách spektra. Měl pocit, že mu do lebky pronikly dva tlusté předměty, snad kmeny stromů, a rvou mu hlavu na kusy. Zastavil se mu dech a věděl, že bude zvracet.
Sáhl po brýlích a navyklým pohybem je zase nasadil. V posledním zbytku vědomí ho napadla nesmyslná myšlenka, že uvidí špatně, protože krev a sklivec upatlají sklo.
Sedlo brýlí mu dolehlo na kořen nosu, stranice zapadly za uši.
V té chvíli ho bolest opustila, nabral vzduch do plic žaludek se vrátil na své místo.
Změť tvarů a barev se zklidnila a pomalu se rozplynula. V mlze se objevil stín. Tmavl, nabýval tvary lidské postavy.
Někdo sem šel.
V dalším okamžiku ho Samuel poznal.
Byl to muž ze starožitnického krámku v Istanbulu.

***
Samuel do krámku zapadl náhodou, když byl v Istanbulu s partou studentů na výletě. Byl narvaný cetkami a haraburdím a Samuel se už obracel k východu, když ho zarazil majitel.
Muž mluvil jeho rodným jazykem, naprosto bez přízvuku.
„Jsem rád, že jste přišel, pane. Čekal jsem vás,“ řekl. Získal tím pozornost mladého muže. Nabízel mu pak různé bezcennosti, když najednou řekl.
„Tohle by vás mohlo zajímat.“
Otevřel krabičku.
„Brýle?“
„Jsou to Hitlerovy brýle.“
Samuel se nejdřív stáhl. Aby neurazil, pokrčil rameny:
„Jistě mají jiné dioptrie, než mají moje oči.“
„Nejsou pro oči. Zapomeňte na oči,“ řekl muž tiše.
Snad to byla tahle formulace, snad něco jiného. Jisté je, že si brýle nasadil a od toho okamžiku je nosil pořád až toho dne, kdy si obě oči probodl nožem.
Nosil je třiatřicet let. Nejdřív jako student, pak právník, poslanec, ministr, nakonec ministerský předseda. Jejich magii poznal už v první chvíli. Od první vteřiny viděl tak absolutně líp, že je nedokázal sundat ani v tom krámku. Viděl věci, za věci, za souvislosti věcí. Říkali o něm, že vidí za roh a měli pravdu. Nikomu by nepřiznal, že za kariéru vděčí brýlím. Už vůbec by nikomu neprozradil, že před ním je nosil Hitler.
Úspěchy se zarazily, přišly problémy.
Nejdřív mu říkali štika politiky, pak žralok. Dráždil je. Dělali proti němu aliance. Mnoho psů, zajícova smrt. Všechno se mu hroutilo. Podnikal čím dál odvážnější kroky. Ztřeštěné, zoufalé. Myslel při tom na Hitlera, jak ozbrojil patnáctileté kluky a poslal je proti Stalinovým tankům. Dělám, totéž co on, jenom při tom neumírají lidé.
Poslal bych je umírat, kdybych mohl, napadalo ho někdy a věděl, jaká je odpověď.
Svět má štěstí, že nikoho na smrt poslat nemůže.
Po třiatřiceti letech stál před politickým i osobním krachem. Demisi podal včera. Žena s dětmi ho opustila už před dvěma lety. Z přátel mu zbyli tři a kdo ví, jak to s nimi je.
Za všechno zlé i dobré mohou ty brýle.
Věděl, že se jich nedokáže vzdát a že ho zatáhnou do ještě hlubší propasti. Z premiéra bezdomovec, to země ještě nezažila.
Pozvolna došel k závěru, že zbývá jen jedna cesta.
„Ty brýle nejsou pro oči. Zapomeňte na oči,“ připomínal si slova starožitníka v Istanbulu.
Myslel to jako radu? Samuel to tak vzal a kouzlo brýlí zlomil prostě tím, že se očí zbavil.
Teď měl příležitost se starožitníka zeptat, jak to s těma očima před třiatřiceti lety myslel.

***
„Musel jsi hodně trpět, Samueli,“ řekl starožitník tiše a díval se při tom na zkrvavený nůž na stole.
„Jak je možné… že vás vidím? Vás… Zařízení pracovny… Nůž… Je příšerný… “
„Budeš teď vidět úplně všechno. Víš, proč Hitler skončil jak skončil? Protože nenašel odvahu se očí zbavit. Taky jsem ho varoval, že ty brýle nejsou pro oči. Nepochopil. A tak chytrý chlapec to byl.“
„Kdo jste?“
Samuel upřel to, co vnímal jako zrak, na muže před sebou. Podoba starožitníka. Stejný jako před třiatřiceti lety, žádná změna se mu neprojevila na tváři. Viděl ho ale i jak vypadat před sto lety. Před tisíci lety.
Viděl všechno co je, bude a bylo.
Chtěl mu říct, že pochopil, ale nepromluvil.
Ten, kdo ví všechno, mlčí.
Zato věděl, jaké je teď jeho místo, co bude dělat a komu bude sloužit.
Svět se z toho posere.
Vzpomněl si na protivníky a na jejich aliance.
Usmál se.
„Jsem rád, že to bereš zvesela,“ řekl mu starožitník a pleskl ho po rameni. „Tak jdeme.“
A šli.