Technika uvolňuje kreativitu

Máte zajímavé předky byli to mecenáši, obchodníci, vlastenci. Zajímal jste se o historii Vašeho rodu a pokud ano, kam jste došel a co jste zjistil?

Vyrůstal jsem v atmosféře, která byla minulostí naší rodiny doslova nasáklá. Bydleli jsme v palácovém „domě s kalichy‟ ozdobeném iniciálami mého pradědečka Aloise Stuchlíka. Bylo mi dvanáct, když vyšel první díl Sňatků z rozumu a tehdy osmdesátiletá Pavla Stuchlíková mě učila francouzsky. Ano, je to ve mně, úcta k předkům a úcta k době, která je s nimi spjata a po níž zůstal jen stín.

Málokdo má možnost vidět osudy a život svých předků ve filmové podobě, Tatínek Vám tu možnost dal tím, že napsal Sňatky z rozumu, podle kterých František Filip natočil legendární a výborně obsazený seriál. Jak se Vám líbil a utvořilo to ve Vás nějaký názor na své strýce?

Především, seriály byly dva a třebaže ho natočil týž režisér, ten skvělý je první, černobílý a tn asi máte na mysli. Pracovalo se na něm i v srpnu 1968. Natočené filmy se převážely pramičkou přes Vltavu k vyvolání na Barrandově, protože mosty hlídali Rusové a hrozilo nebezpečí, že některého z těch imbecilů napadne krabici s exponovaným filmem otevřít. Pokud jde o „pokračování‟, to je politováníhodný normalizační paskvil a můj otec už byl na sklonku života a jeho soudnost byla omezená, že s realizací souhlasil. Po něm ve mně zbyla jen hořkost. Zmíním ale skvělou inscenaci Sňatků z rozumu v Divadle na Vinohradech v dramatickém zpracování Jana Vedrala: litoval jsem, že se toho tatínek nedožil.

Vaše maminka byla herečka a jejím manželem byl carský důstojník Marek Bičurin, hudební impresário, který zastupoval klavíristy Fjodora Šaljapina a Rudolfa Firkušného. Vyrůstal jste jako jedináček obklopen hudbou, literaturou a kulturou, co Vás tak nějak ochránilo a izolovalo od stalinistického marasmu, který se děl v té době?

Rodiče se odstěhovali už v roce 1946 do Slap u Prahy a vyrůstal jsem tam až do „měnové reformy‟ v roce 1953. Naši žili v jakési vnitřní emigraci, jejich generační druzi se s režimem zaprodali, takže byli jaksi mimo. Malého kluka hodně ovlivňovala nedávná válka. Všude bylo ještě plno zbraní. Pro ilustraci: škola vyhlásila soutěž, kdo přinese víc zbraní a za každou že nálezce dostane razítko Hurvínka do notýsku. Už tehdy jsem znal pravé hodnoty a svého kulometu z bombarďáku jsem si vážil víc než obtisknutého Hurvínka. Bohužel kamarád neodolal a kulomet mi sebral a odevzdal, on získal Hurvínka a já ránu na duši, dodnes nezhojenou.

V půlce padesátých let umřela babička, dědeček se odstěhoval k tetě a naše rodina se přestěhovala do uvolněného bytu. Padesátá, šedesátá léta na pražském Žižkově! Zbořeniště kapslovny Sellier a Bellot a plynárny na Žižkově, Rajská zahrada v Riegrových sadech před revitalizací… Když na to vzpomínám, cítím lítost pro dnešní desetileté kluky a holky, že něco takového už nikdy nezažijí.

Inklinoval jste k psaní od malička a ležel ve Verneovkách nebo až později jste třeba četl nějakou tatínkovu knihu a zalíbilo se Vám to a chtěl ho napodobit?

Všechny děti tenkrát hodně četly, pravda, většinou salátová vydání krváků a kovbojek z první republiky. Moje první verneovka byl Tajuplný ostrov. Uchvátila mě a zamilovanost trvá už sedmdesát let. Tatínek mě v tom podporoval, ale byla v tom potíž: měl sice rozsáhlou knihovnu, ale takzvaná zábavná literatura v ní absolutně chyběla. Thomas Mann, Tolstoj, Balzac, ti byli hojně zastoupeni, Karla Maye jsem si musel sehnat sám. A podařilo se!

Kdy se projevil Váš zájem o sci-fi? Vzpomínáte si na vypuštění Sputniku, když Vám bylo 12, nebo na let Gagarina, když Vám bylo 16 let?“ Nakoplo“ Vás to nějak směrem ke kosmu či technice?

Konec padesátých a šedesátá léta byla v jistém ohledu fascinující doba. Svět byl rozdělený železnou oponou a deklaroval vzájemné nepřátelství, ale obě části měly společný absolutní a bezvýhradný technooptimismus. Inovace urychlené válkou přinášely ovoce. Trysková letadla, atomové elektrárny, rakety, umělé hmoty, nová léčiva, začínaly počítače. Žil jsem tím, bral jsem to jako ohromné dobrodružství. Bydleli jsme ještě ve Slapech, muselo to tedy být před červnem 1953, kdy žmi maminka vyprávěla, že se chystá vypuštění družice kolem Země. Bude asi takhle veliká, ukázala rukama. Stáli jsme u okna a pod námi široké údolí. „Už ji vypustí, uvidíme ji?‟ ptal jsem se jí. „Poletí tudy?‟ Zamyslela se a pak řekla: „To nevím.‟ Pak kosmický věk naplno vypukl a skončil začátkem sedmdesátých let. Nastala doba skepse, nedůvěry k technickému rozvoji a nastoupena cesta k úpadku, jehož jsme svědky a bohužel i spolupachateli dnes.

Vy jste v roce 1968 působil v Čs. Rozhlase. Nedávno skvělý film Vlny přinesl na plátna kin ty dramatické události. Jak se Vám film líbil, na co jste při něm myslel a jaké máte Vy osobně vzpomínky na ty vypjaté dny kolem 21.8. na Vinohradské třídě?

Studoval jsme od roku 1964 do roku 1969 a od roku 1966 jsem pracoval jako elév v redakci Milana Weinera, o které ten film pojednává. Vysílání „svobodných vysílačů‟ jsem aktivně prožíval od časných raných hodin 21. srpna. Co víc k tomu dodat? Jsem rád, že někdo dovedl tu dobu a její smysl přiblížit dnešním lidem. Film jsem viděl na promítání středoškolákům, pak jsme trochu besedovali. Jedna studentka se mě ptala, co má říct babičce, která jí pořád opakuje, že za komunistů bylo líp. Řekl jsem jí, ať nechá babičku v klidu a hlavně, ať ona sama nic podobného nezažije. Čímž si zas tak moc jistý nejsem…

Zvolil jste si žánr sci-fi, protože tam jsou ty tematické mantinely volnější a stačila k tomu tehdy jen velká fantazie, nebo byla potřeba i technická zdatnost, abyste nepsal úplné nesmysly?

Žánr sci-fi si zvolil mě. S tím se musíte narodit. Je to něco jako laboratoř, zkoumáte nápady, děláte varianty. S vědou a technikou to souvisí jen částečně, spíš jde o ty varianty. Je to literatura, kde je něco jinak.

V roce 1987, jste jako vzpomínku na svého otce vydal knihu Večery u krbu. Vzpomínáte na ně rád a byly to hovory otec-syn nebo jste plkali a filozofovali o životě, světě a psaní?

Prochodili jsme spolu dohromady stovky kilometrů a já vždycky rád poslouchal jeho vyprávění. Díky tatínkovi jsem hodně nasákl první republikou, byla pro mě – a do značné míry je dodnes – něco jako etalon. V roce 1980 umřela maminka, tatínek její ztrátu těžce nesl a bylo vidět,že jde za ní. Tehdy mě napadlo jeho vyprávění zapisovat, nejdřív bez jeho vědomí, pak s tím souhlasil a jeho přítel Kamil Lhoták vyprávění ilustroval pro vydání v deníku Práce. Pak zásahem jakési soudružky odněkud z Chomutova to zakázali, ale text a obrázky zůstaly a tak vznikla ta knížka: fakticky jsou to vzpomínky mého otce, ale filtrované, takže v nich není žádné bolestínství, jak to v pamětech často bývá.

Dnes, kdy spolu lidé komunikují čím dál méně, a i u rodinné večeře každý kouká do mobilu, působí takové „hovory u krbu“ nebo „černá hodinka“ jako z jiného světa nebo sci-fi. Není Vám to líto, protože jste zažil, jaké to bylo krásné a byl jste blízko někoho s kým Vám bylo hezky?

Doba se změnila a ta tendence jasně jde k izolovanosti. Právě o tom tatínek taky mluvil, jak jeho rodina trávila večery, bývalo to i dvacet lidí, scházeli se u mé prababičky. Dnes jsem rád, když si mohu popovídat se svou ženou mezi čtyřma očima.

Myslíte, že se v literatuře sci- fi místo robotů, cestování v čase a AI objeví brzo spíše psychologický prvek, jako co technika dělá s lidmi, se společností, s rodinou, našimi hodnotami a začnou se v ní objevovat prvky, které byly běžné dřív a dnešní děti již netuší, o co jde, takže začneme ve snění opisovat kruh a toužit po něčem lidském a osobním?

To o čem mluvíte je přece jádro dnešní sci-fi. O vědu a techniku se lidi zajímají minimálně. Jak už jsem řekl, je to o tom, jak je něco jinak, i v lidské psychice.13)Před 60lety byla obrazová komunikace s někým na druhé straně zeměkoule fantazií, stejně tak jako mobilní telefon v kapse. Takže tehdejší fantazie je dnešní realita. Je dneska obecně mnohem těžší napsat sci-fi román, protože ta technika jde tak rychle, že ji musíte sledovat a studovat, abyste nebyl “mimo mísu“?

Jste spisovatel sci-fi a tedy se díváte spíše dopředu. Zajímá Vás historie a minulost nebo si místo seriálu o českých hradech a zámcích pustíte raději poslední Hvězdné války?

Poslední Hvězdné války znám jen z doslechu, že je to taková blbost, že jsem si to ani nepustil. Máte zřejmě falešnou představu, že scifista je ten magor, co chodí s anténou na hlavě. Není to tak.

Jste nekritický obdivovatel technického pokroku a radujete se s každou objevenou novinkou, nebo také zvažujete jeho možné riziko a negativní dopady a jste spíš obezřetný?

Vždycky byli lidi obezřetní, při každém vynálezu, i při objevu uměle založeného oně. Celkem právem. Kolik domů, kolik celých měst vyhořelo!

Dneska se dá ve filmu na počítači vytvořit všechno, takže za chvilku nebudeme ani věřit tomu, že se natáčelo jinde než ve studiu a možná tam ani herec nebyl, protože ho nasnímala AI. Nepřipravujeme se tím právě o ten pocit obdivu ke tvůrcům a snění, jak to dokázali, a zatímco u filmů Karla Zemana jsme žasli, tady jen znuděně řekneme“ slabý, to už jsem viděl“?

Technika uvolňuje kreativitu, nejsou žádné technické meze. Pocit úžasu ale zůstává stejný. Bez schopnosti žasnout by umění zmizelo.

Lidé méně čtou, knižní trh je u nás přesycený, knihy jsou drahé. Jak jde na odbyt sci-fi literatura, pociťujete to na prodejnosti svých knih?

Za komunistů vycházelo knih s jakž takž fantazijní tématikou do deseti ročně, dnes je to řádově pět set. Tenkrát scifista stačil přečíst absolutně všechno co vyšlo, dneska to nezvládne ani fanatik. Není to ani lepší ani horší, jeto prostě jiné. Každopádně je výběr a to je vždycky dobré, když je výběr.

Když někdo píše sci-fi 45 let, je už tak nějak „deformovaný“, že by třeba kuchařku nebo autobiografický román nezvládl napsat?

Kuchařku ani autobiografický román bych nedokázal napsat ani před 45 lety, takže to není deformace. Je to vlastnost.

Děkujeme za spolupráci

Vítek Forrmánek a Eva Csölleová

Rozhovor pro Interview, červen 2025