Vše pro dítě

Každá generace si pěstuje mýtus krutého dětství. Copak „za našeho dětství“ – ano, tak se o má říkat, za „našeho dětství“, ne za mého dětství… Za našeho dětství slyšel někdo o elektrických koloběžkách? Nebo dokonce o elektrickém autíčku pro chlapečky a holčičky, aby v něm mohli doopravdy jezdit po skutečné silnici? Samozřejmě s přilbou na hlavě a za dohledu dospělých.
To opravdu „za našeho dětství“ nebylo. Ale kupříkladu já měl tříkolku a nebyl jsem v tom ohledu výjimečný. Moje maminka, pocházela z pěti dětí z vesnice Dluhonice na Hané, mi tříkolku předhazovala. Taky plechové autíčko na klíček. To za našeho dětství, říkala maminka, za našeho dětství jsme si hráli s obručí a klacíkem a mrskali jsme káču. Příklad mýtu krutého dětství, verze 1950. Ale mýtus nemýtus. Že žijeme ve společnosti hojnosti je fakt. Týká se to dospělých jako dětí, to není žádný mýtus. Kam to povede, co ještě můžeme dětem dát?
Jistě tušíte, že se dostávám k jádru sdělení. Při procházce s pejsky, mám s nimi asi tříkilometrový okruh cestou mezi poli a lesem, potkávám zajímavou dvojici. Oba na kole, malé kolo a malý jezdec, pak velké kolo a velký jezdec. Minulý týden jsem pána oslovil. Byl čas na základní informace.
Chlapečkovi jsou čtyři a tatínek ho vyprovází do školky v naší vesnici. Bydlí v sousední vesnici, dohromady od školky k bydlišti, jak mi to popsal, to tři kiláky hodí. Částečně do kopce a dílem po hodně nepěkné cestě, zničené stavební technikou. Rychle jsem se rozloučil, aby tatínek kluka dohnal.
Tak tohle se ještě dá dítěti dát. Vůbec to nejcennější. Cennost je dvousložková. Obsahuje čas a zážitek. Myslím na to, co bude dnešní chlapeček vyprávět za dvacet, třicet, čtyřicet let, to je za chvíli. Půjde řeč o dětství, samozřejmě v duchu mýtu o strádání. Tenhle muž se k bědování nad krutým dětstvím nepřidá.
„Já jsem jezdil s tátou do školky na kole,“ bude vyprávět a všichni mu budou závidět.
Má to ovšem i druhou stránku, jako všechno. Mluví se o tom, jak se rodí málo dětí. Myslím si, že to souvisí i s tím, jaké jsou nároky. Mohl by se můj sympatický tatínek takhle věnovat simultánně třem, čtyřem dětem? I se dvěma by to byl problém. Hlavu v pejru mají tatínkové i maminky, které rozvážejí děti do školky a do školy autem. Takové problémy za časů dětství mé maminky nebyly. Dětí bylo pět a do školy chodily pěšky. Bosé.