Výškové habitaty v Arkádii

V historii osazováním Luny se dostáváme do třicátých let jednadvacátého století. Miagiho motor se už stal běžným prostředkem pohonu a dočkal se i pozemské varianty. Náš zájem je však upřen na Lunu a pomíjí trapné pinožení na mateřské planetě.

Dvacátá léta sice byla na Luně ovládána silnými individualitami prvních osadníků, už závěr dekády věštil změnu.

Několik tragických událostí ukázalo, že individualismus v té klasické podobě nemá na Luně místo. Běda těm, kdo si mysleli, že „šnečí fáze“ potrvá věčně a odnesli svůj „domek“ do nepřístupných míst někde v horách. Stačila vcelku banální závada na systému zajištění života a osadník zahynul zimou nebo udušením.

Zklamala i naděje, že hlubiny Luny skýtají větší ochranu, než povrch. Samozřejmě, že ti osadníci, kteří stavěli příbytky a provozní prostory pod povrchem Luny, byly ve výhodě z několika důvodů. Především, ochrana před mikrometeory byla zde dokonalá. Zásah volným projektilem z kosmu měl osudné důsledky tam nahoře, na povrchu. Zde nepřicházel v úvahu. Další výhodou byla dokonalá teplotní izolace. Struktury na povrchu luny byly vystaveny na osluněné části prudkému žáru, zatímco ve stínu vládl krutý mráz.

Nevýhodou byla nákladnost takových staveb. Každý kubický metr bylo nutno vytěžit a vytěženou horninu skladovat. Kde ji uložit? Vlastnictví půdy bylo od začátku osidlování Luny založeno na principu „fyzického kontaktu“, čímž byla míněna lidskou rukou vyrobená struktura, v kontaktu s měsíčním povrchem. Byla i vytěžená hornina pokládána za takovou strukturu?

Záleželo na tom, jak se na věc kdo díval. Ti co těžili, samozřejmě odpovídali kladně. Ostatní namítali, že pak by bylo možno rozprostřít vytěženou horninu na ploše čtverečních kilometrů a prohlásit onu půdu za vlastníkův majetek. Pokud by to nebyl jeho majetek, jakým právem na ne-majetku ukládá nějakou vytěženou horninu?

Přesto, že už v polovině dvacátých let byla vyhlášena naprostá demilitarizace Luny, docházelo ke konfliktům. Nově příchozí, kteří stáli o to postavit nové příbytky v blízkosti stávajících obydlí, právem namítali, že jim vytěžená hornina brání ve stavbě objektů, přičemž volná stavební činnost byla zaručena zákony sice nepsanými, o to přísněji dodržovanými.

Pomalu hrozil konflikt mezi „podluňáky“ a „nadluňáky“. Vyřešil ho vývoj technologií. Už koncem dvacátých let se podařilo vyvinout takové technologie, které zpracovávaly vytěženou horninu a pomocí  atomární rekonstrukce se dařilo vytvářet stavební prvky, které byly zároveň lehké a pevné. Díky houbovitě strukturovaným vrstvám dokázaly pohltit energii eventuálních dopadajících meteoritů. Proti větším kosmickým tělesům sloužila aktivní ochrana, ne nepodobná archaickému projektu „hvězdných válek“ z pozemského dvacátého století.

Představa nadpovrchového osídlení pomocí 3-D tisku. Vize European Space Agency.

Jakmile se vyřešily tyto právní spory, rozvoji osad nic nebránilo. Osadníci pokračovali v zavrtávání pod povrch. Brzy se ukázalo, že ta činnost ztrácí část svého smyslu.

Ti, co z nových levných materiálů stavěli nad povrchem, se cítili v nadpovrchových obydlích mnohem lépe, než lidé zalezlí hluboko pod povrchem. O podpovrchové bydlení opadal zájem a pod povrch se stěhovaly především průmyslové provozy a technologické celky. Z nových materiálů se nejdříve stavěly spojovací chodby, průchodné trubice mezi stávajícími strukturami. Tyto vzájemně pospojované objekty se staly základem pro budoucí habitaty. ty se už rýsovaly mnohem zřetelněji, než když se někde na měsíčních pláních krčily kopulovité chýšky prvních obyvatel!

V první polovině třicátých let dokonce začaly jakési závody ve smyslu „kdo výše“. Došlo k témuž jevu, jako kdysi na Zemi, kde v amerických městech, jako bylo Chicago nebo New York, lidé závodili ve stavbě vyšších a ještě vyšších mrakodrapů. Některé stavby dosahovaly závratných výšek. Kam to povede, ptali se lidé. A ještě jednu otázku si kladli, zdali má vzniknout nějaká omezující zákonná úprava.

Vyvstala potřeba lunární jurisdikce, ale o té až příště.