6.2.2026
ZLATÁ PADESÁTÁ: Ještě k té škole
Na poslední pokračování se ozval pan P.R., napsal:
Dnes jsem si také přečetl o Vašem vstupu do pionýra.
A hned mne zaujalo to, že jste chodil do základní školy na Sladkovského náměstí
na Žižkově. Tam jsem chodil i já, ale později. Konkrétně v letech 1966-9. To už
to tehdy byla takzvaná Střední všeobecně vzdělávací škola. Ale paní ředitelka
dr. Hana Sachsová tam stále vládla… Měli jsme z ní respekt, někdy i strach.
Ona, navenek kovaná komunistka, dovedla s námi, puberťáky pořádně zatočit.
Pamatuji s například, jak tři kluci z naší třídy přišli jednou ráno do školy v pestře
barevných dlouhých kostkovaných kalhotech. Po první hodině si je dala zavolat do ředitelny
a šups – kluci hned utíkali domů se převléct.
Ale když šlo do tuhého, tak byla charakter. Jedna z deseti poslanců Národního shromáždění,
která se v listopadu 1969 zdržela hlasování ke smlouvě o „dočasném“ pobytu sovětských
vojsk na našem území. Krátce poté odešla jak ze školy, tak i z NS.
Kamarád, starší než já, mi vyprávěl, že když se v padesátých letech určitou dobu
na školách nesmělo učit o Karlu Čapkovi, Slaďárna toho nedbala….
Děkuji za dodatek ke vzpomínce!
Paní ředitelka…. My jsme s ní měli taky oblékací průser… Vydala nařízení, že máme chodit do školy v pracovním plášti (ona v plášti chodila), každá třída si mohla zvolit, jakýplášť.
Naše parta si koupila v Kotcích vyřazené armádní maskovací pláště pro boj ve sněhu (mám v paměti, že to bylo za pětikurunu kus… je to možný???) a u nás v kuchyni jsme to v prádelním hrnci obarvili na fialovo barvou na textil DUHA a další den jsme nastoupili v pláštích. Místo aby nás pověsila za pytlíky do průvanu, tak tu blbost zrušila. Největší průser jsem ale měl já, protože jsme obarvili kromě plášťů i ten hrnec.
Mimochoden, obrázek kluka ve fialové bundě mi udělala AI. Teda: kdyby někdo přišel s takovým účesem do školy, tak by ho snad skalpovali. To neexistovalo! Ale ani doma by to rodiče netrpěli.
No jo, oblíkání… To se tenkrát hodně hlídalo. Džíny do školy? V podstatě džíny byly v padesátkách nesehnatelné. Mně je přivezla koncem padesátek maminka z Polska (Poláci byli vždycky rozumnější než my): byly to nezničitelné americké džíny. Měly tu zvláštnost, že jejich zipy nebyly jakk zipy známe, ale byly do spirálky zapadající do sebe. Nechápu, jak to mohlo fungovat. Ty džíny jsem později, když jsem z nich vyrostl, vyměnil se spolužákem Dolejšem za vzduchovku Slavia, tou jsme pak po sobě stříleli chlebem.
Zpátky k oblečení. Džíny byly pronásledovány ještě v šedesátkách. A nejen to. Holky nosily výrazně barevné punčochy… to dr. Sachsová skákala jak Kaučukový dědek ze Švejka. Ale jak říkám, to už byly šedesátky. Byla velká přísnost na oblečení. Trochu jsem už o tom tady psal – páskovské módě.
Ale nelibost budily i pestrobarevné košile s krátkými rukávy, to se samozřejmě taky dováželo jaksi ze Západu, který byl tehdy vnímán jako zapomenutý ráj… O tom ale někdy jindy.
About Author
