ZLATÁ PADESÁTÁ: Páskovská móda

Sousedovic kluky Tondu a Bohouše Pokorné, Otu Tomáška a jeho sestru Jiřinu jsem obdivoval a miloval, víc ale oba Pokorné. Bohouš byl energičtější, než jeho bratr Tonda. Rád se oblékal podle módy. Slušelo se mít vlasy na havla, vzadu narovno zastřižené, nebo do srdíčka, s vyholeným krkem. Nahoře byl kohout, kokrhel pokud možno fénem vyfoukaný kolem natáčky. Největší frajeři, a těch bylo ve Slapech málo, se vyznačovali ručně malovanou kravatou. Byla na ní Havaj s palmami, západ slunce nad kaňonem, nebo New York se sochou Svobody. Takovou si ovšem mohl dovolit jen někdo, komu nemohli nic udělat. Nejlíp úderník, který pracoval na pěti strojích najednou a lámal normy, jako by to byly sirky. Co se kalhot týče, to byly především trubky, úzké nohavice s širokými manžetami. Boty se slušelo mít maďary, s tlustotlustou podrážkou. Tak vypadali frajeři a já byl rád, že se s nimi mohu stýkat.

Pokusil jsem se najít dobovou fotku, ale marná snaha. Nicméně, v roce 1953 vydala Mladá fronta knihu Pásek od Radovana Krátkého s ilustracemi Jaroslava Maláka. Byla to denunciace této subkultury se vším všudy. Četl jsem ji tenkrát a v paměti mi uvázla pasáž o soudním líčením s Vyšehradskými jezdci. To měla být podvratná skupina či co. V knize se psalo, že soudce obžalovanému vytkl, že on a jeho kumpáni „plivali na chodce“. Načež odpověď měla znít „náhodou jsme na ně neplivali“ – což bylo dokumentováno jako mimořádný cynismus. Náhodou neplivali.
Jenže v tehdejší mluvě to „náhodou“ znamenalo cosi jako zdůraznění ve smyslu vůbec. Takže „náhodou jsem nebyl opilý“ znamená „byl jsem střízlivý“… Knížka to je hanebná, nicméně Malákova obálka (uvnitř jsou ilustrace) celkem dobře zobrazuje výše popsané, byť v karikované podobě. Účes na havla (vzadu narovno střižený, nikoli „fazonka“), nahoře „kohout“ (to je ta kremrole), malovaná kravata, úzké nohavice s velkou záložkou a boty s tlustou podrážkou.

Slapská přehrada

První přehrada ve slapském okolí se stavěla už za války, ve Štěchovicích. Tehdy vzaly zasvé Svatojánské proudy, skalní průrva, v níž se řeka drala přes balvany. Někdy si říkám, jestlipak by se obnovila krása Svatojánských proudů, kdyby se přehrada vypustila a pokud možno zbourala. O něco výš proti proudu vyrostla v době mého dětství přehrada další.

Byl kolem ní velký ideologický humbuk. Nejen já, šestiletý kluk, ale kde kdo věřil, že je to geniální vynález, taková přehrada. Jednou se postaví a navždy bude dávat zadarmo elektřinu! Muži ze širokého slapského okolí tam pracovali.

Panovala tehdy bdělost a ostražitost a věřilo se, že imperialista by obětoval paži za to, aby byla zničena. Proto ji hlídali samopalníci, a chodec, který šel po hrubé betonové silnici ze Slap dolů k řece, byl důkladně perlustrován. Za pětikorunu si ovšem mohl koupit lístek do autobusu, dělnického pendlu. Ten samopalníci nestavěli. Předpokládalo se, že agent-chodec s ruksakem dynamitu na zádech se do autobusu neodváží.

S tátou jsem jezdíval tím autobusem poměrně často. Měl potíže se zuby a v jednom z dřevěných baráků na staveništi přehrady fungoval zubař. Dopolední pendl vždycky přivedl třicet, čtyřicet mužů a žen s oteklými tvářemi. Fronta se utvořila podle toho, jak kdo přišel do čekárny. Jakmile autobus zakotvil v blátivé prostoře mezi baráky, nastal závod. Všichni utíkali, aby se dostali dřív na řadu. Já fungoval jako předběžec. Měl jsem zvítězit v tomto závodě a držet tátovi místo ve frontě.

V sobotu se nezávodilo. To u nás ve Slapech na poště ordinoval doktor Foustka, kterému všichni říkali doktor Fousek. Měl šlapací vrtačku a pacienti čekali na lavici u stěny a dívali se, jak doktor Fousek šlape na pedál jak chudá přadlena a vrtá a rve zuby.

Tento doktor Foustka sehrál roli i v české sci-fi. Napsal divadelní hru Dělo života. Hrdinou je profesor Olin, vynálezce paprsků, které jsou schopny uzdravovat nemoci i zabíjet na velké vzdálenosti. Ano, souvislost s Bílou nemocí Karla Čapka je zjevná. Však z toho byla ve své době mrzutost. Dělo života vyšlo knižně s Čapkovou předmluvou, nicméně mrzutost přetrvávala. Nemyslím si, že by o ní věděl kdokoli z pacientů čekajících až přijdou na řadu a podrobí se doktorově vrtačce na šlapací pohon (princip šicí stroj).

Autobusy

Když už jsem se dostal k autobusům: mívaly zahrádku na střeše, na kterou vedl žebříček a autobusák nahoru dával kufry. A vzadu tahaly vlečňáky, na lince Praha – Štěchovice velmi často. Betonová silnice na úseku Praha – Chuchle tehdy ještě nestála, jezdilo se po úzké silnici pod Barrandovem, přes zlíchovské šraňky. Jednou šraňky zůstaly nahoře a lokomotiva narazila do vlečňáku projíždějícího linkového autobusu. Ale ani když vlak do vlečňáku zrovna nevrážel, jízda v něm nebyla žádný med.

Starší autobusy mívaly čumák dopředu. Pak přišly autobusy typu trambus s useknutým čumákem. Motor byl uvnitř kabiny, odhlučněný koženkou krytým filcem. Na jeho horní straně byla ohrádka pro kufry. Když autobusák byl hodný, dovolil dětem, aby se tam posadily. To byly nejblaženější chvíle mého života. Autobus se zahrádkou vypadal takto:

Autobusy byly vždycky narvané, přívěsy taky (nejdřív se lidi nacpali do autobusu protože jízda ve vlečňáku byla utrpení). Ze Slap jsme jezdili na autobusové nádraží na Smíchově, tam byla i konečná tramvaje. Tramvaj tam vždycky stála a jakmile autobus přijel a lidi se hrnuli ven, prázdná tramvaj vždycky odjela, nikdy nepočkala. Muselo se čekat na druhou tramvaj a jelo se „do Prahy“. Ta začínala na křižovatce Anděl…

Což trvá dodnes.