ZLATÁ PADESÁTÁ: Rádio (2)

Rádio

Otec poslouchal Londýn a Svobodnou Evropu na pětilampovce Telefunken. Její veliké zelené „magické oko“ mě zajímalo  víc, než nějaké „bum-bum-bum“ Londýna a „Dobrou noc a pevnou naději“ Svobodné Evropy. Líbil se mi záhadný otvor v přední stěně přijímače, zakrytý hrubě tkanou lesklou látkou. Vyptával jsem se tatínka, proč tam ten otvor je.

„Už brzo bude na světě vynález, který se jmenuje televize,“ vysvětlil mi otec. „Má to být rádio, které ukazuje obrázky. V továrně na rádia už televizi zkoušejí a pořád se jim to ne a ne podařit televizi vyrovit. Takže tu díru, ve které budou jednu obrázky, zakryjí hadrem a nepovedený televizor prodají jako rádio.“

Snad té volovině i věřil. Já určitě. Strašně jsem se těšil na okamžik, až se v továrně pokus povede a na rádiu bude místo kusu hadru obrázek.

Až to rupne

Doktor Poš a táta chodili v neděli odpoledne na návštěvu k záhadnému pánovi, který bydlel ve vile na druhé straně našeho kopce. Říkali, že je to  „pan prezident Košín“ a já se divil, že kromě pana prezidenta, co je na známkách máme ještě nějakého jiného. Osobně na něho nemám jinou vzpomínku, než neblahou. Byli jsme jednou u Košínů na návštěvě a paní Košínová mi ukrojila chleba a namazala máslem a marmeládou. Než jsem se stačil svačiny ujmout, sežral ji Košínovic pudl. Strašně jsem brečel a nepřestal, ani když mi laskavá paní ukrojila nový chleba.
„Vždyť máš chleba,“ konejšila mě maminka.
„No jo, ale ten můj sežral pes.“

Jen okrajově ke mně doléhaly řeči dospělých. Povídali si, že něco už brzy „rupne“. „Nejdéle na podzim to rupne“. Když přišla zima, „podle zaručených zpráv už na jaře to rupne“.

Jenže nic nerupalo.

Nedobrovolný penzista doktor Poš kouřil dýmku a nosil sebou velikou červenou krabici tabáku Princ Albert. Jednoho dne se vůně dýmky dramaticky změnila, původní Princ Albert došel a jeho místo v piksle zaujal Taras Bulba. Změna vůně odpovídala míře ušlechtilosti obou mužů, kteří tabákovému produktu propůjčili jméno. Vyrozuměl jsem, že kouř bude zase vonět lépe, až „to rupne“. Už aby to bylo! Jenže vůně se ne a ne dostavit.

Cigarety

Oba mí rodiče kouřili. Patřilo to k dobrému tónu a životnímu stylu a bylo v tom ještě něco víc. Za války byla nouze o cigarety a – výslovně jsem se na to ptal – přesto nikdo z okruhu přátel mých rodičů se neodnaučil kouřit, naopak, brali by to jako osobnostní újmu a likvidaci individuality. Kouřili strašné smetí, cigarety značky „partyzánky“. Zážitky z války v nich ještě hluboko vězely a šroub se utahoval a snad i další válka byla na spadnutí. To vedlo k tomu, že nedopalky nevyhazovali. Obsah popelníku sypali do plechovky, pak selektovali a čisté vajgly házeli do veliké dřevěné bedny na půdě. Až přijde válka, uvažovali, a zase nebude co kouřit, budou si balit cigárka z vajglů.

Jednoho dne to přestali dělat.
Uvěřili, že válka nepřijde, nebo že bude taková, pokud přijde, na ubalení cigarety nezbyde čas? Na to jsem se tenkrát neuměl a pak už nestačil zeptat.