ZLATÁ PADESÁTÁ: Žvejkačky

Vše co nějak souviselo se Západem a s Amerikou obzvlášť bylo za mého dětství na pranýři, tabuizováno a pronásledováno. Žvýkací guma byla pokládána za symbol amerikánského Satana. V padesátkách se u nás ve Slapech reálně vzato nedala sehnat.
Hledali jsme náhradní řešení. Někdo žvýkal vosk. Taky jsem to zkusil. Hned první pokus ukázal, že je to slepá cesta. Slibnější bylo žvýkání smůly ze stromů. Ta se skutečně dala žvýkat, nerozpadala se v ústech jako vosk, ale byla příšerně hořká. Na odstranění problému usilovně bádaly dvě školy žvýkačkových učenců. Jedna škola tvrdila, že hořkost je jev dočasný a odradí jen slabou náturu a že je třeba projít érou hořkosti, pak se chuť vytratí a zůstane čirá žvýkačka poskytující čistou blaženost. Tato teorie měla mnoho stoupenců. Bylo to podobné alchymii. Ta vsázela na opakovanou destilaci s vidinou, že touto cestou dojde k elixíru mládí. Nikomu se však nepodařilo vyžvýkat smůlu až do stavu bez hořkosti, stejně jako alchymisté nedotáhli destilování do konce..
Druhá škola tvrdila, že hořké jsou jen některé druhy smůly a že je třeba najít strom ronící smůlu bez hořkosti. V této souvislosti byla citována svědectví různých bratranců kamaráda ze Vsetína, který má na zahradě strom ronící smůlu dokonce sladkou!

V Praze, kam jsme se přestěhovali ze Slap v roce 1954, to bylo trochu lepší. Občas se podařilo získat skutečnou americkou žvýkačku, ať už plátkovou, nebo polštářkovou.
Už jsem se zmínil, že v padesátých létech, vlastně až do roku 1960, přežívaly ojedinělé soukromé krámky. Na Žižkově jich bylo mnoho. Někde v Kubelíkově ulici (myslím) míval krámek pan Ježek. Obchod se smíšeným zbožím, krámek to byl maličký, zasmušilý, obvykle zavřený – a za výlohou měl pan Ježek vystavené polštářkové žvýkačky Wrigley´s ! Nikdo z nás se neodvážil vstoupit. Žvýkačka volně v prodeji? Příliš krásná představa, aby to mohla být pravda.

Žvýkačky se mezi nás děti dostávaly výhradně donosem – od kamaráda, od známého, od příbuzných. Žvýkačka se žvýkala v první fázi až do ztráty chuti a pak do rozpadu hmoty – po hodině, dvou usilovného žvýkání se rozpadla na gumovou drť a tu teprve bylo možno vyplivnout. O přestávkách jsme si vyprávěli, že Američané vyplivují žvýkačku hned, jakmile pozbude chuti. Připadalo nám to jako pohádka.  Je to vůbec možné? Takové mrhání hodnotami!
Běžné bylo sdílení žvýkačky tak zvaně „z huby“: kamarád překousl žvanec na dvě půlky a jednu přepustil kamarádovi nebo kamarádce.
Učitelé žvýkání pronásledovali . Ve třídách bývala kamna a kdo byl přistižen, musel žvýkačku hodit do pece. Snažil se ji překousnout a zachránit aspoň zbytek. Méně dbalí učitelé jen sledovali, aby zločinec do kamen hodil aspoň něco, dbalejší podrobovali prohlídce ústní dutinu včetně úkrytu pod jazykem. Na hodinách takových nelidů bylo bezpečnější nalepit si před vyučovací hodinou žvýkačku za ucho.

No a nakonec se začala vyrábět žvýkačka i v Československu. Nikdo jsme netušili, že se žvýkačky u nás vyráběly už za Rakouska, před první světovou!  První obchod, který ji prodával, byl Gastronom v Praze na Příkopech. Hned jsem tam běžel, balíček stál dvě koruny. Byla tam obrovská fronta, samé baby, frontové bojovnice. Kupovaly žvýkačky po celých bednách. Jedna si mě všimla a divila se, že nemám žádné peníze – nenesl jsem tašku, neměl jsem peněženku. Otevřel jsem dlaň a ukázal jí dvoukorunu.
„Cože? Ty chceš jednu žvýkačku?“ žasla. Pak se cosi jako zastyděla, odvedla mě na začátek fronty a tak jsem zažil to štěstí, poprvé si v životě koupit žvejkačku v krámě.